Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Posttraumatická stresová porucha

Pokud se se sexuálně zneužívaným dítětem nepracuje bezprostředně po traumatické události, může se u něj začít rozvíjet posttraumatická stresová porucha (posttraumatic stress disorder, PTSD). Jedná se o opožděnou reakci na traumatickou událost, která se „projevuje četnými změnami na fyzické, emoční i sociální rovině…ne vždy bývá i samotným klientem dávána do souvislosti s traumatickou událostí a navozuje tak pocity zmatku a nepochopitelnosti.“ (Vodáčková a kol., 2002:363). V případě, že je sexuální zneužívání závažnější formy a nepracuje se s ním bezprostředně po prožitku, je velmi pravděpodobné, že se určitá forma posttraumatické stresové poruchy u oběti projeví.

Posttraumatická stresová porucha byla poprvé definována v souvislosti s problémy vietnamských veteránů, kteří i po návratu z války trpěli následky z událostí, které v průběhu války zažili. Později se začala posttraumatická stresová porucha spojovat i s jinými traumatickými událostmi, včetně sexuálního zneužívání.

Posttraumatická reakce u vojáka

 
MKN-10 (mezinárodní klasifikace nemocí) (dle Pidrman, 2002) vymezuje posttraumatickou stresovou poruchu takto:

• vystavení stresové situaci, která je obecně považována za ohrožující život či integritu jedince
• opakované znovuprožívání traumatické události s pocity úzkosti
• vyhýbání se situacím a okolnostem, které mohou trauma připomínat
• přítomnost:

- neschopnosti vybavit si úplně nebo částečně některé vzpomínky na traumatické události
a některého z těchto dalších příznaků:
- obtíže s usínáním či spánkem
- podrážděnost, návaly hněvu
- obtíže s koncentrací
- hyperarousal (vysoké nabuzení organismu)
- nadměrná úleková reaktivita

• k rozvoji těchto symptomů dochází v období do 6 měsíců po traumatické události.

Při posttraumatické stresové poruše se neukončená traumatická událost vrací a je znovu prožívána na psychické i tělesné úrovni.

Co způsobuje neukončenost této události? Vše začíná na biologické úrovni. Při ohrožení se aktivuje limbický systém, kde amygdala vysílá alarmující signál do hypotalamu. Ten aktivuje dva různé systémy – sympatikus, který aktivuje nadledvinky k produkci epinefrinu a norepinefrinu. Tyto hormony mobilizují tělo k reakci na ohrožení – utéct – bojovat (zrychlení dýchání a pulsu pro získání kyslíku, krev se přesouvá z kůže do svalů apod.). Druhý systém začíná uvolněním spouštěče kortikotropinu (CRH), který aktivuje podvěsek mozkový, ten uvolní adrenokortikotropin (ACTH), který stimuluje nadledvinky k produkci kortizolu (hydrokortizonu). Kortizol po odeznění události zastaví alarm a produkci aktivizujících hormonů a pomáhá dosáhnout opět tělesné homeostázy. Tento mechanizmus se nazývá osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (osa HPA – hypothalamic-pituitary-adrenal) a je znázorněn na obrázku 1. Pokud celý proces proběhne až k fázi navrácení těla do homeostázy, je událost ukončena a posttraumatická stresová porucha se nerozvine. Rachel Yehuda, americká specialistka na problematiku posttraumatické stresové poruchy, (dle Rothschild, 2000) objevila, že u posttraumatické stresové poruchy dochází k nedostatečné produkci kortizolu a mobilizace tímto není ukončena (na obr. 1 vyznačeno přerušovaně).

Obrázek

Obrázek č.1

HPA osa – osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (dle Rothschild, 2000)

Neukončení mobilizace má za následek neustálou aktivaci nervového systému, který je tímto zcela vybočen z běžného rytmu. Jak uvádí Ogden, Minton a Pain (2006) lidé, kteří prožili traumatickou událost a proces HPA osy nebyl dokončen, jsou charakterističtí tendencí k hyperarousalu (přílišná aktivita), nebo naopak hypoarousalu (příliš málo aktivity). Nachází se tedy většinou v jednom z extrémů. Proto také bývá posttraumatická stresová porucha někdy označována jako „poruchy arousalu“ („disorders of arousal“) (Weaver a kol., 2004).

Při prožívání velmi silných stresových situací dochází k narušení schopnosti zapamatovat si tyto události. Rothschild (2000) tuto situaci vysvětluje tak, že při silném stresu jsou produkovány hormony, které narušují činnost hipokampu. Zpracování událostí a jejich zapamatování se děje v amygdale a hipokampu. Přičemž amygdala je centrem emocionální paměti a hipokampus centrem pro zasazení událostí do kontextu – časového a prostorového (začátek a konec). Narušení jeho činnosti způsobuje neukončenost dané události a neschopnost vybavit si všechny její okolnosti.

Akutní reakce na stres
 

Různé podněty, nazývané „spouštěče“ (triggers), u traumatizované osoby vyvolávají znovuprožívání traumatické události. Může jít o vůni, slovo, osobu či cokoliv jiného, co danou událost něčím připomene a nastartuje tak znovu celý nepříjemný prožitek. Dochází tímto k zasahování do běžného fungování daného člověka. Ten není schopen ovládat své prožívání a strachuje se, kdy jej opět něco z jeho okolí zasáhne. Jeho schopnost rozlišovat bezpečí a nebezpečí je narušena. Střídají se období hyperaktivity a vyčerpání. Vlastní tělo se stává nebezpečím. Narušuje se vztah k vlastnímu tělu, schopnost vnímat jej. Stavy aktivity a vyčerpanosti organizmus velmi zatěžují.

Posttraumatická stresová porucha bývá někdy (dle Cameron, 2000) u osob, které prožily sexuální zneužití v dětství, považována na specifickou. Na rozdíl od osob, které prožily trauma jako je například válka či nějaké hromadné neštěstí, hrají zde úlohu ještě další skutečnosti. Oběti prožily trauma v dětském věku, tedy neměly dostatečně široký repertoár obranných mechanizmů. Na své zážitky jsou samy, nemají možnost je sdílet s dalšími vojáky či účastníky neštěstí. Další specifika vymezili Filkenhor & Brown (dle Cameron, 2000) jako traumatickou sexualizaci, zradu, bezmocnost a stigmatizaci. Sexuální zneužití bylo a stále je, tabuizovaným tématem a proto je mnohdy pro oběť velmi těžké se svěřit.

Výzkum provedený v USA na reprezentativním vzorku dospělých žen (Ruggiero a kol., 2004) sledoval vliv svěření se (discloser) na rozvoj posttraumatické stresové poruchy u žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství. Výsledky potvrdily, že ženy, které se s traumatickou zkušeností svěřily za dobu delší než 1 měsíc od události, statisticky více vykazovaly znaky posttraumatické stresové poruchy, než ženy, které nic neskrývaly, a nebo ty, které oznámily událost dříve než po 1 měsíci.

Orr a kol. (1998) zkoumali na 37 ženách, které byly v dětství sexuálně zneužívány, psychofyziologickou reaktivitu v situaci, kdy znovuprožívaly, za pomoci řízené imaginace, své sexuální zneužití, a při představě situace z běžného života, která byla stresující, ale nebyly v ní zneužívány. U 29 žen byla diagnostikována PTSD a u 14 nebyla. Ženy, u nichž byla diagnostikována PTSD, prokazovaly celkově významně vyšší fyziologickou reaktivitu (srdeční tep, vodivost pokožky apod.), než ty, u nichž PTSD diagnostikována nebyla. Toto se potvrdilo nejen při znovuprožívání traumatické události z dětství, ale také při představách běžných, každodenních stresujících situací.

Tento a mnoho dalších výzkumů potvrzuje, že lidé, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou, mají snížený práh psychofyziologické excitace a mají sklon reagovat na neohrožující podněty jako na podněty, které jsou nebezpečné a pro ně ohrožující. Prožívají ohrožení a nebezpečí mnohem častěji a intenzivněji než lidé, u nichž se posttraumatická stresová porucha nerozvinula. Následkem takové zátěže mohou být další somatické potíže.

vs

Literatura
CAMERON, C. (2000). Resolving childhood trauma. A long-term study of abuse survivors. Thousand Oaks: Sage Publications.

OGDEN, P., MINTON, K., PAIN, C. (2006). Trauma and The Body. A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. New York: W.W. Norton & Company.

ORR S. P., LASKO N. B., METZGER L. J., BERRY N. J., AHERN C. E., PITMAN R. K. (1998). Psychophysiologic assessment of women with posttraumatic stress disorder resulting from childhood sexual abuse. Journal of consulting and clinical psychology, 6, 906-913.

PIDRMAN, V. (2002). Posttraumatická stresová porucha. Manuál pro praktické lékaře. Praha: PCP.

ROTHSCHILD, B. (2000). The Body Remembers. The Psychophysiology of Trauma and Trauma Treatment. New York: W.W. Norton & Company.

RUGGIERO, K., J., SMITH, D.,W., HANSON, R., F., RESNICK, H., S., SAUNDERS, B., E., KILPATRICK, D., G., BEST, C., L. (2004). Is Disclosure of Childhood Rape Associated With Mental Health Outcome? Results from the National Women´s Study. Child Mealtreatment, 9, 62-77.

VODÁČKOVÁ, D. a kol.(2002). Krizová intervence. Praha: Portál.

WEAVER, T.L., CHARD, K.M., MECHANIC, M.B., ETZEL, J.C. (2004). Self-Injurious Behaviors, PTSD Arousal, and General Health Complains Within a Treatment-Seeking Sample of Sexually Abused Women. Journal of Interpersonal Violence, 19, 558 – 575.

V diskusi je 1 příspěvek

1  roariuppy-online

velmi zajimave, diky

Napsáno v Leden 27, 2010 ve 5:22 am