Komentáře k: Trauma a jeho následky u dětí

Od: alexander

alexander — Sun, 13 Feb 2011 00:01:13 +0000

ano zapadam ako kocka puzzle do mnoheho v clanku opisaneho, niektore prepojenia chapem a niektore menej ale aj tak neviem ci mi moze hoci aj plne pochopenie pomoct.

Od: Verča

Verča — Sat, 08 Jan 2011 07:45:19 +0000

Dobrý den Hanko,
v tuto chvíli není důležité, jak dlouho trvala Vaše cesta k pomoci, ale, že jste ji našla a nyní se za podpory zvenčí učíte přijmout svou minulost, svůj život a sebe sama. Z těch pár vět, které jste zde napsala, na mě vyzařuje naděje a odhodlání a z toho mám radost. Pro nikoho z nás, kdo zneužívání v dětství zažil, tato cesta není jednoduchá a příjemná. Je to veliká výzva. Já sama věřím, že život lidem naděluje pouze takové životní situace, které dokáží zvládnout. A vše co se nám děje má smysl a poskytuje nám prostor k dalšímu osobnímu růstu. Z toho vyplývá, že Vy v sobě potřebnou sílu a zdroje máte a věřím, že se Vám podaří žít život tak, jak Vy si sama přejete.
Proto přeji hodně sil, lásky a podpory od lidí s dobrým srdcem. Takových okolo sebe nemáme nikdy dost a na takovou cestu se sakra hodí.

Veronika

Od: Hana H.

Hana H. — Mon, 03 Jan 2011 19:00:23 +0000

Článek jsem si přečetla s husí kůží na těle.V celém tom příběhu se vidím,cítím,jako kdybych byla tou Martinou.Bohužel já nenašla pomoc celých 28 let po 9 nekonečných letech zneužívání v rodině.Pomohly mi hodně otevřít oči i otevřít toto pro mne hodně nepříjemné téma v loňském roce na psychoterapeutickém oddělení v Kosmonosích.Mám deprese,úzkosti,pocity viny,neschopnost fungovat v běžném životě.A úplně nejhorší je vědomí, že viníci nebyly a nejsou potrestáni.Mám před sebou pořádný kus práce na sobě,na svém myšlení a jiný náhled na život,abych se mohla zapojit do “NORMÁLNÍHO ŽIVOTA”