Komentáře k: Nemusíte být oběť celý život

Od: Jarda

Jarda — Mon, 16 Jan 2012 04:20:42 +0000

Je velmi zajímavé,jakou silou drží člověka v beznaději křivdy a zrady těch nejbližších.Musím souhlasit s tím jak moc je důležité nezůstat stát na výčitkách a obvinování s toho co nám život skrz krutou bídu citového teroru nadělil.
Velmi mě těší,že se necítím sám ve své vlastní touze o volný a svobodný život,který je hlavním motorem na mé cestě k uzdravení.
Verčo,se vším musím souhlasit.Je to prostě vlastní volba projít skrz vlastí démony ukotvené na řetězu strachu v nás každém.
Jsem na cestě už spoustu let a vlastně sám,ale to je vlastně každý.Můj život je zvláštní a to pro to,že už jsem přijmul to co se mi stalo v dětsví jako dar,který mě nenechal žít všední konzumní život.Možná vám to příde šílený,ale já se ze srdce těším na ten okamžik,kdy projdu celou svou bytostí a zvýtězím nad strachem,který mi krutě poznamenal pohled na sebe sama. Myslím ,že všechno co člověka v životě potká atˇ dobré nebo zlé,je právě to co mu nakonec nabízí svobodu,ale jen pokud to člověk sám příjme jako zkušenost.
Můj život je dlouholeté úsilí najít úlevu.Ale čím více odpovědí nacházím,tím víc se nabízí jedna tak jednoduchá.
Vzpomenout jak dítětem ještě nezrazeným uměl jsem sebe a svůj život milovat.
Je to prokletí i dar.Atˇ už vám to může příjít sebe víc šílený.
Darem myslím,schopnost cítit křivdy,rozpoznávat týrané,strápené duše,kterým mohu pomoci třeba jen vlídným slovem.
Přijal jsem svůj osud.
Odpustil jsem rodičům.
A beznaději a zoufalství vyhlásil válku,kterou nehodlám prohrát!!!
Díky Jaroslav

Od: nela

nela — Sun, 25 Dec 2011 09:55:21 +0000

Ahojte, už dávno hľadám niekoho, kto to “prežil”. Je mi ľúto že je to stále tabu, ale ďakujem za túto stránku. Možno sa niekomu otvoria oči a pochopia že aj na Slovensku a v Čechách existujú obete incestu. Aj ja prechádzam cestu oslobodenia a je to veľmi namáhavé. Trápia ma nočné mory a flashbacky, mám za sebou pokusy to skončiť naveky. Neschopnosťou povedať nie som prišla o bývanie,prácu a čo je pre mňa zvlášť bolestivé môj exmanžel má moje deti, lebo som viac v nemocnici ako doma. U mňa to začalo už od plienok, takže som nemala možnosť pochopiť čo je normálne. Kruté bitky a pokusy o zabitie, vyhrážanie sa že mama zomrie, nebude ma mať rada, nikto mi neuverí. Bohužiaľ aj moja teta zažila to isté a keď to povedala skončila v Pezinku a musela to odvolať. Pocity viny umocnil tým že mama naozaj za záhadných okolností zomrela. Pokračoval v tom manžel, aj svokor. Mám skvelú psychologičku, skúšame všeličo, momentálne je mi lepšie po 3 mesiacoch v nemocnici. Takže odkazujem všetkým obetiam – dievčatá a chlapcom- nemlčte, hovorte,možno vám raz niekto uverí a pomôže. NIE JE TO VAŚA VINA!!!

Od: Martina

Martina — Sat, 02 Jul 2011 11:19:18 +0000

Ahoj, chtěla jsem se na něco zeptat. Mám velké problémy v životě. V kineziologii jsem jednou narazila na pocit, kdy jsem si jako asi tříleté dítě připadala jako pytel špíny a odpadků. Zajímavé je, že jsem jednou podstoupila potrat, mimo jiné ze silně iracionálního důvodu “pokud nechám dítě u rodičů doma samotné, najdu ho v odpadkovém koši”. Mám velké problémy se sebehodnocením a pořád si připadám jako lhářka. Přestože jsem se dobře učila, rodiče mi celé dětství a mládí nadávali, že se hádají jen kvůli mně, že “jsem zrůda, která přišla na svět, aby trápila lidi”, “parazit”, že “až můj kluk přijde na to, jaká jsem nechá mě” a podobně. Na vysoké jsem se z toho už začala hroutit a nikdy ji nedodělala. Nemám kariéru ani děti, je mi 41 let. Přestože toho hodně umím a jsem pracovitá, mám neustálé finanční problémy většinou spojené s nějakým vztahem (muži mají tendenci mě vykořisťovat a já si to nechám líbit).
Nedávno jsem se od sestry dozvěděla, že ji otec jako malé miminko sexuálně zneužíval. Měla amnézii, vyplulo to z podvědomí při jedné terapii.
Dala jsem si některá fakta dohromady a vše zapadá. Mimo jiné i počátek těžké alergie v mém dětství, všechny okolnosti. Pocit, že “mohu být sama sebou, ale sama, nebo nemusím být sama, ale nesmím být sama sebou”.
Těžko ale půjdu za nějakou psycholožkou a řeknu jí: Víte, já si myslím, že mě tatínek jako miminko zneužíval, ale už si na to nepamatuju.
Asi by mě vyhodila jako blázna.
Máte prosím nějaký nápad, co s tím dělat?

Od: Verča

Verča — Sun, 01 May 2011 10:52:02 +0000

Ahoj Vendo,

nemusíš se za svůj názor omlouvat, jsem ráda, že si se s ním zapojila do diskuze.
Riziko veřejného vystoupení s popisem vlastní zkušenosti s čímkoliv, je, že vyvolá souhlasné i nesouhlasné reakce. A tak je to v pořádku. Je to důkaz toho, že můj příběh oslovil další a tito další o něm přemýšlejí.
A máš pravdu v tom, že můj článek může v některých lidech vyvolat spíše pocity viny. Ano a i to může být začátek k tomu, něco se svým životem udělat.

Pod článkem jsou reakce spíše zpochybňující či kritizující.
Nejsou zde vidět reakce (které dostávám emailem nebo mi sdělují moji klienti při terapiích), které hovoří o tom, že můj příběh zasel špatku naděje a chuti do života a důvěry v to, že zneužívání nemusí být prokletí na celý život.
Za všechny tyto reakce děkuji.

Můj příběh a život je takový, jak jej líčím v tomto článku. To, jak jej vnímají čtenáři je, z velké části na nich samotných. Pro někoho naděje, pro někoho utopie. Takový je život Každopádně můj příběh oslovuje druhé a rozpoutává diskuzi a to je dobře.

Verča

Od: Venda

Venda — Mon, 04 Apr 2011 19:39:10 +0000

Verčo, musím tak trošku souhlasit, že tvoje psaní je až velmi manické. Mám tutéž zkušenost, znám přesně tu bolest, která je schovaná uvnitř nás a která se někdy vyšplhá napovrh. Slova jako “špetka naděje může nastartovat něco zázračného atd” ve mě vyvolává spíše pokus vylíčit zázrak, kterého je snad schopen jen Bůh. Protože inces je vražda duše a dojde k oddělení emocí od fizického těla, těžko se těmto lidem může číst tvůj text o zázraku a o tom, jak stačí jen chtít….

za svůj názor se omlouvám, ale není to tak snadné jak se zdá…pokusů o sebevraždu je hodně a toto by ve mě spíše vyvolalo pocit větší viny, protože já asi dostatečně nechci…

všem držím palce

Od: Verča

Verča — Fri, 01 Apr 2011 04:05:59 +0000

Ano, zní to jako pohádka a často to tak i vnímám. Je to zázrak, který zažívám každý den. A na začátku bylo pouze to, že chci a věřím. To je vlastně to jediné, co člověku, který zažil něco takového jako Ty nebo já, zbývá. Věřit. Je to veliká životní výzva. Na počátku života nám ti, kteří by nás měli učit důvěře a radosti ze života naučí že si nemáme vážit sami sebe, že lásku si musíme zasloužit a podobné věci. Když vyrosteme máme na výběr, buď to tak necháme a zůstaneme tak celý život ve vězení a pekle sebe sama a nebo přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život a uvěříme, že vlastní hodnota a radost je jen naše rozhodnutí a nikdo nemá právo ani moc nám ji brát.
Mě moji rodiče nenaučili jak se mít ráda, jak si sama sebe vážit, že život je o radosti a spokojenosti, že mám právo si sama vybírat, jaký můj život bude. Oni to sami nikdy nezažili a nemohli mi takové věci předat. Pravděpodobně stejně jsou na tom všichni další rodiče, jejichž děti jsou nešťastné. Děti si moc vybírat nemohou. Když však vyrostou, už mají na výběr.
V pocitech beznaděje a bolesti nám často nezbývá již prostor na naději nebo víru, že je cesty ven. Moc dobře to znám. A taky z vlastní zkušenosti vím, že může na začátek pomoci třeba jen informace, že je někdo, kdo zažil tu velikou změnu a že změna je možná. Může to být jen malá špetka naděje, která může nastartovat něco zázračného a velikého. A pokud můj příběh něco takového způsobí třeba jen u jednoho jediného člověka, tak to stojí za to o tom všem mluvit. I když je mnoho těch, kteří nevěří a zpochybňují.

všem přeju hodně víry a odvahy, není to cesta lehká

Verča

Od: Jan

Jan — Mon, 28 Mar 2011 21:30:54 +0000

Článek zní jak pohádka, kterou ti přeju Veroniko.. Nemám za sebou takové hrůzy, ale nesu si v paměti zážitky které ze mě udělali osobu plnou sebepohrdání…. Mám za sebou několik pokusů o sebevraždu, sebepoškozování, zkoušel sem se zepomenout utápěním v alkoholu.. Nikomu sem se nesvěřil protože se stydím za vlastní existenci a moc se mi nechce věřit že by z toho byla cesta ven..

Od: admin

admin — Tue, 15 Feb 2011 19:34:06 +0000

Ahoj Alexander,
ano byl to můj otec a začalo to, když mi bylo 8 a trvalo to několik let.
Nemyslím si, že by byl nějaký rozdíl v tom, zda jsi muž či žena, ta beznaděj a bolest je ohromná, bez ohledu na pohlaví. A občas se mi připomene.
Ano, vím jaké je to žít v pekle a jediné, co jsem svým článkem chtěla sdělit je, že tohle peklo není jediná cesta.
Můžeš věřit a nemusíš.

Veronika

Od: alexander

alexander — Sat, 12 Feb 2011 23:31:01 +0000

pribehov o radosti a nadeji? ak som to spravne pochopil zneuzival ta otec. kazdy pedofil je psychopat a sadista ale predsa to bol tvoj otec a urcite mal urcite hranice. nepisala si vek. naviac si dievca, co obmedzuje trvale nasledky na psychicke. to ja ti napisem svoj vek ked sa to zacalo. ja som mal 10 rokov! a trvalo to jeden cely srok! bolesti, nasilia, vyhrazania, vydierania a strachu, ten neprestal. teraz mam 29 a som na liekoch kedze mam za sebou par pokusov o samovrazdu. vies tvoj styl pisania mi prijde akoby si bola na liekoch v manickej faze ale ja aj napriek liekom okrem okamzikov manie zijem neustale v pekle myslienok! same znauzivane dievcatka, si nedokazem predstavit ako to vnimate! ale ja ako muz alebo co zo mna ostalo to vnimam uplne beznadejne..