Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archív pro kategorii 'Ukázky z knih'

 

FRÖHLING, ULLA. Byla jsem otrokyní v satanské sektě. Z něm. orig. Vater unser in der Hölle přel. Bohumila Kučerová. Frýdek-Místek: Alpress, 2009. ISBN 978-80-7362-694-5

Německá novinářka a spisovatelka Ulla Fröhling nám prostřednictvím této knihy předává skutečný životní příběh jedné německé ženy, která vydržela a přežila víc, než si jen kdokoli z nás dokáže představit. Angela Lenzová (pseudonym) se narodila do navenek spořádané a vysoce společensky postavené rodiny. Již od kojeneckého věku je však sexuálně zneužívána vlastním otcem, nenáviděna vlastní matkou a fyzicky i emocionálně týrána oběma rodiči, i vlastním bratrem. Od necelých tří let je navíc propůjčována přívržencům zvrhlého náboženského kultu využívajícího dětí pro své obřady, dětskou prostituci a dětskou pornografii. Angela je členy kultu systematicky týrána, sexuálně zneužívána a mučena. Je nucena „obšťastňovat” zákazníky v dětském bordelu, účastnit se všech odporných rituálů kultu a co je ještě krutější, spolupodílet se na mučení a dokonce i vraždě dítěte.

 

Tyto hrůzné zážitky a zkušenosti se Angele podařilo odhalit a s mnoha z nich se vyrovnat až během mnohaleté terapie. Angela je totiž mnohočetnou osobností – má disociativní poruchu osobnosti. A právě teoretický výklad s ukázkami na případu Angely je další stěžejní tezí knihy. Poznáváme závažnost této duševní poruchy, která vzniká již v raném dětském věku jako následek zážitků extrémního násilí a zneužívání, přičemž neblahé zkušenosti v dospívajícím i dospělém věku jsou pro ni další živnou půdou. U Angely dospěla tato porucha až neuvěřitelných rozměrů – Angela se rozštěpila na zhruba padesát osobností majících rozdílné zkušenosti, charaktery, projevy a dokonce i pohlaví. Část těchto osobností byla podvědomě vytvořena Angelou samotnou jako obranný mechanismus přežití násilí a zneužívání. Další část vznikla „na povel” Angeliných mučitelů.

 

A právě v této souvislosti se z knihy dozvídáme, jak tito mučitelé dětí využívají poznatků o vzniku a průběhu této poruchy a naprosto nelidskými a mnohdy až životu nebezpečnými metodami doslova programují děti k obrazu svému. Dělají tak z nich roboty bez vlastní vůle a neschopné odporu. Takto nad nimi získávají moc, aby je pak snadno mohli využívat pro pornografii, prostituci a v neposlední řadě i pro své rituály.

 

Autorka velmi šikovně propojuje současný a minulý život Angely, přivádí nás až do nitra její duše, přesněji řečeno, jejích mnoha osobností. Zároveň nám však přibližuje i vnitřní život a uvažování některých z pachatelů a nevyhýbá se ani tématu zvrhlých kultů a psychoskupin, přičemž uvádí nezpochybnitelná fakta o činnosti některých z nich a o jejich obětech.

 

Kniha tedy není zdaleka jen drásavým psychologickým příběhem, který má čtenáře dojmout. Apeluje na čtenáře a vyzývá zejména ty z řad pomáhajících profesí, politiků a novinářů, aby před tématem rituálního násilí a sexuálního zneužívání nezavírali oči. Autorka zhodnocuje nemožnost prakticky zabránit činnosti všech takovýchto skrytých násilnických kultů, dovolává se však zvýšené pozornosti a důvěry k obětem těchto kultů a dodává naději, že s pomocnou rukou tyto oběti mají šanci začít žít svůj vlastní život.

 

Kniha obsahuje několik příspěvků od různých odborníků a dále také kopie rukopisů několika Angeliných osobností.

 

                                                                                                                 Eliška Dutková

Příběh z knihy „I never told anyone“ napsané dospělými ženami, které se staly obětí sexuálního zneužívání v dětství

To, co si pamatuju

             Pamatuju si vlak. Ten silný kus oceli, který jel po mé bradě. Ruce mé matky, první krok, který to může zastavit a páru stoupající jako dračí dech. Seděla jsem vedle svého bratra a dívala se přes něj do matčiny tváře a hledala v jejím výrazu rozmrzelost. Přemýšlela jsem, proč necítí to rozrušení z vlaku.

„Mami, ten vlak…“

Podívala se na hodinky a řekla, „ Ano já vím, má zase zpoždění.“

„Ale, mami…“

„Ticho a sedni si. Kdy už si konečně zvykneš, že vlak nemá žádný jiný význam, je to prostě jen vlak.“

—————————————————————————————————– 

            Byla teplá noc na Floridě, ale my jsme tam stály roztřesení v pyžamech v řadě jak domino. Dickie byl první, protože byl nejstarší. Táta odešel najít hůl. Hůl byla kus smrkového dřeva, dlouhá dvacet jedna palců a dva a půl až tři široká. Vždy se jí říkalo jen hůl.

            Moc jsem se bála. Drkotaly mi zuby, když jsem se pokusila promluvit.

„Myslíš, že nám namlátí opravdu pořádně?“ řekla jsem.

„Ale di, on to neumí pořádně,“ řekl Dickie.

„Jen tak, aby nás zabil,“ doplnil Bobbie.

„Proč? On neuhodí více než lítací hovno,“ řekl Dickie.

„Dickie!“ Pusa mi zůstala otevřená.

Bobbie se začal nenápadně hihňat. Chytil se za břicho a zakrýval si pusu. Snažil se, nesmát příliš nahlas.

„Víc než lítací hovno!“ Opakoval Bobbie.

To byla poslední kapka. Začali jsme se smát, až nám tekly slzy. Protože jsme byli tak vystrašení, že jsme nebyli schopni ničeho jiného. Smáli jsme se, i přestože jsme věděli, že nemáme. Smích byl v tu chvíli silnější než strach.

            Uslyšeli jsme kroky z vedlejšího pokoje. Zněly zlostně. Ve dveřích se objevila rudá tvář otce, u boku se mu pohupovala Hůl.

„Tak vy si myslíte, že je to k smíchu? Uvidíme, jak směšný vám přijde tohle. Dickie, pojď sem.“

Strčila jsem si pěst do pusy, ale nemohla jsem ten smích zastavit.

„Sundej si kalhoty a ohni se přes postel.“

Dickie se přestal smát, ale nevypadal vystrašeně. Slyšela jsem jen tupá pleskání. Dickie nevydal ani hlásku. Jeho tvář měla nepřítomný výraz, jako by byl zavřený sám v sobě. Jediný zvuk bylo pleskání Hole při každé ráně. Táta byl čím dál tím více zuřivější a myslím, že nechtěl přestat, dokud nebude Dickie plakat. A věděla jsem, že Dickie nikdy nezačne. Vypadalo to, jako když tam budou takto navždy. Najednou jsem uslyšela praskání dřeva a Hůl se rozlomila na dva kusy. Jeden kus přeletěl naše hlavy a s rachotem narazil do zdi, až jsem uskočila. Druhý kus spadl na zem.

            Nastalo ticho.

—————————————————————————————————–

            Svítilo jen slabé světlo nad křeslem a matka nám četla příběhy z červené knihy. Vím, že to muselo být při jedné z návštěv naší babičky, protože máma nám nikdy nečetla, když s námi byl táta. Bylo už pozdě. Bráchové se k ní tulili na jedné straně a já se jí opírala o ruku. Hlava se mi hýbala podle toho, jak otáčela stránky, chtěla jsem vidět všechny obrázky. Chvílemi jsem chtěla zavřít oči a poslouchat pouze slova s přáním, ať to nikdy neskončí. Bylo to ale těžké, když jsem musela držet hlavu nahoře. Přesunula jsem se tedy do rohu vedle mého bratra. Položila jsem si na něj hlavu.

„Nemůžeš tady sedět,“ řekl Bobbie a vystrkoval mě. „To je moje místo.“

Matka se na mě podívala, jako by byla někde daleko, v jiném čase, s jinou dívkou. Její oči byly velmi smutné. Objala mého bratra. „Tady je místo pro tebe, miláčku,“ řekla. Poté, co si vzpomněla na mé bratry, dodala, „tady je místo pro vás pro všechny.“

Přivinula mě k sobě a objala mne kolem ramen. Pokračovala ve čtení.

 
—————————————————————————————————–

Spali jsme, když to začalo. Probudil mě mámin hlas. Ještě nikdy nezněl tak silně a ostře.

„Už to dál nejde,“ říkala.

„To neříkej,“ řekl táta.

„Dicku, říkala jsem ti, že jestli se to bude opakovat, opustím tě.“

„To jsou jen tvoje výhružky.“

„To co jí děláš, není správné.“

Nadýchla jsem se. Co to máma říká?

„Nevzbudila se. Neví, že se něco dělo,“ řekl.

„Proboha, slíbil si, že s tím přestaneš.“

„Přestanu, přestanu. Jen mi řekni, že mě nechceš opustit.“

„To není v pořádku, Dicku. Děti s tebou nejsou v bezpečí, když…“

V ten moment jí udeřil. Násilně ji přerušil v půli věty. „Nikdy nedovolím, aby si odvedla moje děti.“

Přála jsem si, aby to nebyla pravda. Vstala jsem z postele a tiše šla ke dveřím. Snažila jsem se přestat třást. Podívala jsem se opatrně do obýváku, mámu jsem neviděla. Rozplakala jsem se.

Chytil ji za ruku, odtáhl do koupelny a hodil ji na podlahu. „Nikdo mi nesebere moje děti. To je raději zabiju.“

Máma zakřičela. To už jsem byla na půl cesty mezi obývákem a koupelnou. Byl ke mně zády a tak jsem neviděla, že ji chytil okolo krku a začal škrtit. Zkoušela jsem zakřičet, ale nevydala jsem ani hlásku. Když se postavil, máma zůstala bezvládně ležet na podlaze. Zůstal tam stát a koukal se na ni.

Myslela jsem si, že je mrtvá. Zvedl ruce a začal si masírovat dlaně, jako by je měl unavené. Vyděsilo mě to. Lekla jsem se, že se na mě otočí. Opatrně jsem běžela zpátky do postele a zavřela za sebou dveře.

Jestli byli bratří vzhůru, neřekli to. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila.

 

—————————————————————————————————–

Jednoho rána byla máma pryč. Čekali jsme, že se vrátí domů. Ale když se táta vrátil večer z práce, přivedl s sebou nějakou paní a řekl, že je to naše nová máma. Tu noc jsem spala sama ve své malé posteli na vzdálenější straně pokoje. Bratři spali na armádní palandě u druhé zdi. Paní, která nebyla naše máma, nás uložila a políbila na dobrou noc. Než zhasla světla, všimla jsem si, že měla špatně nabarvené vlasy. Pak už bylo jen ticho. Ticho v domě bez matky.

Nejprve jsem potichu plakala. Nechtěla jsem, aby mě bratři slyšeli. Ale pak jsem se tak rozplakala, že jsem nebrala na nikoho ohledy. Doufala jsem, že mě skryje tma a ticho noci. Tlumené kroky se blížily do pokoje, světlo mi ozářilo obličej. Odhalilo opuchlé oči plné nekončících slz.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptala se paní, co nebyla naše máma.

Dickie se zvedl na lokty a odhrnul si vlasy z obličeje. „Ah, ona jen brečí kvůli mámě. Neboj se o ni. Nám se líbíš.“

„Jo, taky si myslíme, že si hezčí,“ přidal se Bobbie,“ a ona je pořád ještě dítě.“

„Stýská se ti po mámě, zlato?

Už jsem neposlouchala, co říká. Jen jsem si stále opakovala ta slova. „Jsi pořád ještě dítě, jsi pořád ještě dítě….“

Věděla jsem, že když na ta slova budu myslet, přestanu plakat. Přeměním bolest na vztek a vydrží mi, dokud paní neodejde a pak už zase bude bezpečí ve tmě.

„Tak je to správné. Přestaň plakat jako hodná holčička a spi.“

Když zhaslo světlo, zabořila jsem svůj obličej do polštáře a začala vzlykat. Tentokrát ovšem nebylo nic slyšet, jen jsem měla stále více vlhko okolo obličeje.

 —————————————————————————————————–

            Nepamatuji se na den, kdy se matka vrátila. Jen vím, že se mezi námi něco změnilo, něco se ztratilo.

Přišla jsem k ní pouze proto, že tam nikdo jiný nebyl. Bylo mi osm, ale pamatuji se, jak jsem objevovala St.Luciu, jak jsem chodila v ostrovním písku, který svítil bíle i ve tmě, nerušen světlem měst. Pamatuji se, jak jsem si myslela, že je svět překrásný. Vítr vál od oceánu. Pamatuji se, jak jsem si myslela, že se mi zde nemůže stát nic ošklivého.

            Byl to první motel, který na ostrově postavili a táta tam býval předák. Jako bonus obdržel možnost přijet rybařit a my byli všichni hosty motelu.

Zrovna jsme šli na večeři do motelové jídelny. Bylo to poprvé, co jsme se museli obléknout do našich nejlepších šatů, abychom mohli jít jíst. Máma a táta šli první, tiše mluvili, bratři jim šli v patách jako hladoví psy. Šla jsem jako poslední, nechtěla jsem si rušit tu krásu ticha noci slovy. Nejprve jsem uviděla stín, který mi překřížil cestu v bílém písku – temná mužská postava mezi mnou a pískem – uskočila jsem. Varovali mě před domorodci, ale zjistila jsem, že je to jen můj táta.

            Začal mluvit utlumeným naléhavým tónem. „Tady to bude jiné,“ řekl.

            „Co?“

            „Tady nás nebude nikdo rušit….Oh, netvař se tak,“ pokračoval. „Ty víš, o čem mluvím.“

            Ranilo mě to. Co tím myslel? Myslela jsem si, že už je to pryč. Myslela jsem si, že tady se to dít nemůže. Úplně jsem to vypudila z mysli, jako by se to nikdy nestalo. Jeho v mých dveřích, když jsem se v noci svlékala. Otevírání zadních vrátek kdykoliv šla máma do práce. Kdykoliv, když okolo nikdo nebyl, aby ho zastavil. Nezmohla jsem se ani na slovo. Cítila jsem se unavená a všechna ta krása ostrova, byla v momentu zničena. Najednou se z něj stal nebezpečný prostor, izolovaný a bez práva.

            „Neboj se. Postarám se o to, aby se o tom tvá matka nedozvěděla.“

            „Ale…“

            „Neboj se, postarám se o všechno.“

            Pak odešel.

            Když už jsem se zmohla na to, že bych něco řekla, bylo pozdě.

            O pár dní později, když byla máma na nákupech a kluci na výletě po ostrově, začalo to. Slyšela jsem to v jeho hlase, když volal mé jméno. Neodpověděla jsem, ale on věděl, že jsem ve svém pokoji. Když zavolal podruhé, rozzuřil se a zaječel, ať okamžitě přijdu.

            Stále jsem se nepohnula.

            Přišel do mého pokoje, ale přestože byl naštvaný, usmíval se.

            „Sundej si kalhoty,“ řekl.

            „Cože?“

            Stále se usmíval, jako by byl ve snu.

            „Proč?“ Ptala jsem se tichým hlasem.

            Přiblížil se ke mně.

            „To je špatné.“

            „Tvoje pošahaná matka a její viktoriánská výchova. Na to tu teď není místo. Nenechám se od tebe vytočit, jako od tvé matky.“

            „Řeknu jí to.“

            Chytil mě za ruce a stočil je za záda. Jeho ruka sklouzla dolů mezi moje nohy. Začal mě hladit. Nevšímal si toho, že se bráním.

            Proti jeho rukám jsem se na nic nezmohla. Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Nemohla jsem dělat nic. Cítila jsem se, jako kdybych jsem se snažila přeskočit bahno v zátočině a zapadla v něm. Začala jsem se propadat, a když jsem vyprostila jednu nohu, druhá se propadla o to hlouběji. Takové to bylo, propadání.

            Stáhl mi kalhoty, naslinil si prsty a promnul je. Vypadalo to, jako by si mě vůbec nevšímal. Ze zvuku jeho slinění a plivání jsem šílela. Poté dal svojí ruku zpátky do mých kalhotek a začal říkat něco svým obvyklým libozvučným hlasem.

            Vchodové dveře se zabouchly a jeho ruka vystřelila z mých kalhotek, jako by tam hořelo. Otočil se na mě a zahrozil. „Opovaž se říci něco tvojí matce. Jestli to uděláš, nikdy si to neodpustíš.“

            Osprchovala jsem se a zamkla. To mého otce vždycky naštvalo. Byl zvyklý mě obtěžovat a vyčítal mi, že jsem stydlivka, jako by to bylo něco hloupého. Sundala jsem si kalhoty, vzala mýdlo, vodu a omyla sliny. Když jsem přišla ven, bratři jedli sendviče. Den pokračoval, jako by se nic nestalo.

            U večeře se mě máma zeptala, „Jsi nějak nezvykle potichu, není ti něco?“

            Jen jsem sklopila hlavu a dívala se do talíře. Vstala a položila mi ruku na čelo.

            „Nevypadá to, že by si měla teplotu, ale měla by sis jít přesto lehnout.“

            „Nedělej z ní mimino, jen je otrávená.“

            „I tak, Dicku, nevypadá dobře. Raději ať něco nepodceníme.“

            „Ale prosím tě, nic s ní není.“

            „Snad máš pravdu.“

            „Jistě, že mám pravdu. Ty o tom nic nevíš.“

            „Promiň, nic jsem tím nemyslela.“

            „Proč, vaše matka neuměla ani vařit, když jsem si jí bral? Musel jsem jí to naučit. A samozřejmě taky nevěděla nic o tom, jak být matkou nebo ženou. A pořád to neví.“

            „Já se snažím, Dicku.“

            „Tak se přestaň snažit a raději řekni, nevím, o čem mluvím.“

            Moje matka tiše přikývla a odešla mít nádobí.

            Když odešel druhý den otec do práce, snažila jsem se najít příležitost být s matkou sama. Ale navštívili nás její přátelé z druhé strany ostrova a máma měla plné ruce práce s vařením kávy a pečením koláče.

            Bylo pro mne těžké mluvit s ní, když byli neustále okolo nějací lidé a věděla jsem, že máma nechce být rušena.

            „Mami, potřebuju s tebou mluvit.“

            Všichni v místnosti utichli a dívali se na mě.

            „Oh, to je tvá dcera?“ řekla jedna žena. „Je ti podobná.“

            Pamatuji se, jak jsem se ušklíbala.

            „Co chceš?“

            „Chci s tebou mluvit o samotě.“

            „Omluv mě, Marsho, budu tu za chvilku.“

            Když jsme vešly do pokoje, otočila se na mě nervózně a zeptala se, „Co je s tebou, Molly, jsi nemocná?“

            „Ne…“

            To byla první věc, na kterou se matka ptala, když byl někdo smutný. Vždycky byla zklamaná, když se netrefila. Byla to jediná věc, kterou uměla řešit.

            „Tak, co se děje, rušíš naše hosty.“

            „Víš, táta….dělá takové věci.“

            „Jaké věci?“

            „Chodí se na mě dívat….a šahá na mě.“

            „Kde? Kde na tebe šahá?“

            Nezmohla jsem se na nic víc, než na rozpačitý pohled na zem.

            „To se nedělá, že jo?….To mi nemá dělat“

            Matka neodpověděla.

            „V Bibli se přeci říká, že se to nedělá…že jo?“

             „Ano, říká, máš pravdu.“

            „Zastavíš ho?“

            Zaslechla jsem smích z vedlejšího pokoje. Matka také. Slyšela jsem v jejím hlase i viděla v jejích očích, že chtěla být v té druhé místnosti. Bylo to, jako by byla chycena a chtěla utéct zpět do bezpečí zábavné konverzace.

            „Poslouchej, já musím jít, budou se po mně shánět. S otcem promluvím a už se to nebude opakovat.“ Rozešla se k druhému pokoji a ještě se otočila, její obličej byl obrácen na mě, ale nepodívala se mi do očí. „Jestli se to ještě stane, řekni mi to.“

            Zůstala jsem stát osamocena v pokoji zírajíc na dveře, které se za ní zavřely.

 —————————————————————————————————–

            Když mi bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli a já zůstala s otcem a bratrem Bobem. Bydleli jsme v Pine Grove Apartments na Miami. Bratr byl často pryč, protože chodil s dívkou, kterou neměl můj otec rád. S matkou jsem se nestýkala, ale věděla jsem, kde bydlí.

            Chodila jsem do školy a starala se o celou domácnost – uklízení, nakupování i vaření. Bylo to náročné, protože jsem měla spoustu práce a moc jsem se bála, abych neudělala chybu. Můj otec vyžadoval, aby bylo všechno perfektní. Pamatuji se, jak jsem jednou přinesla nákup. Nesla jsem dvě plné tašky pět bloků. Když jsem dorazila domů, položila jsem je na zem a vyčerpaná se svalila do křesla. V tom vtrhl do dveří otec.

            „Co tu sedíš na zadku? Nákup se tu válí.“

            Vyskočila jsem směrem ke kuchyni.

            „Dělej, chci večeři, mám hlad – ne, nejdřív mi přines pivo.“

            Něco v jeho hlase mě děsilo. Ozvaly se ty staré pocity, mravenčení po zádech ke krku.

            „Víš, že sis tohle oblečení koupila minulý týden?“

            Otázka mě zarazila a nevěděla jsem, co na ní mám říci.

            “Víš, kdo to oblečení koupil? Já! Ty si jen ukázala tu malou kartičku a myslela si, že je všechno zadarmo. To není zadarmo, zaplatil jsem to. A teď musíš zaplatit ty.“

            Nekoupila jsem si nic nového na sebe poslední tři roky a byl to otec, kdo řekl, že se už nemůže koukat na to, jak vypadám. „Nechci mít za dceru drbana. Vezmi si mou platební kartu a vyber si něco na sebe za sto dolarů.“

            Vybrala jsem si spodní prádlo, podprsenky, sukně a halenky a bylo to. Byla jsem překvapena, jak rychle byly peníze pryč.

            „Teď je čas, aby si zaplatila. Tak zněla dohoda.“

            Otec říkal, ať si vyberu jeho, že s ním budu šťastnější než s matkou. Protože on ze mě udělá někoho jiného, než mou matku. Ona zničila Dickieho svým rozmazlováním.

            „Bude stejný jako všichni moji bratři a sestry, budižkničemové. Nikdo z nich nic nedokázal, možná jen Paulin, ale ona je spíš chlap, něž ženská.“

            To byla ta nejhorší věc, co z člověka mohlo být, budižkničema.

            Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, proč jsem se nakonec rozhodla zůstat s otcem. Měla jsem pocit, že nemám na výběr. Máma mu nikdy nic nevyvracela, a přestože byl otec přísný, už několik let se nic ošklivého nestalo a já myslela, že už je to pryč. Kromě neustálé rozmrzelosti jsem z matky cítila už jen prázdnotu a to mě děsilo víc, než můj otec. S otcem, jsem měla pocit, že pro něj alespoň existuju.

            Ale bylo to jinak. Většinu času bylo sexuální obtěžování jako noční můra, která se děla někomu jinému. A pak, z ničeho nic, to tu bylo.

            „Co tím myslíš, zaplatit? Já nemám přeci peníze. Vždyť si sám řekl, ať si jdu koupit něco na sebe. Byl to tvůj nápad.“

            „Nedělej ze sebe hloupou a přines mi další pivo.“

            Byla jsem vystrašená a zmatená.

            Pak se ale otec znovu posadil a usmíval se na mě, jako by byl přes to všechno na mě pyšný. „Víš, že tě s Bobem chci vzít zpátky na St. Luciu? Tam bude dobře. Dostanu zpátky svůj pilotní průkaz, jako když jsem lítal o vojenské jednotky, a rozjedeme vlastní podnikání. Všichni budou znát Muellerovi. Dickie nic nedostane. Ten už není Mueller.“

            „A ty, proč nechceš přijmout sama sebe? Molly, budeš nezávislá žena, ne jako tvoje matka. Budeš volná a svobodná. Naučím tě lítat líp, než kdejaký muž. Jen ty a já budeme mít firmu, kterou budou vyhledávat turisti na cestování po ostrovech. Bob bude mít na starosti papírování a všechno to okolo, protože mi budeme mít plnou hlavu lítání.“

            Znělo to jako sen. Představovala jsem si, jaké by to bylo, jen tak si lítat, jen já a…

            „Ale nejdřív musíme vyřešit tuhle naší záležitost.“

            „Jakou záležitost?“

            „Ty a já. Musíme tím projít, abychom se dostali dál. Už jsi starší a poznáváš kluky. Možná, že někteří z těch bohatých turistů si s tebou budou domlouvat rande. Nemůžeš zůstat stále citově vázaná jen na mně. Jsem tvůj otec a když potkáš nějakého šikovného kluka, můžeš se do něj zamilovat, stejně jako jsi teď zamilovaná do mě. Já vím, že to tak teď nevidíš, ale jednou tohle všechno bude jen minulost.“

            Měla jsem pocit, že se někam propadám. Opřela jsem se o pult a snažila se přemýšlet.

            Můj Bože. On si myslí, že chci…Bože. On si myslí, že jsem to já, kdo…

            Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že je opravdu nemocný. Předtím, jsem to všechno prostě vypudila ze své hlavy. Teď jsem tomu byla tváří v tvář, jemu jsem byla tváří v tvář. Myslela jsem na to, že musím věřit sama sobě. Přemýšlela jsem, co by udělal, kdybych mu řekla, že mi ublížil.

            Přemýšlela jsem o tom, do prdele s ním. Nemohla jsem to dostat ze své hlavy. Mohla jsem tomu nějak přispět? Pak jsem přemýšlela o něm. Co to s ním udělá, když mu řeknu, o čem přemýšlím? Zblázní se? Už se zbláznil?

            Argumenty běhaly tam a zpět – nejprve výhružka – jsi mi zavázaná, a pak, což bylo ještě horší, prosba – jsem tvůj otec, věř mi, věř mi. A pak, co se stane, když mu řeknu že je duševně nemocný?

            Rozhodla jsem se.

            Byla jsem z toho víru myšlenek v mojí hlavě příliš unavená. Přemýšlela jsem…když to udělám, možná to bude konečně všechno za mnou, jednou pro vždy. Nakonec dostane, co chtěl a už mě nechá na pokoji.

            Řekla jsem si, OK ty sráči, jednou ti budu věřit.

            Možná jsem byla unavená z toho věčného boje, unavená z toho, že jsem na všechno tak sama. Unavená z toho přijít na to, kdo má vlastně pravdu. Otec mi řekl, že máma vždycky všechno věděla a že to věděli i moji bratři.

             Když mi bylo dvanáct, Bob mě přistihl, jak si balím věci a chystám se utéct z domu. „Ty utíkáš? To neuděláš. Co by si dělala?“

            Rozplakala jsem se. Řekla jsem mu o otci, o tom, co se dělo. Věděl, o čem mluvím.

            „Musím odejít, Bobe.“

            „Ne, ty to nechceš udělat,“ řekl. „Otec musí vědět, co dělá, je to náš otec a on ví, co je pro nás dobré.“

            Po tomto jsem věděla, že od Boba nemůžu očekávat žádnou pomoc.

            Otec přerušil moje mylšenky…

            „Tak…?“

            „Dobře, dobře, udělám to. Ale mám teď svoje dny.“

            Tady nebyl prostor pro to, učit mě, co je a není pro mě dobré.

            „Kdypak ti skončí?“

            „Já nevím,“ řekla jsem zostra.

            Byla to ta nejdelší menstruace, kterou jsem kdy měla. Ale věděla jsem, že to nemůže zabírat moc dlouho.

            Bylo to uprostřed odpoledne, když už to otec nevydržel.

            „Teď,“ řekl.

            „Ale…“

            „Nevěřím tomu kecu s menstruací. Jestli jí pořád máš, ukaž mi vložku.“

            „Zapomeň na to. To neudělám. Ty na mě neustále tlačíš.“

            „Hele, já jsem věděl, že kecáš.“

            „Nekecala jsem, měla jsem menstruaci.“

            „Věděl jsem to, řekla jsi „měla“. Slyšíš? Řekla jsi, měla jsem menstruaci. Mě neoblafneš, věděl jsem že kecáš. Jen jsem čekal, až se usvědčíš sama.“

            Byla jsem v pasti. Menstruaci už jsem pět dní neměla. Byla jsem zamotaná ve vlastní lži. Bylo jasné, že zdiskredituje vše, co mu řeknu. Vypadalo to, že nemůžu vyhrát.

            „Já vím, že ty sama sebe znáš nejlíp a proto vím, co je pro tebe dobré, lepší než to, co pro sebe sama děláš, nebo kdy budeš dělat.“

            „Takže, teď se svlékni.“

            „Uprostřed dne? A co Bob?“

            „Bob jen tak domů nepřijde. Má spoustu práce a i tak, o toho se starat nemusíš. Tak šup.“

            Stála jsem tam. Moje palce u nohou se snažily prorazit podlahu. Dívala jsem se do té studené bílé postele. Pokoj byl plný studeného vzduchu a bílé světlo prostupovalo skrz zelené záclony. Chtěla jsem něco říct. Chtěl jsem říct ne.

            „Já nechci.“

            „Na tom teď nezáleží. To už jsme rozhodli dřív.“ Jeho hlas byl hrozivý, nebezpečný.

            „Musím…“

            „Tak běž, ale ne že tam budeš dlouho.“

            Nohy se mi podlamovaly. Podívala jsem se v koupelně do zrcadla a něžně se usmála, jako milá kreatura, ustrašená dívka, která zírala na mě.

            Nikdy jsem nebyla na rande s klukem. Vypadla jsem, jako připravená na svou první party.

            „Tak už pojď.“

            „Už jdu,“ odvětila jsem zpět. Jen tady mě nechával samotnou. Pomyslela jsem si hořce.

            Napadlo mě zamknout dveře.

            Nebyl tam zámek.

            Kruci, levné hotely, nemůžou pamatovat na trochu soukromí v koupelně. Nemůže tu být zámek pro případy, že se ustrašená holka potřebuje zamknout před svým šíleným otcem?

            Pomyslela jsem na Boba. Trocha naděje, že by mohl přijít. V okamžiku by se otevřely dveře a on by celou tuhle proklatou situaci zarazil. Znovu jsem se na sebe usmála do zrcadla. Ne, žádné předstírání, teď ne. Ne, otec měl pravdu, Bob měl spoustu práce. Nemůže přijít dříve, než bude po všem.

            Najednou mi došlo, že bych mohla selhat a vhrnuly se mi slzy do očí. Bobe, jak si mě tu mohl nechat s tímhle šílencem, který sám neví, že je šílený?

            „Jestli nepůjdeš sama, tak si tam pro tebe dojdu.“

            Začala jsem si svlékat košili, nechtěla jsem se svlékat před ním. Už mi vyrostly prsa. Jak jsem je v tu chvíli nenáviděla. Moje tělo bylo ve všem opožděné. Myslela jsem si, že mi prsa nikdy nevyrostou a teď jsem se najednou stávala ženou, bylo mi to ukradený.

            „Ne,“ zakřičela jsem, ale slova neopustila má ústa.

            Svlékla jsem si sukni a kalhotky. Moje břicho bylo hnědé a hladké. Nebyl na něm žádný tuk. Moje oblečení leželo na zemi. Měla bych ho složit, pomyslela jsem si a pak jsem se znovu rozplakala. Bylo to nové oblečení, co jsem si koupila za otcovy peníze. Bylo nedbale krásné   - styl Miami v šedesátých letech. Město světla. Umělé město, kde se slunce nikdy nedotýkalo studené ironie tamních lidí, potácejících se mezi klimatizací vysušenými hotelovými pokoji a neonovými bary.

            Dotkla jsem se studeného povlečení. Jeho dotek byl také studený, jeho mokrá upachtěná gesta ukrytá pod peřinou. Doteky jeho vyvěšeného břicha na mém. Vůně Old Spice a dech Canadian Club vycházející z jeho otevřených úst. Nebyl opilý. Nikdy nebyl opilý, jen nedůstojný. Přejel mi svými prsty mezi nohama a pak řekl jako doktor, který určuje diagnózu, „použijeme dětský olejíček, aby tě to nebolelo. Máš štěstí, že to pro tebe udělám a budu tvůj první a nebude to nějaký pekáč na zadním sedadle auta.“

            Pak už jsem nevnímala ani svoje myšlenky ani svoje pocity.

            Pamatuji si odporný pach dětského olejíčku a studený mokrý olej, který mi kapal na stehna. Pamatuji se, jak jsem si neustále opakovala, za chvíli to skončí, za chvíli to skončí, za chvíli….

             Pak ta palčivá bolest tam hluboko uvnitř mne, věděla jsem, že nikdo na toto nemá právo. Odtrhla jsem se od něj zuřivě, abych se osvobodila. Zakřičela jsem. Opovržlivě se na mě podíval.

            „Zase tolik to nebolelo. Přeci jsem použil dětský olejíček, tak to musím vědět.“

            Když toto řekl, začala jsem křičet. „Ne, běž ze mě. Běž ze mě.“

            Vypadal šokovaně. „Jen klid. Možná, že to poprvé trochu bolí. Dobře, už tě nechám.“

            Jeho tělo sklouzlo vedle mne jako slizký slimák.

            Zavřela jsem na chvilku oči, abych zadržela slzy.

            Chtěl se mě dotknout, ale vytrhla jsem se a utekla.

            Vyskočila jsem z postele, moje děloha bolela, jako by ji někdo rozřezal. Pomalu jsem šla do koupelny a po stehnech mi stékal tenký proužek krve.

 

vs

 

Kdo byl zraněn ve svém nejvnitřnějším jádru, ví, co je to zlost. Možná pociťuje bezmocnou, ale možná také vražednou zlost, která ho děsí svou destruktivitou. I když někdo dávno zapomněl, že byl jednou v nejvyšší míře vzteklý a rozzlobený – jeho tělo nic z toho nezapomnělo. Všechny emoce jsou v něm uloženy a zachyceny. Různé metody terapie proto vyvinuly cvičení, jak se opět dostat do kontaktu s těmito archaickými emocemi, protože potlačený hněv vyvolává nemoc. 

Hněv má mnoho tváří a vždy najde nějaký způsob vyjádření. Většina následků sexuálního vykořisťování nějak souvisí s hněvem. Za každou závislostí, za všemi sebezničujícími akty stojí hněv. Sebevražda je ta nejkrajnější míra hněvu obracející se proti vlastní osobě. 

Jestliže se terapie stane bezpečným místem, mohou se ženy odvážit svléknout svěrací kazajku obranných mechanismů a uvolnit po mnoho let zadržované emoce. Je to pro ně důležitá zkušenost, že jejich hněv a vztek člověka, jemuž platí, nezničí, a že v terapeutickém rámci projevený hněv nevede k zešílení. „Hněv není magie, je to pocit.“ Strach ze ztráty kontroly, křiku nebo paniky blokuje přirozené projevy hněvu. Mnoho žen volí ze strachu před vlastním hněvem raději zmrazení všech pocitů anebo únik k drogám. Terapie může těmto ženám pomoci naučit se zdravému zacházení s hněvem a připustit si v chráněném prostoru i ty nejhlubší pocity – které když vystoupí z temnoty, ztratí na hrůze.

Oběti incestu se hrozí zejména pocitu hněvu, protože se cítí vinné. Domnívají se, že musí pachatele chránit, protože mají strach, že už nesmějí víc milovat toho, na koho se hněvají. Jsou přesvědčené, že na hněv nemají právo, neboť mají svého otce „přes to všechno“ také rády. Musí si teprve samy hněv povolit. Verbálně nebo tělesně prožitý hněv může osvobodit od svírajících pocitu viny. Oběti incestu potřebují hněv, aby se nevzdávaly, aby unikly ze svých duševních pokřivení. Jako terapeuti je musíme povzbuzovat, aby vytrvaly. Musíme jim dodávat odvahu, že se dokážou osvobodit ze své bídy, i když ony samy v to přestaly verit. Musím důvěřovat v proces uzdravení, i když klientky tuto důvěru ještě anebo už nemají. Nejde při tom o lacinou útechu, ale o empatickou podporu.

Ačkoli prožití hnevu a smutku je pro proces uzdravení prospešné, lidé se brání ponořit do těchto nálad. Existují nejrůznější strategie, jak se vyhnout znovuobjeveným pocitům – mohu zneužívání smést jako něco dávno minulého, míru sexuálního vykorisťování zlehčit, uhýbat do racionalizací. Na obranných mechanismech lze poznat, že je často méně bolestné žít se starými známými symptomy než za nimi odhalit pravdu. Já má silnou tendenci upnout se na důvěrně známé obrazy světa a sebe samého a obávat se všeho nového. Často přetrvává odpor neco změnit, tím víc, když se tuší, jak bolestné může být znovuprožití vlastní minulosti.

Není ojedinělé, že konečně uvolněný obrovský hněv se obrátí proti terapeutum, protože tito jsou zažíváni jako nepřátelé – terapie ohrožuje zvnitřněný rodinný systém a zahrnuje jistou výzvu rozejít se s rodiči. V tomto stadiu se znovu ve vší síle ohlašuje stará tendence nechat se nadále zneužívat jako oběť kvůli tomu, aby směla zůstat u rodičů. Tato fáze terapie je obzvlášť kritická a vyžaduje ze strany terapeutů velmi mnoho pochopení. Mám však zkušenost, že postupné připuštení a zpracovávání hněvu může nakonec vést k integraci prožitého a umožní odloučení od idealizovaných rodičovských obrazů.

Nápadně často lze pozorovat tendenci šetřit rodiče. Je přece nesmyslné, rozčilovat se pro to, co minulo, co nelze změnit. V konečném důsledku je přece i zneužívající otec obětí svého dětství a matka skutečně neměla šanci děti dostatečně chránit.

Velice podrobně se tímto tématem ve svých knihách zabývala Alice Miller. Popisuje, jak jsou děti programovány na to nevšímat si týrání rodiči, jak se učí všechna pokření a znásilnění němě snášet. Tak i u obětí incestu stále přetrvává velký ostych pohnat pachatele k odpovědnosti, vyčítat rodičům, připustit nenávist ke znásilňovatelům duše. Oblíbená je argumentace čtvrtým přikázáním anebo rodičovským nárokem na odpuštění.

 
Ukázka z knihy Vražda duše od Ursuly Wirtz vydané roku 2005 v nakladatelství Portál (www.portal.cz).