Archív pro kategorii 'Novinky'
12
FRÖHLING, ULLA – Byla jsem otrokyní v satanské sektě
Zaslal admin, do kategorie Kultura, média, Novinky, Ukázky z knih. Žádný komentář.
FRÖHLING, ULLA. Byla jsem otrokyní v satanské sektě. Z něm. orig. Vater unser in der Hölle přel. Bohumila Kučerová. Frýdek-Místek: Alpress, 2009. ISBN 978-80-7362-694-5
Německá novinářka a spisovatelka Ulla Fröhling nám prostřednictvím této knihy předává skutečný životní příběh jedné německé ženy, která vydržela a přežila víc, než si jen kdokoli z nás dokáže představit. Angela Lenzová (pseudonym) se narodila do navenek spořádané a vysoce společensky postavené rodiny. Již od kojeneckého věku je však sexuálně zneužívána vlastním otcem, nenáviděna vlastní matkou a fyzicky i emocionálně týrána oběma rodiči, i vlastním bratrem. Od necelých tří let je navíc propůjčována přívržencům zvrhlého náboženského kultu využívajícího dětí pro své obřady, dětskou prostituci a dětskou pornografii. Angela je členy kultu systematicky týrána, sexuálně zneužívána a mučena. Je nucena „obšťastňovat” zákazníky v dětském bordelu, účastnit se všech odporných rituálů kultu a co je ještě krutější, spolupodílet se na mučení a dokonce i vraždě dítěte.
Tyto hrůzné zážitky a zkušenosti se Angele podařilo odhalit a s mnoha z nich se vyrovnat až během mnohaleté terapie. Angela je totiž mnohočetnou osobností – má disociativní poruchu osobnosti. A právě teoretický výklad s ukázkami na případu Angely je další stěžejní tezí knihy. Poznáváme závažnost této duševní poruchy, která vzniká již v raném dětském věku jako následek zážitků extrémního násilí a zneužívání, přičemž neblahé zkušenosti v dospívajícím i dospělém věku jsou pro ni další živnou půdou. U Angely dospěla tato porucha až neuvěřitelných rozměrů – Angela se rozštěpila na zhruba padesát osobností majících rozdílné zkušenosti, charaktery, projevy a dokonce i pohlaví. Část těchto osobností byla podvědomě vytvořena Angelou samotnou jako obranný mechanismus přežití násilí a zneužívání. Další část vznikla „na povel” Angeliných mučitelů.
A právě v této souvislosti se z knihy dozvídáme, jak tito mučitelé dětí využívají poznatků o vzniku a průběhu této poruchy a naprosto nelidskými a mnohdy až životu nebezpečnými metodami doslova programují děti k obrazu svému. Dělají tak z nich roboty bez vlastní vůle a neschopné odporu. Takto nad nimi získávají moc, aby je pak snadno mohli využívat pro pornografii, prostituci a v neposlední řadě i pro své rituály.
Autorka velmi šikovně propojuje současný a minulý život Angely, přivádí nás až do nitra její duše, přesněji řečeno, jejích mnoha osobností. Zároveň nám však přibližuje i vnitřní život a uvažování některých z pachatelů a nevyhýbá se ani tématu zvrhlých kultů a psychoskupin, přičemž uvádí nezpochybnitelná fakta o činnosti některých z nich a o jejich obětech.
Kniha tedy není zdaleka jen drásavým psychologickým příběhem, který má čtenáře dojmout. Apeluje na čtenáře a vyzývá zejména ty z řad pomáhajících profesí, politiků a novinářů, aby před tématem rituálního násilí a sexuálního zneužívání nezavírali oči. Autorka zhodnocuje nemožnost prakticky zabránit činnosti všech takovýchto skrytých násilnických kultů, dovolává se však zvýšené pozornosti a důvěry k obětem těchto kultů a dodává naději, že s pomocnou rukou tyto oběti mají šanci začít žít svůj vlastní život.
Kniha obsahuje několik příspěvků od různých odborníků a dále také kopie rukopisů několika Angeliných osobností.
Eliška Dutková
05
Odpustila jsem “svému pedofilovi”
Zaslal admin, do kategorie Důsledky, Mezilidské vztahy, Novinky. 5 komentářů.
Jsem dospělá žena, která má vlastní rodinu, takže se mě až tolik téma pedofilie netýká. Nebo vlastně ano, ale z druhé strany. Byla jsem jako dítě často sexuálně zneužívaná jedním mužem, o něco starším než byl tehdy můj táta. Ten člověk mě zjevně měl rád, mnohem radši, než jsem mu já tehdy mohla opětovat, pro mě to všechno bylo jen dobrodružství, navíc velmi fyzicky příjemné.
Nevím přesně, kdy moje zkušenosti začaly, ale byla jsem v předškolním věku. Asi 4 nebo 5 let mi mohlo být a vídali jsme se dost dlouho. Nevím, určitě několik měsíců, možná půl roku. Scházeli jsme se často, rodiče mě i sestru k němu pouštěli beze strachu, jednalo se o rodinného přítele. Zneužíval nás obě, ale sestra byla o 2 roky starší, tak už z toho měla větší rozum a “zařadila zpátečku” – tedy nějakou dobu to nechala být, ale pak řekla rodičům, že už ke strejdovi jezdit nechce, že jí to u něj nebaví. Rodiče to nezkoumali, koho by napadlo, co za tím bylo ve skutečnosti… Se ségrou to bylo naše společné tajemství. Nepamatuji si, že by mi návštěvy ke strejdovi vymlouvala, ale v dospělosti se mi přiznala, že měla vůči mě pocity viny, že mě před tím neuchránila, když měla v té věci už “lepší rozum”.
Mně to bylo fyzicky příjemné, navíc jsem si připadala něčím dospělejší, starší, jako bych odkryla nějaké tajemství, o kterém moji vrstevníci nemají ani ponětí. Na druhou stranu duševní vztah jsem asi ke strejdovi žádný silný neměla, aspoň ne ve smyslu parnterského vztahu. Zatímco pro něj to asi bylo součástí – chtěl po mně slyšet, že ho mám ráda, chtěl se se mnou objímat, i když jsme zrovna byli oblečení… Co se týká toho, “jak” dalece jsme došli, dalo by se říct, že jsme využívali všech “náhradních sexuálních technik”. O pohlavní styk se pokusil jednou, ale podle mých vzpomínek neúspěšně (nebo možná jen napůl). Nechápala jsem, proč se mi na příští schůzce za to omlouval (dneska už to samozřejmě chápu).
Mě samotnou ty zážitky asi ovlivnily už v ranném dětství – třeba jsem své vrstevníky zatahovala do sklepa s tím, že jim něco ukážu, a pak jsem se před nimi svlékala. Nebo jsem některé kamarádky učila onanovat (chtěla jsem i kamarády, ale když zjistili, co po nich chci, většinou rychle prchali). Já sama jsem už tehdy propadla až nutkavému onanování, nejen večer při usínání, ale třeba jsem opouštěla děti i uprostřed hry, šla jsem se schovat někam pod deku… Nevím přesně, kdy mi začalo svítat, že jsem v duši jiná, než bych měla být – nebo ještě lépe, než bych CHTĚLA být. Počítám, že to bylo asi někdy kolem 11 – 12 let. Najednou jsem si připadala tak nějak nečistá, zneužitá, provinilá, ošklivá… S nikým jsem tehdy o tom nemluvila.
On sám byl ženatý a měl děti, do té doby nic netušila ani jeho manželka. Jednalo se o známého rodičů z křesťanského prostředí, proto se to nikam nehlásilo na policii – když se to rodiče dozvěděli, neshodli se, jak to řešit. Jeden s tím chtěl jít na policii, druhý to chtěl řešit s duchovním. Ale rodiče se jen nepohodli a nakonec to neřešili nikde. Pak se to rozmázlo o mnoho let později u rozvodového řízení mých rodičů, tehdy už to ale bylo promlčené. Jak a co řešili rodiče, to jsem se skutečně nedozvěděla, snad jen útržkovitě až v pozdějším věku. Tuším, že tehdy alespoň nějak tu situaci rázně uzavřeli se strejdou a jeho manželkou, ale najisto to nevím.
Toho pána jsem potkala jednou asi v patnácti letech, on hned ke mně běžel, omlouval se mi, prosil za odpuštění, ale já nebyla schopna slova. Nevím, jestli jsem mu nechtěla odpustit, ale určitě jsem se hrozně styděla a přála si odtamtud zmizet, bylo mi hrozně trapně.
Co se týká mého dospělého života, tak jsem se na prahu dospělosti chovala dost provokativně, bavilo mě chlapy trošku “trápit”. Působila jsem dojmem “slušňačky”, ale kdo mě poznal lépe, v mé společnosti si povoloval kravatu. Nejlépe ve společnosti více lidí, kde tudíž “nic nehrozilo”, jsem provokovala daleko za únosnou mez. Dneska je mi to líto, ale tehdy jsem z toho měla radost, těšilo mě to. Také se mi občas stalo, že jsem se s někým vyspala, ani jsem nevěděla proč, a pak mě to dost mrzelo, byla jsem na sebe naštvaná.
Tehdy jsem se také poprvé bavila jen v náznacích o tomto s jedním kamarádem. Nějak přišla na přetřes otázka odpuštění, a on mi tvrdil, že odpustit se dá všechno. Na to jsem říkala: “Ne, všechno ne. Ty nevíš, co jsem si prožila.” Ale on mi stále dokola opakoval, že odpustit se dá opravdu VŠECHNO, že jinak to bude trápit především mě. Byla jsem přesvědčená, že nemá pravdu, ale musela jsem pak na to pořád myslet. Nakonec jsem “svému pedofilovi” odpustila. Na druhou stranu, tehdy už se můj život dostal trošku do jiných kolejí, vlak už byl rozjetý, a já jsem pak udělala ještě hodně konin… Protože odpuštění je jedna věc, ale uzdravení duše je věc druhá.
Po dalších asi 3 letech to se mnou řešila jedna kamarádka, která se mnou procházela všechny sexuální vzpomínky, od dětství po dospělost, modlila se se mnou a za vším špatným jsme “zavírali dveře”, aby mě to už neovlivňovalo a neničilo mi to život. Abych mohla žít tak, jak chci, ne tak, jak musím. Ještě to nějakou chvilku trvalo, než jsem se naučila jinak přemýšlet, jinak řešit problémy, atd., ale něco podstatného v mém nitru se tehdy stalo, akorát přede mnou byla ještě spousta práce… Dalo by se říct, že jsem zvítězila sama nad sebou až za několik měsíců na to. Ale pak jsem byla moc ráda, že můžu žít i přemýšlet opravdu úplně jinak, že mě i lidé vnímají jinak, připadala jsem si jako nový člověk. Dneska už jsem na to zvyklá, tak mi to ani nepřijde, ale tehdy jsem si připadala, jako bych měla křídla. Ve společnosti jsem už neprovokovala, ani jsem neměla tu potřebu, nespala jsem s nikým, s kým jsem ve skutečnosti spát nechtěla…
Pak jsem asi o 2 roky později potkala mého budoucího manžela, a když mě poprvé chytil za ruku, měla jsem pocit, jako by se mě ještě nikdy nedotkl žádný muž, jako kdyby “to předtím” vůbec neexistovalo. Byla jsem za ten nový začátek moc vděčná. Samozřejmě, minulost nejde úplně vymazat, stále to všechno tvoří součást mě. Ale už mi to neničí duši, život, nenutí mě to dělat věci, kterých bych litovala. Prostě je to za mnou.
Snad bych si jednou jen přála setkat se s tím strejdou a říct mu, že jsem mu odpustila. Ale nevím, jestli k tomu někdy dojde. Ani netuším, je-li ještě naživu (teď by mu bylo kolem 60 let). Ale to bych si přála spíš kvůli němu. Když mě tehdy o to prosil, tak bych chtěla, aby věděl, že je odpuštěno. Kdybych se s ním setkala, asi bych nechtěla, aby u toho bylo příliš mnoho lidí, přeci jen, je to dost osobní téma. Ale možná by mi bylo nepříjemné být s ním i sama. Stačilo by mi se s ním jednou vidět (třeba v přítomnosti nějaké třetí zasvěcené ale nestranné osoby, jako je třeba jeho psycholog, pokud nějakého má), a říct mu, že už se na něj nezlobím. Asi bych nestála o to, vídat se s ním častěji, to by mi, myslím, nebylo příjemné. Ani bych se s ním nechtěla bavit o tom, co jsme si prožili. Minulost je lepší nechat spát. Takhle mám jen pocit, že to ještě o ten poslední detail (vyslovené odpuštění) ještě není uzavřená záležitost. Taková drobná “tečka” by mi stačila.
To víte, každý má na výběr. Všichni máme nárok buď si hýčkat svoje zranění, nebo odpustit. Já jsem si vybrala to druhé. A nelituji. Myslím, že i díky tomu můžu o věcech mluvit s určitým nadhledem.
Převzato se souhlasem autorky ze serveru www.pedofilie-info.cz
30
Doporučujeme výstavu fotografií „o u t s i d (h) e r” v Galerii Kostka MeetFactory
Vernisáž se koná v úterý 30.11.2010 v 18.00. Výstava potrvá od 30. 11. do 11. 12. 2010.
Vystavuje izraelská umělkyně YAEL BEN-HORIN.
Fotomontáž rodinných fotek a tváří stažené ze stránek s dětskou pornografií. Snímky vyprávějí příběh ztracené dívky, která vystoupila ze sebe a putuje, aby se osvobodila z mlčení, které ji bylo násilím vnuceno. Rodin na pozadí příběhu je mnoho a ona se načas stává jednou z obyčejných dívek.
Série manipulovaných malo-formátových fotografií představuje intimní sondu do tragických momentů dětského života. Autorka vytváří koláž banálních situací a pornografických snímků, před kterou možná na chvíli, nebo na dlouho ztratíme řeč. Poukazuje na sexuální zneužívání dětí jako na globální politicko-sociální fenomén, který se týká všech společenských vrstev a bourá stereotypy vytvářené odbornou i laickou veřejností.
MEETFACTORY GALLERY
otevřeno denně 15 – 20 h /
Ke Sklárně 15, Praha 5, www.meetfactory.cz
12
Pomožte nám najít nejvýstižnější český překlad slova „survivor“
Zaslal admin, do kategorie Definice, Novinky. Žádný komentář.
Pomožte nám najít nejvýstižnější český překlad slova „survivor”
Opakovaně se setkáváme, při zpracování anglicky psaných textů věnujících se problematice sexuálního zneužívání, s tímto slovem. A opakovaně narážíme na problémy s jeho překladem. Zatím se nám nepodařilo najít odpovídající český ekvivalent. Doslovně slovo „survivor” znamená „ten, který přežil”. V souvislosti se sexuálním zneužíváním se jedná tedy o ty, kteří se stali v dětství obětí sexuálního zneužití a přežili. V česky psané odborné literatuře se právě pojem „oběť sexuálního zneužívání v dětství” často objevuje jako překlad anglického „survivor”. Nicméně právě slovo oběť je v podstatě v protikladu tomu, co vyjadřuje anglický výraz – oběť je spojována s bezmocností, naproti tomu ten, kdo přežil, je hrdina. Slovo sexuální implikuje, jako by šlo o zneužití sexuality – ve skutečnosti je mnohem podstatnější zneužití moci a důvěry, kterou dítě v pečovatele má.
Pomožte nám najít takový překlad slova „survivor”, který v sobě nese také výraz hrdinství, odvahy a veliké vnitřní síly.
Vaše návrhy a myšlenky můžete vpisovat do diskuzního fóra: zde
Těšíme se na ně.
VS
01
Nemusíte být oběť celý život
Zaslal admin, do kategorie Důsledky, Novinky, Odborná pomoc, Svépomoc, Zneužívání v rodině. 8 komentářů.
Nemusíte být oběť celý život
Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.
Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.
Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.
Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.
V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.
Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.
Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.
Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.
Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.
Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).
Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte
Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.
Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.
Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.
Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.
Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.
Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.
Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.
Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.
Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.
Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.
Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.
Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.
Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.
Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590
VS
