Archív pro kategorii 'Důsledky'
05
Odpustila jsem “svému pedofilovi”
Zaslal admin, do kategorie Důsledky, Mezilidské vztahy, Novinky. 5 komentářů.
Jsem dospělá žena, která má vlastní rodinu, takže se mě až tolik téma pedofilie netýká. Nebo vlastně ano, ale z druhé strany. Byla jsem jako dítě často sexuálně zneužívaná jedním mužem, o něco starším než byl tehdy můj táta. Ten člověk mě zjevně měl rád, mnohem radši, než jsem mu já tehdy mohla opětovat, pro mě to všechno bylo jen dobrodružství, navíc velmi fyzicky příjemné.
Nevím přesně, kdy moje zkušenosti začaly, ale byla jsem v předškolním věku. Asi 4 nebo 5 let mi mohlo být a vídali jsme se dost dlouho. Nevím, určitě několik měsíců, možná půl roku. Scházeli jsme se často, rodiče mě i sestru k němu pouštěli beze strachu, jednalo se o rodinného přítele. Zneužíval nás obě, ale sestra byla o 2 roky starší, tak už z toho měla větší rozum a “zařadila zpátečku” – tedy nějakou dobu to nechala být, ale pak řekla rodičům, že už ke strejdovi jezdit nechce, že jí to u něj nebaví. Rodiče to nezkoumali, koho by napadlo, co za tím bylo ve skutečnosti… Se ségrou to bylo naše společné tajemství. Nepamatuji si, že by mi návštěvy ke strejdovi vymlouvala, ale v dospělosti se mi přiznala, že měla vůči mě pocity viny, že mě před tím neuchránila, když měla v té věci už “lepší rozum”.
Mně to bylo fyzicky příjemné, navíc jsem si připadala něčím dospělejší, starší, jako bych odkryla nějaké tajemství, o kterém moji vrstevníci nemají ani ponětí. Na druhou stranu duševní vztah jsem asi ke strejdovi žádný silný neměla, aspoň ne ve smyslu parnterského vztahu. Zatímco pro něj to asi bylo součástí – chtěl po mně slyšet, že ho mám ráda, chtěl se se mnou objímat, i když jsme zrovna byli oblečení… Co se týká toho, “jak” dalece jsme došli, dalo by se říct, že jsme využívali všech “náhradních sexuálních technik”. O pohlavní styk se pokusil jednou, ale podle mých vzpomínek neúspěšně (nebo možná jen napůl). Nechápala jsem, proč se mi na příští schůzce za to omlouval (dneska už to samozřejmě chápu).
Mě samotnou ty zážitky asi ovlivnily už v ranném dětství – třeba jsem své vrstevníky zatahovala do sklepa s tím, že jim něco ukážu, a pak jsem se před nimi svlékala. Nebo jsem některé kamarádky učila onanovat (chtěla jsem i kamarády, ale když zjistili, co po nich chci, většinou rychle prchali). Já sama jsem už tehdy propadla až nutkavému onanování, nejen večer při usínání, ale třeba jsem opouštěla děti i uprostřed hry, šla jsem se schovat někam pod deku… Nevím přesně, kdy mi začalo svítat, že jsem v duši jiná, než bych měla být – nebo ještě lépe, než bych CHTĚLA být. Počítám, že to bylo asi někdy kolem 11 – 12 let. Najednou jsem si připadala tak nějak nečistá, zneužitá, provinilá, ošklivá… S nikým jsem tehdy o tom nemluvila.
On sám byl ženatý a měl děti, do té doby nic netušila ani jeho manželka. Jednalo se o známého rodičů z křesťanského prostředí, proto se to nikam nehlásilo na policii – když se to rodiče dozvěděli, neshodli se, jak to řešit. Jeden s tím chtěl jít na policii, druhý to chtěl řešit s duchovním. Ale rodiče se jen nepohodli a nakonec to neřešili nikde. Pak se to rozmázlo o mnoho let později u rozvodového řízení mých rodičů, tehdy už to ale bylo promlčené. Jak a co řešili rodiče, to jsem se skutečně nedozvěděla, snad jen útržkovitě až v pozdějším věku. Tuším, že tehdy alespoň nějak tu situaci rázně uzavřeli se strejdou a jeho manželkou, ale najisto to nevím.
Toho pána jsem potkala jednou asi v patnácti letech, on hned ke mně běžel, omlouval se mi, prosil za odpuštění, ale já nebyla schopna slova. Nevím, jestli jsem mu nechtěla odpustit, ale určitě jsem se hrozně styděla a přála si odtamtud zmizet, bylo mi hrozně trapně.
Co se týká mého dospělého života, tak jsem se na prahu dospělosti chovala dost provokativně, bavilo mě chlapy trošku “trápit”. Působila jsem dojmem “slušňačky”, ale kdo mě poznal lépe, v mé společnosti si povoloval kravatu. Nejlépe ve společnosti více lidí, kde tudíž “nic nehrozilo”, jsem provokovala daleko za únosnou mez. Dneska je mi to líto, ale tehdy jsem z toho měla radost, těšilo mě to. Také se mi občas stalo, že jsem se s někým vyspala, ani jsem nevěděla proč, a pak mě to dost mrzelo, byla jsem na sebe naštvaná.
Tehdy jsem se také poprvé bavila jen v náznacích o tomto s jedním kamarádem. Nějak přišla na přetřes otázka odpuštění, a on mi tvrdil, že odpustit se dá všechno. Na to jsem říkala: “Ne, všechno ne. Ty nevíš, co jsem si prožila.” Ale on mi stále dokola opakoval, že odpustit se dá opravdu VŠECHNO, že jinak to bude trápit především mě. Byla jsem přesvědčená, že nemá pravdu, ale musela jsem pak na to pořád myslet. Nakonec jsem “svému pedofilovi” odpustila. Na druhou stranu, tehdy už se můj život dostal trošku do jiných kolejí, vlak už byl rozjetý, a já jsem pak udělala ještě hodně konin… Protože odpuštění je jedna věc, ale uzdravení duše je věc druhá.
Po dalších asi 3 letech to se mnou řešila jedna kamarádka, která se mnou procházela všechny sexuální vzpomínky, od dětství po dospělost, modlila se se mnou a za vším špatným jsme “zavírali dveře”, aby mě to už neovlivňovalo a neničilo mi to život. Abych mohla žít tak, jak chci, ne tak, jak musím. Ještě to nějakou chvilku trvalo, než jsem se naučila jinak přemýšlet, jinak řešit problémy, atd., ale něco podstatného v mém nitru se tehdy stalo, akorát přede mnou byla ještě spousta práce… Dalo by se říct, že jsem zvítězila sama nad sebou až za několik měsíců na to. Ale pak jsem byla moc ráda, že můžu žít i přemýšlet opravdu úplně jinak, že mě i lidé vnímají jinak, připadala jsem si jako nový člověk. Dneska už jsem na to zvyklá, tak mi to ani nepřijde, ale tehdy jsem si připadala, jako bych měla křídla. Ve společnosti jsem už neprovokovala, ani jsem neměla tu potřebu, nespala jsem s nikým, s kým jsem ve skutečnosti spát nechtěla…
Pak jsem asi o 2 roky později potkala mého budoucího manžela, a když mě poprvé chytil za ruku, měla jsem pocit, jako by se mě ještě nikdy nedotkl žádný muž, jako kdyby “to předtím” vůbec neexistovalo. Byla jsem za ten nový začátek moc vděčná. Samozřejmě, minulost nejde úplně vymazat, stále to všechno tvoří součást mě. Ale už mi to neničí duši, život, nenutí mě to dělat věci, kterých bych litovala. Prostě je to za mnou.
Snad bych si jednou jen přála setkat se s tím strejdou a říct mu, že jsem mu odpustila. Ale nevím, jestli k tomu někdy dojde. Ani netuším, je-li ještě naživu (teď by mu bylo kolem 60 let). Ale to bych si přála spíš kvůli němu. Když mě tehdy o to prosil, tak bych chtěla, aby věděl, že je odpuštěno. Kdybych se s ním setkala, asi bych nechtěla, aby u toho bylo příliš mnoho lidí, přeci jen, je to dost osobní téma. Ale možná by mi bylo nepříjemné být s ním i sama. Stačilo by mi se s ním jednou vidět (třeba v přítomnosti nějaké třetí zasvěcené ale nestranné osoby, jako je třeba jeho psycholog, pokud nějakého má), a říct mu, že už se na něj nezlobím. Asi bych nestála o to, vídat se s ním častěji, to by mi, myslím, nebylo příjemné. Ani bych se s ním nechtěla bavit o tom, co jsme si prožili. Minulost je lepší nechat spát. Takhle mám jen pocit, že to ještě o ten poslední detail (vyslovené odpuštění) ještě není uzavřená záležitost. Taková drobná “tečka” by mi stačila.
To víte, každý má na výběr. Všichni máme nárok buď si hýčkat svoje zranění, nebo odpustit. Já jsem si vybrala to druhé. A nelituji. Myslím, že i díky tomu můžu o věcech mluvit s určitým nadhledem.
Převzato se souhlasem autorky ze serveru www.pedofilie-info.cz
01
Nemusíte být oběť celý život
Zaslal admin, do kategorie Důsledky, Novinky, Odborná pomoc, Svépomoc, Zneužívání v rodině. 8 komentářů.
Nemusíte být oběť celý život
Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.
Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.
Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.
Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.
V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.
Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.
Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.
Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.
Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.
Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).
Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte
Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.
Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.
Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.
Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.
Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.
Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.
Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.
Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.
Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.
Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.
Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.
Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.
Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.
Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590
VS
18
Trauma a jeho následky u dětí
Zaslal admin, do kategorie Důsledky, Novinky. Tři komentáře.
Automobilová nehoda, povodeň, těžký úraz – to jsou vážné, traumatizující události. Má-li postižený dobré rodinné zázemí nebo jinou formu podpory od svých blízkých nebo svého okolí, je dobrá šance, že se na jeho psychickém stavu (a dlouhodobém duševním zdraví) podepíší jen minimálně. Jak ale mohou děti – se svou vývojově omezenou kapacitou – zvládat traumatické situace, ve kterých se jim taková podpora nedostává, nebo ji z nejrůznějších důvodů nemohou využít?
Martině je deset let. Dobře se učí, je tichá, nenápadná. Nemá moc kamarádů, drží se trochu stranou. Někdy se zdá, že je duchem trochu nepřítomná, a někdy si nedokáže vybavit některé informace, které dříve věděla, nebo nesvede, co jí šlo. Občas si stěžuje na různé bolesti, většinou břicha. Martinu od jejích 5 let sexuálně zneužívá její otčím. Podívejme se na některé aspekty toho, co se s ní a v ní asi děje. Martina je existenčně závislá na své rodině. Má ráda svoji mámu. Máma o zneužívání pravděpodobně ví, nebo alespoň tuší (z pohledu Martiny by o tom prostě vědět měla), a Martina nechápe, proč jí nepomůže, cítí se zrazená a opuštěná. Zároveň cítí, že by se u ní pomoci stejně nedovolala (možná, že už něco zkoušela naznačit, ale setkala se s odmítnutím a situace pak byla ještě horší). Martině tedy zbývá jen snaha o to, aby se ty děsivé věci děly co nejméně často a aby doma byl jinak klid. V rodině je se svojí hrůzou bez podpory. Dříve byla příliš malá na to, aby si dovedla představit samostatnou akci na svoji ochranu a vše oznámila třeba ve škole. Nyní se cítí do určité míry vinna za to, co se s ní děje, možná to klade úplně za vinu pouze sobě – také na základě toho, co jí otčím a možná i matka říkají („to máš za to, jaká jsi“). Zároveň je téměř jisté, že se obává následků, kdyby se o zneužívání dozvědělo okolí; znamenalo by to tresty, hněv otčíma i matky, možná ohrožení matky, popření situace rodinou, obvinění Martiny. Možná dokonce, že se o to již pokusila, ale setkala se s nedůvěrou namísto s pomocí. Martina se dostává do situace, kdy je nejen bez podpory v rodině, ale nemůže získat ani podporu zvenčí. Zůstává v té hrůzostrašné situaci sama, její nejbližší a nejdůležitější osoby ji zradily. Zároveň ale musí chodit do školy, fungovat v rodině jako každé dítě.
Co se děje? Stres vyvolává reakci, jejímž cílem je ochránit tělo a psychiku před poškozením, bolestí, zajistit jejich další fungování, přežití. Útěk ani útok není v situaci Martiny myslitelný (možná později, až bude větší, se o útěk pokusí). Další geneticky vrozenou „možností“ je útěk vnitřní, který přímo v situaci, kdy dochází ke zneužití, umožní např. odpoutat se od bolesti a strachu a prožívat celou situaci jakoby nezúčastněně. V běžném dni pak umožní, aby děsivé vzpomínky a myšlenky na to, co přijde, až večer půjde spát, neznemožňovaly plnění každodenních povinností a činností. Proces, který takovéto odpoutání od reality a vzájemné oddělení různých psychických obsahů jako jsou vzpomínky, pocity, vjemy a myšlenky umožňuje, se nazývá disociace. Chronická disociace, způsobená právě popsaným opakováním traumatické situace bez možnosti úniku nebo jiného řešení, může způsobit hluboké a vážné poškození psychiky a vývoje osobnosti dítěte. Čím ranější a čím závažnější je trauma a čím častěji se opakuje, tím jsou následky horší. Paradoxně ovšem není zcela snadné takový vývoj poznat a dítě často léta prožívá velké utrpení, aniž by si toho okolí povšimlo. Častokrát se učitelé, vychovatelé a známí spokojí s prostým vysvětlením, že dítě je zlobivé, odtažité, že se chová zvláštně, nepochopitelně, spíše než s pomocí se setká s tresty a „výchovou“.
Jak mechanismus disociace funguje, ještě úplně přesně nevíme. Je to velmi komplexní psychobiologický proces umožňující uchovat vzpomínky, smyslové a tělesné vjemy, myšlenky a pocity tak, aby se nedostaly do našeho vědomí, abychom o nich „nevěděli“ (nevybavovat si situaci násilí, necítit fyzickou bolest, neslyšet křik, neprožívat silné emoce). Toto oddělení, disociování, ale nefunguje bezchybně a v situacích, které nějakým způsobem upomínají na okolnosti traumatické události, se mohou vynořit. To je pro prožívajícího velmi nepříjemné a jeho organismus se tomu velmi úporně brání. V případě Martiny se to může projevovat tím, že se bude vyhýbat fyzickému kontaktu a fyzickým hrám, které fyzický kontakt zahrnují, určitým prostorám, pachům, může se bát tmy nebo například určitého typu mužů – takové situace v ní budou vyvolávat značnou úzkost. A nejen to, bude se vyhýbat i jinak bezpečným situacím, kde se obává, že by se s podobnými podněty mohla setkat. Traumatizované dítě je tedy stále na pozoru. Bývá proto i více unavené, hůře se soustředí, díky tomu je i méně intelektuálně výkonné, a může neadekvátně reagovat i na drobné či objektivně neohrožující podněty. Omezení subjektivně bezpečného životního prostoru je významným a velmi zatěžujícím následkem traumatu.
Samotné disociativní reagování je tedy zprvu adaptivní, chrání, poskytuje úlevu od psychické i fyzické bolesti. Jenomže jako účinná ochrana se snadno podmiňuje, tj. čím častěji k ní dochází, tím je pro dítě snadnější se k ní uchýlit, a to i v situacích, které by mohlo zvládnout jinak, aktivněji. Disociativní reakce s sebou také nese pro dítě další velmi zásadní negativní důsledek: tím, že se „odstřihne“ od přesného vnímání a prožívání situace, není schopno se z ní učit, není schopno tento zážitek integrovat, propojit se svojí dosavadní zkušeností a nemá tak ani možnost zážitku dát smysl, pojmenovat jej, zpracovat jej. Disociované obsahy (vzpomínky, pocity aj.) tedy jako by volně, neorganizovaně „plavou“ myslí a když se náhle dostanou do vědomí, působí zmatek. Postižený neví, co se děje, kde se vzal pocit úzkosti, nebo nepříjemná vzpomínka; z jeho pohledu totiž nesouvisí s tím, co se v té době dělo. Kdybychom měli možnost Martinu dobře poznat, těchto momentů bychom si pravděpodobně všimli, ale na dotaz, co se děje, by se nám dostalo nějaké přijatelné, bezpečné odpovědi („zamyslela jsem se“). Jinými slovy, disociace narušuje schopnost psychiky integrovat vjemy a prožitky do smysluplného celku, který umožňuje například předvídat reakce okolí, budoucí události apod. Odtud plyne další projev, který lze u traumatizovaných dětí pozorovat – špatně se učí ze zkušenosti, opakovaně se dostávají do rizikových situací a – co se ukáže jako velký problém později, v období dospívání – narušuje pocit identity. Duševní zdraví člověka lze charakterizovat mimo jiné mírou schopnosti integrace kognitivních a emocionálních obsahů a procesů, jejich vědomé dostupnosti a vztažení k vlastní identitě. Disociace tyto procesy narušuje a znemožňuje být plně přítomen s vědomím, že jsem to já, kdo prožívá, tj. narušuje prožitek „vím co se děje, proč se to děje, a že se to děje mně“. Martina se tedy možná někdy cítí jako host ve vlastním těle a mysli, protože některé její části, obsahy, jí „nepatří“, neovládá je.
Postižené dítě může disociovat (jinými slovy: chránit se před subjektivně – byť nevědomě – vnímaným ohrožením) nejen tehdy, když se ocitne v objektivně ohrožující situaci, ale v jakékoli jiné zátěžové situaci, kterou by zdravé dítě zvládlo. Velmi často ani není možné zjistit, zda příčinou disociativní reakce u dítěte byl nějaký podnět z okolí, neboť děti takto často reagují i na vlastní myšlenky, představy, pocity nebo tělesné vjemy. Ve škole takové dítě často nedokáže dobře reagovat na složitější zadání, snadno podléhá stresu, citlivě reaguje na netrpělivost či hněv učitele. Například dítě, které se naučilo na zvýšení hlasu reagovat tím, že „vypne“ sluch, protože jeho rodiče doma hodně křičí, může mít potíže sledovat výuku třeba jen u hlasitě mluvícího či temperamentnějšího učitele. Traumatizované děti pak selhávají v prostředí, které by jim jinak mohlo být jejich oporou, školu nenávidí, podléhají přesvědčení o vlastní neschopnosti a brzy vzdávají další vzdělávání. Takové narušení vývoje kognitivních funkcí (mj. schopnosti seberegulace) a sociálních schopností činí dítě náchylné k dalším maladaptivním vzorcům chování a pozdější závažnější osobnostní a psychologické patologii.
Jak by se mohl dál vyvíjet život Martiny, když by situace doma zůstala taková, jaká je? Martina si na základě selhávání ve škole, stálých obav, fobií z různých situací, neschopnosti navázat a udržet blízký vztah (také proto, že stále musí střežit „tajemství“) čím dál tím více připadá divná, neschopná, svojí situaci vnímá jako beznadějnou. S příchodem puberty ji stále častěji konfrontuje její vlastní sexualita a zájem ostatních. Vzhledem k tomu, že v této ohrožující oblasti selhávají její mechanismy seberegulace, tedy schopnost zvládání emocí a chování, bude se snažit buď tuto stránku úplně potlačit, nebo ztratí zábrany. (Zde je úzká souvislost i s tím, že její sexualita je do určité míry od ní oddělená, disociovaná, není to přijímaný aspekt sebe, není pod kontrolou; v závažnějších případech dokonce jako by celé tělo bylo cizí.) Ať tak či tak, vzniká velké napětí, často spojené s výčitkami, které jen posilují hluboké a trvalé pocity studu a viny. Prožívání těchto pocitů bývá za hranicí snesitelnosti; častou úlevu od nich představuje užívání drog a alkoholu, sebepoškozování, manipulace s jídlem (hladovění, přejídání se) nebo rizikové chování. Pokusy o únik z vnitřní samoty se příliš nedaří, neboť odvaha k navázání kvalitních podpůrných vztahů je podrývána strachem, pocitem odlišnosti, špatným sebeovládáním, přecitlivělostí na určité podněty, a také tím, že je obtížné rozeznat vhodné kamarády od rizikových. Traumatizovaní lidé často špatně rozumí signálům, které od druhých přicházejí. Je např. zjištěno, že lidé, kteří byli zneužívaní nebo znásilnění, budou s mnohem vyšší pravděpodobností znovu znásilněni než ti, kterým se to nikdy předtím nestalo. Traumatizovaní lidé jsou také snadno zneužitelní; bohužel ti, kteří zneužívají, mají na takto oslabené jedince „nos“. Nezbývá než doufat, že někdo zasáhne dříve, než Martina skončí na tvrdých drogách, jako prostitutka, s nejrůznějšími potížemi na psychiatrii nebo – v nejhorším případě – sebevraždou.
Ve výčtu omezení a postižení, které chronické trauma přináší, bychom mohli pokračovat. U každého by byl vývoj trochu odlišný, míra disociace jinak závažná, sociální adaptace více či méně narušená, psychické a tělesné příznaky více či méně zjevné. Dobrá zpráva je, že při včasné a vhodné intervenci lze disociativní symptomy úspěšně odstranit – a to tím lépe, čím dříve, čím mladší v té době postižený je. Základním předpokladem léčby je, že dítě není nadále vystaveno zneužívání a týrání a že se do té situace znovu nedostane. To posléze umožní, aby se dítě relativně normálně účastnilo života, aby si lépe uvědomovalo, co se kolem něj a v něm děje, jaké jsou příčiny a následky událostí kolem něj, aby se učilo lépe svoje emoce a chování ovládat a všechny tyto zážitky integrovat do celku své psychiky a zkušenosti. Tak může částečně dohnat své vývojové handicapy a vést subjektivně i objektivně kvalitnější život. Škola, učitel a spolužáci mohou v tomto sehrát velmi důležitou roli, neboť se jedná často o jediné potenciálně podpůrné a zdravé sociální prostředí, ve kterém se traumatizované dítě vyskytuje. Zájem, porozumění a podpora jsou šancí pro odhalení zneužívání, zabránění tomu, aby se opakovalo, pro vytvoření podpůrné vztahové sítě. Stane se tak jedna zcela zásadní věc – dítě přestává být izolované. Svět se stane méně nepřátelský, začnou v něm platit neporušitelná pravidla a hodnoty, začíná být něčím, na co se lze spolehnout – to vše si dítě může zvnitřnit a tak se vytvářejí podmínky pro zdravější a příznivější psychický vývoj. Jedná se o náročný proces a je vhodné, když je podpořen odbornou psychologickou péčí. Ta však pozitivní vliv prostředí, ve kterém se dítě vyskytuje, nenahradí. Návod, jak v případě podezření na nějakou formu týrání dětí reagovat, není snadné podat. Rozhodně by ale mělo platit, že je zapotřebí být velmi citlivý, trpělivý, otevřený, neslibovat, co nechci nebo nemohu dodržet. Důležité je nezklamat důvěru dítěte a tím pádem jeho naději. Sdělovat jasně, co s případnou informací, kterou mi sdělí, udělám, domluvit se s ním na tom, respektovat jeho obavy. Přispět k zajištění objektivního bezpečí dítěte a k obnovení a udržení pocitu bezpečí, jak jej dítě vnímá. Doporučuji postup konzultovat s kolegy, školním psychologem a dalšími odborníky.
Shrnutí: Disociace je proces umožňující přečkat traumatický zážitek a zachovat alespoň omezenou schopnost běžného fungování. Mezi takové zážitky patří nejen sexuální zneužívání, ale i fyzické týrání, verbální násilí, zanedbávání, ztráty blízkých osob, traumatizující může být dlouhé odloučení od rodiny (např. v důsledku nemoci), nebo bolestivé léčebné zákroky. Mezi disociativní příznaky u dětí patří a) amnézie, b) poruchy vnímání vlastní identity, c) stavy podobné transu, d) rychlé změny nálad a chování, e) nepochopitelné změny v tom, co dítě zná, co si pamatuje nebo co dovede, f) sluchové a zrakové halucinace, g) velmi živí imaginární společníci. Konkrétní projevy disociace jsou pestré: náměsíčnost, stálé mnutí nebo hlazení se, náhlé trhané pohyby, dítě si může stěžovat na hluk v hlavě (např. slyší naříkání), na to že říká slova, aniž by chtělo, bývá duchem nepřítomné v reakci na drobné stresy, chová se nepřiměřeně svému věku (jako výrazně mladší nebo starší), ubližuje si, nevnímá riziko, bez zvláštního důvodu náhle ztichne, působí zmateně, vyhýbá se škole, neví, proč něco udělalo, a další. Může se jednat o jednotlivé, poměrně izolované projevy, nebo o velmi komplexní obraz zahrnující mnoho z výše uvedených symptomů. V adolescenci se disociativní procesy často skryjí za nápadnější projevy v chování a zároveň se projevuje vliv obecných vývojových změn. Můžeme se setkat se sebedestruktivním, agresivním, promiskuitním chováním, přidružují se poruchy chování, poruchy nálady, příjmu potravy, sebepoškozování, užívání drog nebo suicidalita. Překonat trauma a jeho následky není jednoduché, ale je to možné, a je možné vést kvalitní, uspokojivý život. Příběh Martiny je sice smyšlený, ale podobnost jejího příběhu s příběhy skutečných dětí je bohužel až příliš častá. Na závěr ještě upozornění: disociativní projevy nejsou důkazem, že dítě je v rodině či jinde zneužíváno, a naopak, ne vždy jsou u traumatizovaného dítěte tyto symptomy patrné či přítomné.
Doporučená literatura
Perry, B.D., Szalavitz, M.: The Boy Who Was Raised as a Dog. New York: Basic Books, 2006.
Soukup, J.: Disociativní procesy a poruchy v dětství a adolescenci. Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova, fakulta filozofická, 2005, publikováno na: http://www.psycholousek.cz/downloads/rigo_honzas.pdf
Soukup, J., Papežová, H.: Disociace v dětství: diagnostika. Dotazník disociace v dětství. Česká a slovenská psychiatrie, 104, 2008, 236–240.
Soukup J., Papežová H., Kuběna A., Mikolajová V.: Dotazník Škála disociativních zážitků pro adolescenty. Psychiatrie pro praxi, 10, 2009, 220-223.
Autor: Jan Soukup
5/2010 v tisku časopisu Prevence.
Publikováno se souhlasem redakce.
17
Posttraumatická stresová porucha
Zaslal admin, do kategorie Důsledky. 1 komentář.
Posttraumatická stresová porucha
Pokud se se sexuálně zneužívaným dítětem nepracuje bezprostředně po traumatické události, může se u něj začít rozvíjet posttraumatická stresová porucha (posttraumatic stress disorder, PTSD). Jedná se o opožděnou reakci na traumatickou událost, která se „projevuje četnými změnami na fyzické, emoční i sociální rovině…ne vždy bývá i samotným klientem dávána do souvislosti s traumatickou událostí a navozuje tak pocity zmatku a nepochopitelnosti.“ (Vodáčková a kol., 2002:363). V případě, že je sexuální zneužívání závažnější formy a nepracuje se s ním bezprostředně po prožitku, je velmi pravděpodobné, že se určitá forma posttraumatické stresové poruchy u oběti projeví.
Posttraumatická stresová porucha byla poprvé definována v souvislosti s problémy vietnamských veteránů, kteří i po návratu z války trpěli následky z událostí, které v průběhu války zažili. Později se začala posttraumatická stresová porucha spojovat i s jinými traumatickými událostmi, včetně sexuálního zneužívání.
MKN-10 (mezinárodní klasifikace nemocí) (dle Pidrman, 2002) vymezuje posttraumatickou stresovou poruchu takto:
• vystavení stresové situaci, která je obecně považována za ohrožující život či integritu jedince
• opakované znovuprožívání traumatické události s pocity úzkosti
• vyhýbání se situacím a okolnostem, které mohou trauma připomínat
• přítomnost:
- neschopnosti vybavit si úplně nebo částečně některé vzpomínky na traumatické události
a některého z těchto dalších příznaků:
- obtíže s usínáním či spánkem
- podrážděnost, návaly hněvu
- obtíže s koncentrací
- hyperarousal (vysoké nabuzení organismu)
- nadměrná úleková reaktivita
• k rozvoji těchto symptomů dochází v období do 6 měsíců po traumatické události.
Při posttraumatické stresové poruše se neukončená traumatická událost vrací a je znovu prožívána na psychické i tělesné úrovni.
Co způsobuje neukončenost této události? Vše začíná na biologické úrovni. Při ohrožení se aktivuje limbický systém, kde amygdala vysílá alarmující signál do hypotalamu. Ten aktivuje dva různé systémy – sympatikus, který aktivuje nadledvinky k produkci epinefrinu a norepinefrinu. Tyto hormony mobilizují tělo k reakci na ohrožení – utéct – bojovat (zrychlení dýchání a pulsu pro získání kyslíku, krev se přesouvá z kůže do svalů apod.). Druhý systém začíná uvolněním spouštěče kortikotropinu (CRH), který aktivuje podvěsek mozkový, ten uvolní adrenokortikotropin (ACTH), který stimuluje nadledvinky k produkci kortizolu (hydrokortizonu). Kortizol po odeznění události zastaví alarm a produkci aktivizujících hormonů a pomáhá dosáhnout opět tělesné homeostázy. Tento mechanizmus se nazývá osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (osa HPA – hypothalamic-pituitary-adrenal) a je znázorněn na obrázku 1. Pokud celý proces proběhne až k fázi navrácení těla do homeostázy, je událost ukončena a posttraumatická stresová porucha se nerozvine. Rachel Yehuda, americká specialistka na problematiku posttraumatické stresové poruchy, (dle Rothschild, 2000) objevila, že u posttraumatické stresové poruchy dochází k nedostatečné produkci kortizolu a mobilizace tímto není ukončena (na obr. 1 vyznačeno přerušovaně).
Obrázek č.1
HPA osa – osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (dle Rothschild, 2000)
Neukončení mobilizace má za následek neustálou aktivaci nervového systému, který je tímto zcela vybočen z běžného rytmu. Jak uvádí Ogden, Minton a Pain (2006) lidé, kteří prožili traumatickou událost a proces HPA osy nebyl dokončen, jsou charakterističtí tendencí k hyperarousalu (přílišná aktivita), nebo naopak hypoarousalu (příliš málo aktivity). Nachází se tedy většinou v jednom z extrémů. Proto také bývá posttraumatická stresová porucha někdy označována jako „poruchy arousalu“ („disorders of arousal“) (Weaver a kol., 2004).
Při prožívání velmi silných stresových situací dochází k narušení schopnosti zapamatovat si tyto události. Rothschild (2000) tuto situaci vysvětluje tak, že při silném stresu jsou produkovány hormony, které narušují činnost hipokampu. Zpracování událostí a jejich zapamatování se děje v amygdale a hipokampu. Přičemž amygdala je centrem emocionální paměti a hipokampus centrem pro zasazení událostí do kontextu – časového a prostorového (začátek a konec). Narušení jeho činnosti způsobuje neukončenost dané události a neschopnost vybavit si všechny její okolnosti.
Různé podněty, nazývané „spouštěče“ (triggers), u traumatizované osoby vyvolávají znovuprožívání traumatické události. Může jít o vůni, slovo, osobu či cokoliv jiného, co danou událost něčím připomene a nastartuje tak znovu celý nepříjemný prožitek. Dochází tímto k zasahování do běžného fungování daného člověka. Ten není schopen ovládat své prožívání a strachuje se, kdy jej opět něco z jeho okolí zasáhne. Jeho schopnost rozlišovat bezpečí a nebezpečí je narušena. Střídají se období hyperaktivity a vyčerpání. Vlastní tělo se stává nebezpečím. Narušuje se vztah k vlastnímu tělu, schopnost vnímat jej. Stavy aktivity a vyčerpanosti organizmus velmi zatěžují.
Posttraumatická stresová porucha bývá někdy (dle Cameron, 2000) u osob, které prožily sexuální zneužití v dětství, považována na specifickou. Na rozdíl od osob, které prožily trauma jako je například válka či nějaké hromadné neštěstí, hrají zde úlohu ještě další skutečnosti. Oběti prožily trauma v dětském věku, tedy neměly dostatečně široký repertoár obranných mechanizmů. Na své zážitky jsou samy, nemají možnost je sdílet s dalšími vojáky či účastníky neštěstí. Další specifika vymezili Filkenhor & Brown (dle Cameron, 2000) jako traumatickou sexualizaci, zradu, bezmocnost a stigmatizaci. Sexuální zneužití bylo a stále je, tabuizovaným tématem a proto je mnohdy pro oběť velmi těžké se svěřit.
Výzkum provedený v USA na reprezentativním vzorku dospělých žen (Ruggiero a kol., 2004) sledoval vliv svěření se (discloser) na rozvoj posttraumatické stresové poruchy u žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství. Výsledky potvrdily, že ženy, které se s traumatickou zkušeností svěřily za dobu delší než 1 měsíc od události, statisticky více vykazovaly znaky posttraumatické stresové poruchy, než ženy, které nic neskrývaly, a nebo ty, které oznámily událost dříve než po 1 měsíci.
Orr a kol. (1998) zkoumali na 37 ženách, které byly v dětství sexuálně zneužívány, psychofyziologickou reaktivitu v situaci, kdy znovuprožívaly, za pomoci řízené imaginace, své sexuální zneužití, a při představě situace z běžného života, která byla stresující, ale nebyly v ní zneužívány. U 29 žen byla diagnostikována PTSD a u 14 nebyla. Ženy, u nichž byla diagnostikována PTSD, prokazovaly celkově významně vyšší fyziologickou reaktivitu (srdeční tep, vodivost pokožky apod.), než ty, u nichž PTSD diagnostikována nebyla. Toto se potvrdilo nejen při znovuprožívání traumatické události z dětství, ale také při představách běžných, každodenních stresujících situací.
Tento a mnoho dalších výzkumů potvrzuje, že lidé, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou, mají snížený práh psychofyziologické excitace a mají sklon reagovat na neohrožující podněty jako na podněty, které jsou nebezpečné a pro ně ohrožující. Prožívají ohrožení a nebezpečí mnohem častěji a intenzivněji než lidé, u nichž se posttraumatická stresová porucha nerozvinula. Následkem takové zátěže mohou být další somatické potíže.
vs
Literatura
CAMERON, C. (2000). Resolving childhood trauma. A long-term study of abuse survivors. Thousand Oaks: Sage Publications.
OGDEN, P., MINTON, K., PAIN, C. (2006). Trauma and The Body. A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. New York: W.W. Norton & Company.
ORR S. P., LASKO N. B., METZGER L. J., BERRY N. J., AHERN C. E., PITMAN R. K. (1998). Psychophysiologic assessment of women with posttraumatic stress disorder resulting from childhood sexual abuse. Journal of consulting and clinical psychology, 6, 906-913.
PIDRMAN, V. (2002). Posttraumatická stresová porucha. Manuál pro praktické lékaře. Praha: PCP.
ROTHSCHILD, B. (2000). The Body Remembers. The Psychophysiology of Trauma and Trauma Treatment. New York: W.W. Norton & Company.
RUGGIERO, K., J., SMITH, D.,W., HANSON, R., F., RESNICK, H., S., SAUNDERS, B., E., KILPATRICK, D., G., BEST, C., L. (2004). Is Disclosure of Childhood Rape Associated With Mental Health Outcome? Results from the National Women´s Study. Child Mealtreatment, 9, 62-77.
VODÁČKOVÁ, D. a kol.(2002). Krizová intervence. Praha: Portál.
WEAVER, T.L., CHARD, K.M., MECHANIC, M.B., ETZEL, J.C. (2004). Self-Injurious Behaviors, PTSD Arousal, and General Health Complains Within a Treatment-Seeking Sample of Sexually Abused Women. Journal of Interpersonal Violence, 19, 558 – 575.
15
Somatické následky
Zaslal admin, do kategorie Důsledky. 1 komentář.
Somatické následky sexuální zneužívání v dětství
Dítě, které je sexuálně zneužíváno, prožívá nepříjemné pocity, se kterými se většinou nemá komu svěřit. Při sexuálním zneužívání se nejedná pouze o zneužití dítěte k uspokojení sexuálních potřeb, ale především o zneužití moci. Dítě se tak naučí skrývat a později nevnímat své emoce a tělesné pocity, protože kontrolu a moc nad ním i jeho pocity má zneuživatel. Tento obranný mechanizmus, v tu chvíli jeden z mála, který může a umí dítě použít, si poté přenáší a nadále jej posiluje a používá i v dospělosti.
V případě, že zneužívání probíhá opakovaně, naučí se dítě „vypínat“ spojení mezi sebou samým a svým tělem a tento mechanizmus se opakováním posiluje. Pokud se u oběti dále rozvíjí posttraumatická stresová porucha a trauma je nadále znovuprožíváno, je tento mechanizmus, který se více či méně osvědčil, nadále využíván a posilován. „…člověk se připraví o tak důležitý původní somatický základ své osobnosti, o který se může opřít v těžkých situacích. Tak se často vlastní tělo vnímá jako přebytečné břímě, které se nanejvýš používá, lépe řečeno zneužívá, že se na ně něco projikuje či přenáší ve smyslu vytěsnění nepřijímaných zážitků do tělesné sféry, což vede právě k psychosomatickému onemocnění.“ (Poněšický, 2004:70).
Důležitou roli také hraje skutečnost, že velká část sexuálně zneužívaných své traumatické zkušenosti na určitou dobu zcela zapomene a ty se poté postupně opět vracejí. V důsledku disociace – „částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomím vlastní identity, aktuálními pocity a kontrolou tělesných pohybů“ (Vaníčková a kol., 1999:78), se ještě více zesiluje pocit ohrožení a neschopnosti ovlivnit a rozumět vlastnímu prožívání a pocitům.
V 80. letech provedl americký lékař Vicent Felitti (Felitti, 2002) výzkum, ve kterém zkoumal zážitky z dětství u obézních pacientů, a zjistil, že mnoho z nich jsou oběti sexuálního zneužívání v dětství. Na základě těchto poznatků poté pokračoval ve výzkumu rozsáhlejším. Na oddělení preventivní medicíny kalifornské organizace pro péči o zdraví (Kaiser Permanente) provedl v 90. letech výzkum na více jak 17.000 dospělých Američanech střední společenské třídy. Zkoumal zde vliv negativních zkušeností v dětství (Adverse Childhood Experiences) na zdravotní stav v dospělosti (cca o 50 let později než se skutečně odehrávaly). V této práci je jasně vymezeno 8 kategorií negativních zkušeností v dětství a rodinných dysfunkcí (např. i vyrůstání pouze s jedním rodičem či závislost rodiče na návykových látkách). Je zde samozřejmě uvedeno i sexuální zneužívání v dětství.
Výzkumníci došli k závěru, že negativní zkušenosti v dětství jsou v populaci zastoupeny pravděpodobně mnohem více, než se ve skutečnosti uvádí (sexuální zneužití v dětství uvedlo 22% respondentů této studie; výzkumný vzorek byl sice rozsáhlý, nicméně ne reprezentativní) a zároveň mají výrazný vliv na zdravotní stav v dospělosti. Přičemž uvádějí, že negativní zkušenosti samy o sobě nezpůsobují zdravotní potíže, ale působí jako spouštěče k “rizikovému chování“ (risk behaviors). Toto rizikové chování je používáno jako řešení nepříjemných pocitů a situací, které jsou následkem negativních zkušeností. Je řešením, které pomáhá v těžké chvíli, což je pro daného člověka důležitějším aspektem, a další vliv tohoto chování do budoucna již nevnímá. Patří sem (dle Kirkengen, 2006) kouření, zneužívání různých návykových látek, obezita (nezdravé stravovací návyky) a fyzická neaktivita, nechráněné sexuální aktivity vedoucí k přenosu infekčních onemocnění a předčasnému či neplánovanému otěhotnění. Rizikové chování poté vede k dalším organickým a mentálním poruchám. A tak se stává, jak formou metafory autoři výstižně vyjadřují, „ze zlata olovo“ (gold into lead). Ze zdravých dětí, plných života, vyrůstají dospělí, kteří si svým vlastním chováním ubližují.
Tyto poznatky nás vrací k problematice posttraumatické stresové poruchy a celý mechanizmus doplňují. Oběť zneužívání v dětství, u které se posttraumatická stresová porucha rozvine, a je tak vystavena opakovanému prožívání traumatu, stále prožívá negativní emoce a nepříjemné situace. Dle poznatků Felittiho, bude mít sklon k volbě rizikového chování, které má negativní vliv na její zdravotní stav a způsobuje další zdravotní potíže, které nemusí pramenit přímo z traumatické zkušenosti nebo posttraumatické stresové poruchy.
Felittiho studie bývá často citována v publikacích, které se zabývají tématem dlouhodobých následků různých druhů týrání a zneužívání v dětství. Její výjimečnost tkví hlavně v rozsáhlosti zkoumaného vzorku a pozornosti, ne pouze na identifikaci zdravotních potíží, ale také na popis mechanizmu, jak k rozvoji zdravotních potíží dochází.
Většina výzkumných studií, které sledují dlouhodobé následky sexuálního zneužití v dětství, se zaměřuje hlavně na přítomnost různých symptomů či poruch u dospělých obětí a prokázání či neprokázání vlivu sexuálního zneužití v dětství na jejich vznik, případně sledování různých okolností (např. závažnost zneužití, vztah k pachateli, forma zneužití, doba trvání apod.), které mohou zvyšovat či snižovat riziko rozvoje dalších dlouhodobých následků. Tyto studie ovšem narážejí na mnoho problémů, které komplikují a snižují reliabilitu a validitu výsledků.
V odborné literatuře se objevuje mnoho empirických prací s tématem dlouhodobých následků sexuálního zneužívání v dětství. Vztah mezi sexuálním zneužitím v dětství a přítomností některého somatického symptomu byl více či méně prokázán u širokého množství zdravotních problémů.
Neumann a kol. (1996) provedli metaanalytickou studii 38 výzkumných prací, které zkoumaly vztah mezi sexuálním zneužitím v dětství žen a jejich psychologickými problémy v dospělosti. Vymezili několik problémových okruhů vycházejících hlavně z metodiky, které snižují průkaznost výzkumných poznatků:
• složení výzkumného vzorku – úzké vymezení – např. VŠ studenti, psychiatrické pacientky, psychoterapeutické klientky, pacientky určitého zdravotnického zařízení
• velikost výzkumného vzorku – často malý
• nejasná definice CSA (forma, věk, některé vymezují CSA pouze jako pouze incest apod.)
• porovnávání klinické skupiny sexuálně zneužívaných žen s neklinickou skupinou žen bez zkušenosti se sexuálním zneužíváním
• hlavním studijním „materiálem“ jsou retrospektivní výpovědi, jejichž důvěryhodnost snižuje:
- amnézie – jako častý průvodní jev
- psychologický stres, který často provází vzpomínky na zneužívání
- selektivní svěřování – vědomé či nevědomé zatajování některých informací.
Carol Berkowitz (1998) se ve své stati věnuje podobné problematice, ale zaměřuje se pouze na studie vztahu sexuálního zneužívání v dětství a zdravotních následků v dospělosti. Doplňuje problematické okruhy ještě o:
• některé studie nesledují vztah ke zneuživateli, který hraje významnou úlohu z pohledu dlouhodobých následků
• některé studie nerozlišují ženské a mužské oběti
• některé studie sledují následky různých druhů zneužívání dohromady (sexuální, fyzické, psychické, v dětství, v dospělosti apod.)
• mnoho longitudinálních studií se zaměřuje na sledování psychických, psychosexuálních následků, nebo interpersonálních problémů dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství a somatické či fyziologické následky často nesledují, nebo se jim věnují pouze okrajově.
Problematičnost posuzování vztahu mezi sexuálním zneužitím v dětství a somatickými potížemi v dospělosti spatřuje autorka, stejně jako Neumann a kol., ve skutečnosti, že tato zkušenost má povahu tajemství a tabu. Zmiňuje několik prací, které se zabývaly mimo jiné také tím, zda se ženy – oběti sexuálního zneužití v dětství, svěřují svým ošetřujícím lékařům se svou traumatickou zkušeností. Dle uvedených studií se svěřilo pouze 5,1-17% oslovených žen.
Za prokázané somatické následky sexuálního zneužití v dětství považuje Berkowitz:
• syndrom dráždivého tračníku (irritable bowel syndrom)
• chronické bolesti pánve (chronic pelvic pain)
• bolesti hlavy
• bolesti zad.
Další, uváděné v odborné literatuře, je třeba ještě dále zkoumat a více podpořit.
Některé výzkumné práce zkoumají, jaké zdravotní potíže se vyskytují u dospělých žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství (příp. jak se liší vzhledem k okolnostem zneužívání), jiné se zaměřují pouze na studium jedné konkrétní potíže v této skupině žen.
Romans a kol. (2002) provedli v 80. a 90. letech výzkum na Novém Zélandu, ve kterém sledovali, podobně jako Felitti, vliv vybraných nepříznivých životních událostí na zdravotní stav. Zvláštní důraz kladli výzkumníci právě na sexuální zneužívání v dětství. Obou fází (1989 a 1995) se zúčastnilo celkem 354 (173 z nich uvedlo zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a zbylých 181 tvořilo kontrolní skupinu). Fyzické zdraví bylo hodnoceno na základě subjektivního posuzování dotazovaných žen. Těm bylo předloženo 18 karet s názvy různých zdravotních potíží (jejich označení byla pečlivě vybrána) a ony označily ty z nich, které je potkaly v posledních 12 měsících. Uvedeny byly následující potíže: artritida, vážné potíže se zády, chronická únava, problémy s ledvinami či močovými cestami, chronické bolesti pánve – pelvic pain, migréna/bolesti hlavy, opakované bolestivé epizody, jiné bolesti (prosím specifikovat), syndrom dráždivého tračníku, žaludeční/trávicí problémy, astma/dýchací potíže, rakovina, diabetes, vysoký krevní tlak, srdeční problémy, mrtvice.
Ve skupině žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství se statisticky významně více vyskytovaly následující potíže:
• chronická únava
• astma
• kardiovaskulární problémy
• bolesti hlavy
• diabetes.
Zajímavé je, že přestože se chronické bolesti pánve častěji vyskytovaly ve skupině zneužívaných žen, nebyl tento rozdíl statisticky významný a neprokázal vztah mezi sexuálním zneužíváním v dětství a touto zdravotní potíží. Syndrom dráždivého tračníku se dokonce častěji objevoval ve skupině nezneužívaných žen. Oba tyto poznatky odporují závěrům Berkowitz.
Nicméně sami autoři uvádějí, že výsledky je třeba interpretovat opatrně s ohledem na malý rozsah vzorku a skutečnost, že zdravotní potíže byly hodnoceny na základě subjektivních výpovědí zúčastněných žen.
Charakter zkušenosti sexuálního zneužití v dětství a jeho další vliv na život a prožívání oběti s sebou přináší, jak již bylo zmiňováno, mnoho komplikací pro studium tohoto jevu a jeho následků. Přestože v mnoha výzkumných studiích bývá subjektivní výpověď respondentek považována za prvek snižující validitu závěrů, bez ní se výzkumníci s největší pravděpodobností také neobejdou.
Zdravotní stav se kromě subjektivních výpovědí také studuje pomocí zdravotní dokumentace. Arnold a kol. (1990) zkoumal zdravotní dokumentaci 7 psychiatrických pacientek, které byly v dětství sexuálně zneužívány, a dále již nepracovaly se subjektivní výpovědí respondentek. Pacientky vykazovaly širokou škálu různých somatických potíží a zdravotnických intervencí (např. průměrně 8 operací či 64 krevních testů, průměrná tloušťka studované zdravotní dokumentace byla 10 cm). Výzkumní pracovníci mimo jiné hodnotili, zda mají obtíže vedoucí k chirurgickým zákrokům objektivně měřitelné příčiny nebo mohou být psychosomatického původu – z 54 operativních zákroků prokázali pouze u 16 z nich objektivně měřitelné příčiny. Téměř 40 zbylých zákroků možná nemusely pacientky podstupovat a mohly být léčeny méně invazivními metodami. Studovaný vzorek psychiatrických pacientek ovšem nebyl reprezentativní. Studium zdravotní dokumentace nebylo doplněno právě informacemi o tom, jak dané potíže, případně zvolenou terapii, vnímaly ženy samy. Což pouze potvrzuje, že subjektivní výpovědi obětí jsou důležité při zkoumání dlouhodobých následků sexuálního zneužívání v dětství.
Práce Arnolda a spol. přináší další diskutabilní otázku – do jaké míry jsou ženy, které byly sexuálně zneužívány v dětství, schopny komunikovat s lékařem své zdravotní potíže a zasahovat do způsobu léčby?
Této problematice se věnovali lékaři v Německu, kteří zkoumali vliv sexuálního zneužití v dětství na gynekologickou péči v dospělosti. Leeners a kol. (2007) oslovili ženy, které kontaktovaly centrum pro pomoc dospělým ženám, které byly sexuálně zneužívány v dětství, a ptali se na jejich zkušenosti s gynekologickou péčí. Poté porovnávali skupinu 85 žen, které potvrdily zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství (CSA skupina) s kontrolní skupinou žen (nonCSA skupina) – matek dětí z mateřských škol v okolí centra. Více jak polovina žen z CSA skupiny potvrdila, že traumatická zkušenost z dětství dlouhodobě ovlivňuje průběh jejich gynekologické péče. Významně více také uváděly, že návštěva gynekologa je pro ně často velmi psychicky náročnou událostí. Téměř polovina žen z CSA skupiny uvedla, že se jim v průběhu gynekologického vyšetření vrací vzpomínky na sexuální zneužití v dětství. Jako „spouštěče“ těchto vzpomínek jmenovaly např. pocit bezmocnosti, vyšetření pánve, ležení na gynekologickém stole nebo větu „nebojte, nebude to bolet“. Ženy CSA skupiny mnohem častěji uváděly preferenci ženy gynekoložky před mužem (CSA – 63,5%, nonCSA – 26,5%).
Mezi oběma skupinami nebyly shledány významnější rozdíly v počtu návštěv gynekologa. Ženy CSA skupiny ovšem daleko častěji řešily v průběhu návštěvy akutní gynekologické potíže. Tuto skutečnost si vysvětlují autoři několika poznatky:
• Ženy se zkušeností sexuálního zneužití v dětství mívají problémy mluvit o intimních záležitostech s lékařem. Gynekologické potíže jsou intimní záležitostí každé ženy.
• Pro mnoho žen se zkušeností se sexuálním zneužitím v dětství je gynekologické vyšetření natolik nepříjemnou záležitostí, že se jej snaží zkrátit na minimum a drobné potíže raději neřeší.
• U žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství, se jako obranný mechanizmus často objevuje disociace, která může způsobovat, že ženy první příznaky nevnímají a problémy začnou registrovat až ve fázi akutní.
Autoři také zmiňují ještě jednu svou nepublikovanou práci, ve které sledovali rozdíly v dentální péči mezi CSA a nonCSA skupinou. V tomto výzkumu CSA skupina mnohem častěji uváděla, že návštěva zubaře je pro ně významně nepříjemnou záležitostí.
Z těchto poznatků lze usuzovat, že ženy, které byly sexuálně zneužívány v dětství, mohou mít problémy v komunikaci nejen s lékařem či lékařkou na gynekologii, ale také s ostatními odborníky ve zdravotnictví. A to nejenom se svěřením se lékaři o traumatické zkušenosti v dětství, ale obecně při diskuzi o vlastním zdravotním stavu a potížích.
Je zřejmé, že prokázat jednoznačné souvislosti mezi sexuálním zneužitím v dětství a zdravotními problémy v dospělosti, je velmi složité. Jedná se o velmi intimní a citlivou záležitost, která je mnohdy i pro samotné oběti těžko pochopitelná. Z poznatků lze ovšem vyvodit, že ženy, které byly sexuálně zneužity v dětství, mají zvýšené riziko výskytu zdravotních potíží. Zda se u ženy projeví či o jaké potíže se bude jednat je velmi individuální.
vs
Literatura
ARNOLD, R. P., ROGERS, D., COOK, D. A. G. (1990). ebeho problems of adults who were sexually abused in childhood. British ebeho journal, 300, 705-708.
BERKOWITZ, C. D. (1998). ebeho Consequences of Child Sexual Abuse. In Child Abuse & Neglect, 6, 541-550.
FELITTI V.J. (2002). The relationship of ebeho Childhood Experiences to Adulthood Health: Turning gold into lead. Englsh translation of: ebeho VJ. Belastungen in der Kinderheit und Gesundheit im Erwachsenenalter: die Verwandlung von Gold in Blei. Z Psychosom Med ebehodno, 4, 359-369.
KIRKENGEN, A., L. (2006). How Abused Children Become Unhealthy Adults. Cell 2 Soul, 2:a16 [Staženo 5.1.2008 na http://www.cell2soul.org/issues/article.php?issue_dir=v2/i1&article_num=a16 ]
LEENERS, B., STILLER, R., BLOCK, E., GÖRRES, G., IMTHURN, B., RATH, W. (2007). Effect of Childhood Sexual Abuse on Gynecologic Care as an Adult. Psychosomatics, 5, 385 – 393.
NEUMANN, D., A., HOUSKAMP, B., M., POLLOCK, V., E., BRIERE, J. (1996). The Long-Term Sequelae of Childhood Sexual Abuse in Women: A Meta-Analytic Review. Child Maltreatment, 1, 6-16.
PONĚŠICKÝ, J. (2004). Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton.
