Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archive by Author

Když je dítě sexuálně zneužíváno, prožívá mnoho matoucích a stresujících pocitů. Jako důsledek sexuálního zneužívání v dětství přetrvávají u mnoha přeživších různé problémy v dospělosti. Tyto problémy mohou ovlivnit všechny oblasti jejich života – jak se cítí, co si myslí, jakým způsobem se kontaktují s druhými lidmi, co dělají. Mohou se ve svém životě cítit bezmocní a přetížení a domnívat se, že je nemožné, aby se cítili lépe či byli schopni vytvářet lepší život. Mnoho přeživších věří, že mají problémy, protože jsou hloupí, šílení, obtížní, nespolečenští, špatní nebo se narodili „zlí“. Mohli to často slyšet od druhých lidí.

V důsledku zneužívání jste mohli nabýt dojmu, že máte v životě potíže, neboť je něco špatného s Vámi, namísto toho, abyste porozuměli, že Vaše současné problémy mohou být důsledkem Vašich minulých zkušeností.

Následující cvičení shrnuje problémy, které jsou často uváděny přeživšími sexuálního zneužívání v dětství. Neznamená to však, že jste byli oběti sexuálního zneužívání, pokud máte kterékoliv z těchto problémů. Tento seznam nemůže sloužit k „diagnostice“ sexuálního zneužívání.

Cíl cvičení: Uvědomit si, jakým způsobem zneužívání ovlivnilo Váš  život, a že mnoho z Vašich problémů sdílíte s jinými přeživšími sexuálního zneužívání v dětství.

Následuje seznam problémů, které přeživší často uvádějí. Projděte si postupně seznam a označte, zda v současnosti prožíváte tento problém či
jste ho zažívali v minulosti.


„Mějte na paměti, že jde o způsoby, které vám pomohly přežít. Snažte se nebýt smutní, ze všech kladných odpovědí – můžete pracovat na základních problémech zaráz.“ Petra

Mohli jste zaškrtnout jen některé problémy v seznamu nebo mnoho z nich. Můžete být potěšení z uvědomění, že některé z potíží jste v minulosti již překonali. Je přirozené mít problémy jako následek traumatizujících zkušeností nebo nepřiměřených a zneužívajících vztahů. Vidíte, že spoustu Vašich problémů sdílíte s jinými přeživšími, což by Vám mohlo pomoci si uvědomit, že Vaše problémy mohou být důsledkem traumatických zkušeností spíše než tím, že je s Vámi něco špatného.

Některé problémy, které jste zaškrtli, souvisí s tím, co děláte (sebepoškozování, vyhýbání se sexu, nadměrné pití alkoholu), zatímco dalším důležitým důsledkem sexuálního zneužívání je to, jaký vliv mělo na způsob, jakým se cítíte. V příštím cvičení budeme zkoumat, jaké důsledky mělo sexuální zneužívání na to, jaké pocity máte ve vztahu k sobě a jaký vztah máte ke svým pocitům.

Převzato a přeloženo z Ainscough, C. & Toon, K. (2000): Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook. Canada: Da Capo Press, s. 29 – 33.

ac

 

FRÖHLING, ULLA. Byla jsem otrokyní v satanské sektě. Z něm. orig. Vater unser in der Hölle přel. Bohumila Kučerová. Frýdek-Místek: Alpress, 2009. ISBN 978-80-7362-694-5

Německá novinářka a spisovatelka Ulla Fröhling nám prostřednictvím této knihy předává skutečný životní příběh jedné německé ženy, která vydržela a přežila víc, než si jen kdokoli z nás dokáže představit. Angela Lenzová (pseudonym) se narodila do navenek spořádané a vysoce společensky postavené rodiny. Již od kojeneckého věku je však sexuálně zneužívána vlastním otcem, nenáviděna vlastní matkou a fyzicky i emocionálně týrána oběma rodiči, i vlastním bratrem. Od necelých tří let je navíc propůjčována přívržencům zvrhlého náboženského kultu využívajícího dětí pro své obřady, dětskou prostituci a dětskou pornografii. Angela je členy kultu systematicky týrána, sexuálně zneužívána a mučena. Je nucena „obšťastňovat” zákazníky v dětském bordelu, účastnit se všech odporných rituálů kultu a co je ještě krutější, spolupodílet se na mučení a dokonce i vraždě dítěte.

 

Tyto hrůzné zážitky a zkušenosti se Angele podařilo odhalit a s mnoha z nich se vyrovnat až během mnohaleté terapie. Angela je totiž mnohočetnou osobností – má disociativní poruchu osobnosti. A právě teoretický výklad s ukázkami na případu Angely je další stěžejní tezí knihy. Poznáváme závažnost této duševní poruchy, která vzniká již v raném dětském věku jako následek zážitků extrémního násilí a zneužívání, přičemž neblahé zkušenosti v dospívajícím i dospělém věku jsou pro ni další živnou půdou. U Angely dospěla tato porucha až neuvěřitelných rozměrů – Angela se rozštěpila na zhruba padesát osobností majících rozdílné zkušenosti, charaktery, projevy a dokonce i pohlaví. Část těchto osobností byla podvědomě vytvořena Angelou samotnou jako obranný mechanismus přežití násilí a zneužívání. Další část vznikla „na povel” Angeliných mučitelů.

 

A právě v této souvislosti se z knihy dozvídáme, jak tito mučitelé dětí využívají poznatků o vzniku a průběhu této poruchy a naprosto nelidskými a mnohdy až životu nebezpečnými metodami doslova programují děti k obrazu svému. Dělají tak z nich roboty bez vlastní vůle a neschopné odporu. Takto nad nimi získávají moc, aby je pak snadno mohli využívat pro pornografii, prostituci a v neposlední řadě i pro své rituály.

 

Autorka velmi šikovně propojuje současný a minulý život Angely, přivádí nás až do nitra její duše, přesněji řečeno, jejích mnoha osobností. Zároveň nám však přibližuje i vnitřní život a uvažování některých z pachatelů a nevyhýbá se ani tématu zvrhlých kultů a psychoskupin, přičemž uvádí nezpochybnitelná fakta o činnosti některých z nich a o jejich obětech.

 

Kniha tedy není zdaleka jen drásavým psychologickým příběhem, který má čtenáře dojmout. Apeluje na čtenáře a vyzývá zejména ty z řad pomáhajících profesí, politiků a novinářů, aby před tématem rituálního násilí a sexuálního zneužívání nezavírali oči. Autorka zhodnocuje nemožnost prakticky zabránit činnosti všech takovýchto skrytých násilnických kultů, dovolává se však zvýšené pozornosti a důvěry k obětem těchto kultů a dodává naději, že s pomocnou rukou tyto oběti mají šanci začít žít svůj vlastní život.

 

Kniha obsahuje několik příspěvků od různých odborníků a dále také kopie rukopisů několika Angeliných osobností.

 

                                                                                                                 Eliška Dutková

Jsem dospělá žena, která má vlastní rodinu, takže se mě až tolik téma pedofilie netýká. Nebo vlastně ano, ale z druhé strany. Byla jsem jako dítě často sexuálně zneužívaná jedním mužem, o něco starším než byl tehdy můj táta. Ten člověk mě zjevně měl rád, mnohem radši, než jsem mu já tehdy mohla opětovat, pro mě to všechno bylo jen dobrodružství, navíc velmi fyzicky příjemné.

Nevím přesně, kdy moje zkušenosti začaly, ale byla jsem v předškolním věku. Asi 4 nebo 5 let mi mohlo být a vídali jsme se dost dlouho. Nevím, určitě několik měsíců, možná půl roku. Scházeli jsme se často, rodiče mě i sestru k němu pouštěli beze strachu, jednalo se o rodinného přítele. Zneužíval nás obě, ale sestra byla o 2 roky starší, tak už z toho měla větší rozum a “zařadila zpátečku” – tedy nějakou dobu to nechala být, ale pak řekla rodičům, že už ke strejdovi jezdit nechce, že jí to u něj nebaví. Rodiče to nezkoumali, koho by napadlo, co za tím bylo ve skutečnosti… Se ségrou to bylo naše společné tajemství. Nepamatuji si, že by mi návštěvy ke strejdovi vymlouvala, ale v dospělosti se mi přiznala, že měla vůči mě pocity viny, že mě před tím neuchránila, když měla v té věci už “lepší rozum”.

Mně to bylo fyzicky příjemné, navíc jsem si připadala něčím dospělejší, starší, jako bych odkryla nějaké tajemství, o kterém moji vrstevníci nemají ani ponětí. Na druhou stranu duševní vztah jsem asi ke strejdovi žádný silný neměla, aspoň ne ve smyslu parnterského vztahu. Zatímco pro něj to asi bylo součástí – chtěl po mně slyšet, že ho mám ráda, chtěl se se mnou objímat, i když jsme zrovna byli oblečení… Co se týká toho, “jak” dalece jsme došli, dalo by se říct, že jsme využívali všech “náhradních sexuálních technik”. O pohlavní styk se pokusil jednou, ale podle mých vzpomínek neúspěšně (nebo možná jen napůl). Nechápala jsem, proč se mi na příští schůzce za to omlouval (dneska už to samozřejmě chápu).

Mě samotnou ty zážitky asi ovlivnily už v ranném dětství – třeba jsem své vrstevníky zatahovala do sklepa s tím, že jim něco ukážu, a pak jsem se před nimi svlékala. Nebo jsem některé kamarádky učila onanovat (chtěla jsem i kamarády, ale když zjistili, co po nich chci, většinou rychle prchali). Já sama jsem už tehdy propadla až nutkavému onanování, nejen večer při usínání, ale třeba jsem opouštěla děti i uprostřed hry, šla jsem se schovat někam pod deku… Nevím přesně, kdy mi začalo svítat, že jsem v duši jiná, než bych měla být – nebo ještě lépe, než bych CHTĚLA být. Počítám, že to bylo asi někdy kolem 11 – 12 let. Najednou jsem si připadala tak nějak nečistá, zneužitá, provinilá, ošklivá… S nikým jsem tehdy o tom nemluvila.

On sám byl ženatý a měl děti, do té doby nic netušila ani jeho manželka. Jednalo se o známého rodičů z křesťanského prostředí, proto se to nikam nehlásilo na policii – když se to rodiče dozvěděli, neshodli se, jak to řešit. Jeden s tím chtěl jít na policii, druhý to chtěl řešit s duchovním. Ale rodiče se jen nepohodli a nakonec to neřešili nikde. Pak se to rozmázlo o mnoho let později u rozvodového řízení mých rodičů, tehdy už to ale bylo promlčené. Jak a co řešili rodiče, to jsem se skutečně nedozvěděla, snad jen útržkovitě až v pozdějším věku. Tuším, že tehdy alespoň nějak tu situaci rázně uzavřeli se strejdou a jeho manželkou, ale najisto to nevím.

Toho pána jsem potkala jednou asi v patnácti letech, on hned ke mně běžel, omlouval se mi, prosil za odpuštění, ale já nebyla schopna slova. Nevím, jestli jsem mu nechtěla odpustit, ale určitě jsem se hrozně styděla a přála si odtamtud zmizet, bylo mi hrozně trapně.

Co se týká mého dospělého života, tak jsem se na prahu dospělosti chovala dost provokativně, bavilo mě chlapy trošku “trápit”. Působila jsem dojmem “slušňačky”, ale kdo mě poznal lépe, v mé společnosti si povoloval kravatu. Nejlépe ve společnosti více lidí, kde tudíž “nic nehrozilo”, jsem provokovala daleko za únosnou mez. Dneska je mi to líto, ale tehdy jsem z toho měla radost, těšilo mě to. Také se mi občas stalo, že jsem se s někým vyspala, ani jsem nevěděla proč, a pak mě to dost mrzelo, byla jsem na sebe naštvaná.

Tehdy jsem se také poprvé bavila jen v náznacích o tomto s jedním kamarádem. Nějak přišla na přetřes otázka odpuštění, a on mi tvrdil, že odpustit se dá všechno. Na to jsem říkala: “Ne, všechno ne. Ty nevíš, co jsem si prožila.” Ale on mi stále dokola opakoval, že odpustit se dá opravdu VŠECHNO, že jinak to bude trápit především mě. Byla jsem přesvědčená, že nemá pravdu, ale musela jsem pak na to pořád myslet. Nakonec jsem “svému pedofilovi” odpustila. Na druhou stranu, tehdy už se můj život dostal trošku do jiných kolejí, vlak už byl rozjetý, a já jsem pak udělala ještě hodně konin… Protože odpuštění je jedna věc, ale uzdravení duše je věc druhá.

Po dalších asi 3 letech to se mnou řešila jedna kamarádka, která se mnou procházela všechny sexuální vzpomínky, od dětství po dospělost, modlila se se mnou a za vším špatným jsme “zavírali dveře”, aby mě to už neovlivňovalo a neničilo mi to život. Abych mohla žít tak, jak chci, ne tak, jak musím. Ještě to nějakou chvilku trvalo, než jsem se naučila jinak přemýšlet, jinak řešit problémy, atd., ale něco podstatného v mém nitru se tehdy stalo, akorát přede mnou byla ještě spousta práce… Dalo by se říct, že jsem zvítězila sama nad sebou až za několik měsíců na to. Ale pak jsem byla moc ráda, že můžu žít i přemýšlet opravdu úplně jinak, že mě i lidé vnímají jinak, připadala jsem si jako nový člověk. Dneska už jsem na to zvyklá, tak mi to ani nepřijde, ale tehdy jsem si připadala, jako bych měla křídla. Ve společnosti jsem už neprovokovala, ani jsem neměla tu potřebu, nespala jsem s nikým, s kým jsem ve skutečnosti spát nechtěla…

Pak jsem asi o 2 roky později potkala mého budoucího manžela, a když mě poprvé chytil za ruku, měla jsem pocit, jako by se mě ještě nikdy nedotkl žádný muž, jako kdyby “to předtím” vůbec neexistovalo. Byla jsem za ten nový začátek moc vděčná. Samozřejmě, minulost nejde úplně vymazat, stále to všechno tvoří součást mě. Ale už mi to neničí duši, život, nenutí mě to dělat věci, kterých bych litovala. Prostě je to za mnou.

Snad bych si jednou jen přála setkat se s tím strejdou a říct mu, že jsem mu odpustila. Ale nevím, jestli k tomu někdy dojde. Ani netuším, je-li ještě naživu (teď by mu bylo kolem 60 let). Ale to bych si přála spíš kvůli němu. Když mě tehdy o to prosil, tak bych chtěla, aby věděl, že je odpuštěno. Kdybych se s ním setkala, asi bych nechtěla, aby u toho bylo příliš mnoho lidí, přeci jen, je to dost osobní téma. Ale možná by mi bylo nepříjemné být s ním i sama. Stačilo by mi se s ním jednou vidět (třeba v přítomnosti nějaké třetí zasvěcené ale nestranné osoby, jako je třeba jeho psycholog, pokud nějakého má), a říct mu, že už se na něj nezlobím. Asi bych nestála o to, vídat se s ním častěji, to by mi, myslím, nebylo příjemné. Ani bych se s ním nechtěla bavit o tom, co jsme si prožili. Minulost je lepší nechat spát. Takhle mám jen pocit, že to ještě o ten poslední detail (vyslovené odpuštění) ještě není uzavřená záležitost. Taková drobná “tečka” by mi stačila.

To víte, každý má na výběr. Všichni máme nárok buď si hýčkat svoje zranění, nebo odpustit. Já jsem si vybrala to druhé. A nelituji. Myslím, že i díky tomu můžu o věcech mluvit s určitým nadhledem.

 

Převzato se souhlasem autorky ze serveru www.pedofilie-info.cz

Doporučujeme výstavu fotografií „o u t s i d (h) e r” v Galerii Kostka MeetFactory

Vernisáž se koná v úterý 30.11.2010 v 18.00. Výstava potrvá od 30. 11.  do 11. 12. 2010.

Vystavuje izraelská umělkyně YAEL BEN-HORIN.

Fotomontáž rodinných fotek a tváří stažené ze stránek s dětskou pornografií. Snímky vyprávějí příběh ztracené dívky, která vystoupila ze sebe a putuje, aby se osvobodila z mlčení, které ji bylo násilím vnuceno. Rodin na pozadí příběhu je mnoho a ona se načas stává jednou z obyčejných dívek.

Série manipulovaných malo-formátových fotografií představuje intimní sondu do tragických momentů dětského života. Autorka vytváří koláž banálních situací a pornografických snímků, před kterou možná na chvíli, nebo na dlouho ztratíme řeč. Poukazuje na sexuální zneužívání dětí jako na globální politicko-sociální fenomén, který se týká všech společenských vrstev a bourá stereotypy vytvářené odbornou i laickou veřejností.

 

MEETFACTORY GALLERY
otevřeno denně 15 – 20 h /
Ke Sklárně 15, Praha 5, www.meetfactory.cz

Pomožte nám najít nejvýstižnější český překlad slova „survivor”

     Opakovaně se setkáváme, při zpracování anglicky psaných textů věnujících se problematice sexuálního zneužívání, s tímto slovem. A opakovaně narážíme na problémy s jeho překladem. Zatím se nám nepodařilo najít odpovídající český ekvivalent. Doslovně slovo „survivor” znamená „ten, který přežil”. V souvislosti se sexuálním zneužíváním se jedná tedy o ty, kteří se stali v dětství obětí sexuálního zneužití a přežili. V česky psané odborné literatuře se právě pojem „oběť sexuálního zneužívání v dětství” často objevuje jako překlad anglického „survivor”. Nicméně právě slovo oběť je v podstatě v protikladu tomu, co vyjadřuje anglický výraz – oběť je spojována s bezmocností, naproti tomu ten, kdo přežil, je hrdina. Slovo sexuální implikuje, jako by šlo o zneužití sexuality – ve skutečnosti je mnohem podstatnější zneužití moci a důvěry, kterou dítě v pečovatele má.

    Pomožte nám najít takový překlad slova „survivor”, který v sobě nese také výraz hrdinství, odvahy a veliké vnitřní síly.

    Vaše návrhy a myšlenky můžete vpisovat do diskuzního fóra: zde

    Těšíme se na ně.

VS