Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archive by Author

Nemusíte být oběť celý život

                Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.      

                Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.

                Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.

                Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.

                V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.

                Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.

                Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.

                Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.

                Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.

                Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na  terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).

                Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte        

                Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.

                Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.

                Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.

                Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.

                Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.

                Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.

                Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.

                Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.

                Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.

                Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.

                Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.

                Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.

                Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.

Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590

 VS

Élektra – Centrum pomoci ženám sexuálně zneužitým v dětství – jediná organizace svého druhu v ČR, pořádá v úterý 2.11.2010 Den otevřených dveří. Tato akce je současně oslavou 15 narozenin Centra i slavnostním otevřením nových prostor.

Na programu je od 11:00 tisková konference, poté prezentace činnosti Centra za celou dobu jeho existence a nakonec malý komorní koncert a setkání klientů a spolupracovníků.

Všichni jsou srdečně vítáni.

O průběhu akce Vás budeme informovat.

Informace o Centru: www.centrumelektra.cz 

 

 

Automobilová nehoda, povodeň, těžký úraz – to jsou vážné, traumatizující události. Má-li postižený dobré rodinné zázemí nebo jinou formu podpory od svých blízkých nebo svého okolí, je dobrá šance, že se na jeho psychickém stavu (a dlouhodobém duševním zdraví) podepíší jen minimálně. Jak ale mohou děti – se svou vývojově omezenou kapacitou – zvládat traumatické situace, ve kterých se jim taková podpora nedostává, nebo ji z nejrůznějších důvodů nemohou využít?

Martině je deset let. Dobře se učí, je tichá, nenápadná. Nemá moc kamarádů, drží se trochu stranou. Někdy se zdá, že je duchem trochu nepřítomná, a někdy si nedokáže vybavit některé informace, které dříve věděla, nebo nesvede, co jí šlo. Občas si stěžuje na různé bolesti, většinou břicha. Martinu od jejích 5 let sexuálně zneužívá její otčím. Podívejme se na některé aspekty toho, co se s ní a v ní asi děje. Martina je existenčně závislá na své rodině. Má ráda svoji mámu. Máma o zneužívání pravděpodobně ví, nebo alespoň tuší (z pohledu Martiny by o tom prostě vědět měla), a Martina nechápe, proč jí nepomůže, cítí se zrazená a opuštěná. Zároveň cítí, že by se u ní pomoci stejně nedovolala (možná, že už něco zkoušela naznačit, ale setkala se s odmítnutím a situace pak byla ještě horší). Martině tedy zbývá jen snaha o to, aby se ty děsivé věci děly co nejméně často a aby doma byl jinak klid. V rodině je se svojí hrůzou bez podpory. Dříve byla příliš malá na to, aby si dovedla představit samostatnou akci na svoji ochranu a vše oznámila třeba ve škole. Nyní se cítí do určité míry vinna za to, co se s ní děje, možná to klade úplně za vinu pouze sobě – také na základě toho, co jí otčím a možná i matka říkají („to máš za to, jaká jsi“). Zároveň je téměř jisté, že se obává následků, kdyby se o zneužívání dozvědělo okolí; znamenalo by to tresty, hněv otčíma i matky, možná ohrožení matky, popření situace rodinou, obvinění Martiny. Možná dokonce, že se o to již pokusila, ale setkala se s nedůvěrou namísto s pomocí. Martina se dostává do situace, kdy je nejen bez podpory v rodině, ale nemůže získat ani podporu zvenčí. Zůstává v té hrůzostrašné situaci sama, její nejbližší a nejdůležitější osoby ji zradily. Zároveň ale musí chodit do školy, fungovat v rodině jako každé dítě.

Co se děje? Stres vyvolává reakci, jejímž cílem je ochránit tělo a psychiku před poškozením, bolestí, zajistit jejich další fungování, přežití. Útěk ani útok není v situaci Martiny myslitelný (možná později, až bude větší, se o útěk pokusí). Další geneticky vrozenou „možností“ je útěk vnitřní, který přímo v situaci, kdy dochází ke zneužití, umožní např. odpoutat se od bolesti a strachu a prožívat celou situaci jakoby nezúčastněně. V běžném dni pak umožní, aby děsivé vzpomínky a myšlenky na to, co přijde, až večer půjde spát, neznemožňovaly plnění každodenních povinností a činností. Proces, který takovéto odpoutání od reality a vzájemné oddělení různých psychických obsahů jako jsou vzpomínky, pocity, vjemy a myšlenky umožňuje, se nazývá disociace. Chronická disociace, způsobená právě popsaným opakováním traumatické situace bez možnosti úniku nebo jiného řešení, může způsobit hluboké a vážné poškození psychiky a vývoje osobnosti dítěte. Čím ranější a čím závažnější je trauma a čím častěji se opakuje, tím jsou následky horší. Paradoxně ovšem není zcela snadné takový vývoj poznat a dítě často léta prožívá velké utrpení, aniž by si toho okolí povšimlo. Častokrát se učitelé, vychovatelé a známí spokojí s prostým vysvětlením, že dítě je zlobivé, odtažité, že se chová zvláštně, nepochopitelně, spíše než s pomocí se setká s tresty a „výchovou“.

Jak mechanismus disociace funguje, ještě úplně přesně nevíme. Je to velmi komplexní psychobiologický proces umožňující uchovat vzpomínky, smyslové a tělesné vjemy, myšlenky a pocity tak, aby se nedostaly do našeho vědomí, abychom o nich „nevěděli“ (nevybavovat si situaci násilí, necítit fyzickou bolest, neslyšet křik, neprožívat silné emoce). Toto oddělení, disociování, ale nefunguje bezchybně a v situacích, které nějakým způsobem upomínají na okolnosti traumatické události, se mohou vynořit. To je pro prožívajícího velmi nepříjemné a jeho organismus se tomu velmi úporně brání. V případě Martiny se to může projevovat tím, že se bude vyhýbat fyzickému kontaktu a fyzickým hrám, které fyzický kontakt zahrnují, určitým prostorám, pachům, může se bát tmy nebo například určitého typu mužů – takové situace v ní budou vyvolávat značnou úzkost. A nejen to, bude se vyhýbat i jinak bezpečným situacím, kde se obává, že by se s podobnými podněty mohla setkat. Traumatizované dítě je tedy stále na pozoru. Bývá proto i více unavené, hůře se soustředí, díky tomu je i méně intelektuálně výkonné, a může neadekvátně reagovat i na drobné či objektivně neohrožující podněty. Omezení subjektivně bezpečného životního prostoru je významným a velmi zatěžujícím následkem traumatu.

Samotné disociativní reagování je tedy zprvu adaptivní, chrání, poskytuje úlevu od psychické i fyzické bolesti. Jenomže jako účinná ochrana se snadno podmiňuje, tj. čím častěji k ní dochází, tím je pro dítě snadnější se k ní uchýlit, a to i v situacích, které by mohlo zvládnout jinak, aktivněji. Disociativní reakce s sebou také nese pro dítě další velmi zásadní negativní důsledek: tím, že se „odstřihne“ od přesného vnímání a prožívání situace, není schopno se z ní učit, není schopno tento zážitek integrovat, propojit se svojí dosavadní zkušeností a nemá tak ani možnost zážitku dát smysl, pojmenovat jej, zpracovat jej. Disociované obsahy (vzpomínky, pocity aj.) tedy jako by volně, neorganizovaně „plavou“ myslí a když se náhle dostanou do vědomí, působí zmatek. Postižený neví, co se děje, kde se vzal pocit úzkosti, nebo nepříjemná vzpomínka; z jeho pohledu totiž nesouvisí s tím, co se v té době dělo. Kdybychom měli možnost Martinu dobře poznat, těchto momentů bychom si pravděpodobně všimli, ale na dotaz, co se děje, by se nám dostalo nějaké přijatelné, bezpečné odpovědi („zamyslela jsem se“). Jinými slovy, disociace narušuje schopnost psychiky integrovat vjemy a prožitky do smysluplného celku, který umožňuje například předvídat reakce okolí, budoucí události apod. Odtud plyne další projev, který lze u traumatizovaných dětí pozorovat – špatně se učí ze zkušenosti, opakovaně se dostávají do rizikových situací a – co se ukáže jako velký problém později, v období dospívání – narušuje pocit identity. Duševní zdraví člověka lze charakterizovat mimo jiné mírou schopnosti integrace kognitivních a emocionálních obsahů a procesů, jejich vědomé dostupnosti a vztažení k vlastní identitě. Disociace tyto procesy narušuje a znemožňuje být plně přítomen s vědomím, že jsem to já, kdo prožívá, tj. narušuje prožitek „vím co se děje, proč se to děje, a že se to děje mně“. Martina se tedy možná někdy cítí jako host ve vlastním těle a mysli, protože některé její části, obsahy, jí „nepatří“, neovládá je.

Postižené dítě může disociovat (jinými slovy: chránit se před subjektivně – byť nevědomě – vnímaným ohrožením) nejen tehdy, když se ocitne v objektivně ohrožující situaci, ale v jakékoli jiné zátěžové situaci, kterou by zdravé dítě zvládlo. Velmi často ani není možné zjistit, zda příčinou disociativní reakce u dítěte byl nějaký podnět z okolí, neboť děti takto často reagují i na vlastní myšlenky, představy, pocity nebo tělesné vjemy. Ve škole takové dítě často nedokáže dobře reagovat na složitější zadání, snadno podléhá stresu, citlivě reaguje na netrpělivost či hněv učitele. Například dítě, které se naučilo na zvýšení hlasu reagovat tím, že „vypne“ sluch, protože jeho rodiče doma hodně křičí, může mít potíže sledovat výuku třeba jen u hlasitě mluvícího či temperamentnějšího učitele. Traumatizované děti pak selhávají v prostředí, které by jim jinak mohlo být jejich oporou, školu nenávidí, podléhají přesvědčení o vlastní neschopnosti a brzy vzdávají další vzdělávání. Takové narušení vývoje kognitivních funkcí (mj. schopnosti seberegulace) a sociálních schopností činí dítě náchylné k dalším maladaptivním vzorcům chování a pozdější závažnější osobnostní a psychologické patologii.

Jak by se mohl dál vyvíjet život Martiny, když by situace doma zůstala taková, jaká je? Martina si na základě selhávání ve škole, stálých obav, fobií z různých situací, neschopnosti navázat a udržet blízký vztah (také proto, že stále musí střežit „tajemství“) čím dál tím více připadá divná, neschopná, svojí situaci vnímá jako beznadějnou. S příchodem puberty ji stále častěji konfrontuje její vlastní sexualita a zájem ostatních. Vzhledem k tomu, že v této ohrožující oblasti selhávají její mechanismy seberegulace, tedy schopnost zvládání emocí a chování, bude se snažit buď tuto stránku úplně potlačit, nebo ztratí zábrany. (Zde je úzká souvislost i s tím, že její sexualita je do určité míry od ní oddělená, disociovaná, není to přijímaný aspekt sebe, není pod kontrolou; v závažnějších případech dokonce jako by celé tělo bylo cizí.) Ať tak či tak, vzniká velké napětí, často spojené s výčitkami, které jen posilují hluboké a trvalé pocity studu a viny. Prožívání těchto pocitů bývá za hranicí snesitelnosti; častou úlevu od nich představuje užívání drog a alkoholu, sebepoškozování, manipulace s jídlem (hladovění, přejídání se) nebo rizikové chování. Pokusy o únik z vnitřní samoty se příliš nedaří, neboť odvaha k navázání kvalitních podpůrných vztahů je podrývána strachem, pocitem odlišnosti, špatným sebeovládáním, přecitlivělostí na určité podněty, a také tím, že je obtížné rozeznat vhodné kamarády od rizikových. Traumatizovaní lidé často špatně rozumí signálům, které od druhých přicházejí. Je např. zjištěno, že lidé, kteří byli zneužívaní nebo znásilnění, budou s mnohem vyšší pravděpodobností znovu znásilněni než ti, kterým se to nikdy předtím nestalo. Traumatizovaní lidé jsou také snadno zneužitelní; bohužel ti, kteří zneužívají, mají na takto oslabené jedince „nos“. Nezbývá než doufat, že někdo zasáhne dříve, než Martina skončí na tvrdých drogách, jako prostitutka, s nejrůznějšími potížemi na psychiatrii nebo – v nejhorším případě – sebevraždou.

Ve výčtu omezení a postižení, které chronické trauma přináší, bychom mohli pokračovat. U každého by byl vývoj trochu odlišný, míra disociace jinak závažná, sociální adaptace více či méně narušená, psychické a tělesné příznaky více či méně zjevné. Dobrá zpráva je, že při včasné a vhodné intervenci lze disociativní symptomy úspěšně odstranit – a to tím lépe, čím dříve, čím mladší v té době postižený je. Základním předpokladem léčby je, že dítě není nadále vystaveno zneužívání a týrání a že se do té situace znovu nedostane. To posléze umožní, aby se dítě relativně normálně účastnilo života, aby si lépe uvědomovalo, co se kolem něj a v něm děje, jaké jsou příčiny a následky událostí kolem něj, aby se učilo lépe svoje emoce a chování ovládat a všechny tyto zážitky integrovat do celku své psychiky a zkušenosti. Tak může částečně dohnat své vývojové handicapy a vést subjektivně i objektivně kvalitnější život. Škola, učitel a spolužáci mohou v tomto sehrát velmi důležitou roli, neboť se jedná často o jediné potenciálně podpůrné a zdravé sociální prostředí, ve kterém se traumatizované dítě vyskytuje. Zájem, porozumění a podpora jsou šancí pro odhalení zneužívání, zabránění tomu, aby se opakovalo, pro vytvoření podpůrné vztahové sítě. Stane se tak jedna zcela zásadní věc – dítě přestává být izolované. Svět se stane méně nepřátelský, začnou v něm platit neporušitelná pravidla a hodnoty, začíná být něčím, na co se lze spolehnout – to vše si dítě může zvnitřnit a tak se vytvářejí podmínky pro zdravější a příznivější psychický vývoj. Jedná se o náročný proces a je vhodné, když je podpořen odbornou psychologickou péčí. Ta však pozitivní vliv prostředí, ve kterém se dítě vyskytuje, nenahradí. Návod, jak v případě podezření na nějakou formu týrání dětí reagovat, není snadné podat. Rozhodně by ale mělo platit, že je zapotřebí být velmi citlivý, trpělivý, otevřený, neslibovat, co nechci nebo nemohu dodržet. Důležité je nezklamat důvěru dítěte a tím pádem jeho naději. Sdělovat jasně, co s případnou informací, kterou mi sdělí, udělám, domluvit se s ním na tom, respektovat jeho obavy. Přispět k zajištění objektivního bezpečí dítěte a k obnovení a udržení pocitu bezpečí, jak jej dítě vnímá. Doporučuji postup konzultovat s kolegy, školním psychologem a dalšími odborníky.

 

Shrnutí: Disociace je proces umožňující přečkat traumatický zážitek a zachovat alespoň omezenou schopnost běžného fungování. Mezi takové zážitky patří nejen sexuální zneužívání, ale i fyzické týrání, verbální násilí, zanedbávání, ztráty blízkých osob, traumatizující může být dlouhé odloučení od rodiny (např. v důsledku nemoci), nebo bolestivé léčebné zákroky. Mezi disociativní příznaky u dětí patří a) amnézie, b) poruchy vnímání vlastní identity, c) stavy podobné transu, d) rychlé změny nálad a chování, e) nepochopitelné změny v tom, co dítě zná, co si pamatuje nebo co dovede, f) sluchové a zrakové halucinace, g) velmi živí imaginární společníci. Konkrétní projevy disociace jsou pestré: náměsíčnost, stálé mnutí nebo hlazení se, náhlé trhané pohyby, dítě si může stěžovat na hluk v hlavě (např. slyší naříkání), na to že říká slova, aniž by chtělo, bývá duchem nepřítomné v reakci na drobné stresy, chová se nepřiměřeně svému věku (jako výrazně mladší nebo starší), ubližuje si, nevnímá riziko, bez zvláštního důvodu náhle ztichne, působí zmateně, vyhýbá se škole, neví, proč něco udělalo, a další. Může se jednat o jednotlivé, poměrně izolované projevy, nebo o velmi komplexní obraz zahrnující mnoho z výše uvedených symptomů. V adolescenci se disociativní procesy často skryjí za nápadnější projevy v chování a zároveň se projevuje vliv obecných vývojových změn. Můžeme se setkat se sebedestruktivním, agresivním, promiskuitním chováním, přidružují se poruchy chování, poruchy nálady, příjmu potravy, sebepoškozování, užívání drog nebo suicidalita. Překonat trauma a jeho následky není jednoduché, ale je to možné, a je možné vést kvalitní, uspokojivý život. Příběh Martiny je sice smyšlený, ale podobnost jejího příběhu s příběhy skutečných dětí je bohužel až příliš častá. Na závěr ještě upozornění: disociativní projevy nejsou důkazem, že dítě je v rodině či jinde zneužíváno, a naopak, ne vždy jsou u traumatizovaného dítěte tyto symptomy patrné či přítomné.

Doporučená literatura

Perry, B.D., Szalavitz, M.: The Boy Who Was Raised as a Dog. New York: Basic Books, 2006.

Soukup, J.: Disociativní procesy a poruchy v dětství a adolescenci. Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova, fakulta filozofická, 2005, publikováno na: http://www.psycholousek.cz/downloads/rigo_honzas.pdf

Soukup, J., Papežová, H.: Disociace v dětství: diagnostika. Dotazník disociace v dětství. Česká a slovenská psychiatrie, 104, 2008, 236–240.

Soukup J., Papežová H., Kuběna A., Mikolajová V.: Dotazník Škála disociativních zážitků pro adolescenty. Psychiatrie pro praxi, 10, 2009, 220-223.

 

Autor: Jan Soukup

5/2010 v tisku časopisu Prevence.

Publikováno se souhlasem redakce.

 

Úno
25

Za sexuální zneužívání dívky, které nikdo nevěřil, půjdou otec a bratr do vězení

Dlouhých deset let byl domov pro dnes devatenáctiletou dívku z Břeclavska peklem na zemi. Místo láskyplného zacházení se stala jen hračkou v rukou svého chlípného bratra za tichého přihlížení otce. Když se jí bratr nabažil, stala se obětí zvrhlých choutek otce.

Krajský soud v Brně za to ve středu poslal na 6 let do vězení devětadvacetiletého bratra dívky, padesátiletý otec si odsedí za mřížemi 5,5 roku. Šokující na celé věci je to, že dívka se snažila na svou zoufalou situaci upozornit školního psychologa i další lidi, pomoci se ale dovolala až u jednoho ze svých spolužáků na nové škole, který zalarmoval sociálku a policii.

Dívce na místo odpovědných orgánů pomohl až neznámý člověk

„Naprosto v tomto případě selhaly profesionální orgány ve školství a sociální péče, byl to až téměř neznámý člověk, který poškozené pomohl. Selhala i samotná rodina, matka o všem věděla, a přesto dceru vydala dalšímu prodlužování traumat,“ upozornila soudkyně Jaroslava Bartošová.

Jednání se konalo zavřenými dveřmi, proto se až při odůvodnění verdiktu dostalo na veřejnost, jakými hrůzami si musela mladá dívka projít. Bratr se poprvé na dívku vrhl v jejích pouhých šesti letech. Tři roky nejméně jedenkrát týdně svou mladší sestru zneužíval k dosažení vlastního pohlavního uspokojení.

Po odchodu syna pokračoval ve zneužívání otec

Po odchodu syna ze společné domácnosti využil situace otec, který o dřívějším zneužívání věděl.

Podle soudu bylo konání obou obžalovaných prokázáno nejen výpovědí dívky, ale i dalšími nepřímými důkazy. Samotná dívka dodnes trpí těžkou posttraumatickou stresovou poruchou, má zdravotní problémy a trpí i komplikacemi v sociálních kontaktech nebo navazování partnerského vztahu. Oba muži si ihned podali odvolání.

Původní článek s diskuzí naleznete zde.

 

Myslíte si, že je trest pro pachatele odpovídající?
Co si myslíte o počínání dospělých odborníků, kteří dívce nepomohli a jak se dá takovému jednání předejít?
Jak vnímáte diskuzi pod článkem?

A další komentáře můžete sdílet s ostatními na diskuzním fóru.

http://sexualni.zneuzivani.cz/forum/viewforum.php?f=7

Těšíme se na Vaše příspěvky.

vs

Příběh z knihy „I never told anyone“ napsané dospělými ženami, které se staly obětí sexuálního zneužívání v dětství

To, co si pamatuju

             Pamatuju si vlak. Ten silný kus oceli, který jel po mé bradě. Ruce mé matky, první krok, který to může zastavit a páru stoupající jako dračí dech. Seděla jsem vedle svého bratra a dívala se přes něj do matčiny tváře a hledala v jejím výrazu rozmrzelost. Přemýšlela jsem, proč necítí to rozrušení z vlaku.

„Mami, ten vlak…“

Podívala se na hodinky a řekla, „ Ano já vím, má zase zpoždění.“

„Ale, mami…“

„Ticho a sedni si. Kdy už si konečně zvykneš, že vlak nemá žádný jiný význam, je to prostě jen vlak.“

—————————————————————————————————– 

            Byla teplá noc na Floridě, ale my jsme tam stály roztřesení v pyžamech v řadě jak domino. Dickie byl první, protože byl nejstarší. Táta odešel najít hůl. Hůl byla kus smrkového dřeva, dlouhá dvacet jedna palců a dva a půl až tři široká. Vždy se jí říkalo jen hůl.

            Moc jsem se bála. Drkotaly mi zuby, když jsem se pokusila promluvit.

„Myslíš, že nám namlátí opravdu pořádně?“ řekla jsem.

„Ale di, on to neumí pořádně,“ řekl Dickie.

„Jen tak, aby nás zabil,“ doplnil Bobbie.

„Proč? On neuhodí více než lítací hovno,“ řekl Dickie.

„Dickie!“ Pusa mi zůstala otevřená.

Bobbie se začal nenápadně hihňat. Chytil se za břicho a zakrýval si pusu. Snažil se, nesmát příliš nahlas.

„Víc než lítací hovno!“ Opakoval Bobbie.

To byla poslední kapka. Začali jsme se smát, až nám tekly slzy. Protože jsme byli tak vystrašení, že jsme nebyli schopni ničeho jiného. Smáli jsme se, i přestože jsme věděli, že nemáme. Smích byl v tu chvíli silnější než strach.

            Uslyšeli jsme kroky z vedlejšího pokoje. Zněly zlostně. Ve dveřích se objevila rudá tvář otce, u boku se mu pohupovala Hůl.

„Tak vy si myslíte, že je to k smíchu? Uvidíme, jak směšný vám přijde tohle. Dickie, pojď sem.“

Strčila jsem si pěst do pusy, ale nemohla jsem ten smích zastavit.

„Sundej si kalhoty a ohni se přes postel.“

Dickie se přestal smát, ale nevypadal vystrašeně. Slyšela jsem jen tupá pleskání. Dickie nevydal ani hlásku. Jeho tvář měla nepřítomný výraz, jako by byl zavřený sám v sobě. Jediný zvuk bylo pleskání Hole při každé ráně. Táta byl čím dál tím více zuřivější a myslím, že nechtěl přestat, dokud nebude Dickie plakat. A věděla jsem, že Dickie nikdy nezačne. Vypadalo to, jako když tam budou takto navždy. Najednou jsem uslyšela praskání dřeva a Hůl se rozlomila na dva kusy. Jeden kus přeletěl naše hlavy a s rachotem narazil do zdi, až jsem uskočila. Druhý kus spadl na zem.

            Nastalo ticho.

—————————————————————————————————–

            Svítilo jen slabé světlo nad křeslem a matka nám četla příběhy z červené knihy. Vím, že to muselo být při jedné z návštěv naší babičky, protože máma nám nikdy nečetla, když s námi byl táta. Bylo už pozdě. Bráchové se k ní tulili na jedné straně a já se jí opírala o ruku. Hlava se mi hýbala podle toho, jak otáčela stránky, chtěla jsem vidět všechny obrázky. Chvílemi jsem chtěla zavřít oči a poslouchat pouze slova s přáním, ať to nikdy neskončí. Bylo to ale těžké, když jsem musela držet hlavu nahoře. Přesunula jsem se tedy do rohu vedle mého bratra. Položila jsem si na něj hlavu.

„Nemůžeš tady sedět,“ řekl Bobbie a vystrkoval mě. „To je moje místo.“

Matka se na mě podívala, jako by byla někde daleko, v jiném čase, s jinou dívkou. Její oči byly velmi smutné. Objala mého bratra. „Tady je místo pro tebe, miláčku,“ řekla. Poté, co si vzpomněla na mé bratry, dodala, „tady je místo pro vás pro všechny.“

Přivinula mě k sobě a objala mne kolem ramen. Pokračovala ve čtení.

 
—————————————————————————————————–

Spali jsme, když to začalo. Probudil mě mámin hlas. Ještě nikdy nezněl tak silně a ostře.

„Už to dál nejde,“ říkala.

„To neříkej,“ řekl táta.

„Dicku, říkala jsem ti, že jestli se to bude opakovat, opustím tě.“

„To jsou jen tvoje výhružky.“

„To co jí děláš, není správné.“

Nadýchla jsem se. Co to máma říká?

„Nevzbudila se. Neví, že se něco dělo,“ řekl.

„Proboha, slíbil si, že s tím přestaneš.“

„Přestanu, přestanu. Jen mi řekni, že mě nechceš opustit.“

„To není v pořádku, Dicku. Děti s tebou nejsou v bezpečí, když…“

V ten moment jí udeřil. Násilně ji přerušil v půli věty. „Nikdy nedovolím, aby si odvedla moje děti.“

Přála jsem si, aby to nebyla pravda. Vstala jsem z postele a tiše šla ke dveřím. Snažila jsem se přestat třást. Podívala jsem se opatrně do obýváku, mámu jsem neviděla. Rozplakala jsem se.

Chytil ji za ruku, odtáhl do koupelny a hodil ji na podlahu. „Nikdo mi nesebere moje děti. To je raději zabiju.“

Máma zakřičela. To už jsem byla na půl cesty mezi obývákem a koupelnou. Byl ke mně zády a tak jsem neviděla, že ji chytil okolo krku a začal škrtit. Zkoušela jsem zakřičet, ale nevydala jsem ani hlásku. Když se postavil, máma zůstala bezvládně ležet na podlaze. Zůstal tam stát a koukal se na ni.

Myslela jsem si, že je mrtvá. Zvedl ruce a začal si masírovat dlaně, jako by je měl unavené. Vyděsilo mě to. Lekla jsem se, že se na mě otočí. Opatrně jsem běžela zpátky do postele a zavřela za sebou dveře.

Jestli byli bratří vzhůru, neřekli to. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila.

 

—————————————————————————————————–

Jednoho rána byla máma pryč. Čekali jsme, že se vrátí domů. Ale když se táta vrátil večer z práce, přivedl s sebou nějakou paní a řekl, že je to naše nová máma. Tu noc jsem spala sama ve své malé posteli na vzdálenější straně pokoje. Bratři spali na armádní palandě u druhé zdi. Paní, která nebyla naše máma, nás uložila a políbila na dobrou noc. Než zhasla světla, všimla jsem si, že měla špatně nabarvené vlasy. Pak už bylo jen ticho. Ticho v domě bez matky.

Nejprve jsem potichu plakala. Nechtěla jsem, aby mě bratři slyšeli. Ale pak jsem se tak rozplakala, že jsem nebrala na nikoho ohledy. Doufala jsem, že mě skryje tma a ticho noci. Tlumené kroky se blížily do pokoje, světlo mi ozářilo obličej. Odhalilo opuchlé oči plné nekončících slz.

„Jsi v pořádku, zlato?“ zeptala se paní, co nebyla naše máma.

Dickie se zvedl na lokty a odhrnul si vlasy z obličeje. „Ah, ona jen brečí kvůli mámě. Neboj se o ni. Nám se líbíš.“

„Jo, taky si myslíme, že si hezčí,“ přidal se Bobbie,“ a ona je pořád ještě dítě.“

„Stýská se ti po mámě, zlato?

Už jsem neposlouchala, co říká. Jen jsem si stále opakovala ta slova. „Jsi pořád ještě dítě, jsi pořád ještě dítě….“

Věděla jsem, že když na ta slova budu myslet, přestanu plakat. Přeměním bolest na vztek a vydrží mi, dokud paní neodejde a pak už zase bude bezpečí ve tmě.

„Tak je to správné. Přestaň plakat jako hodná holčička a spi.“

Když zhaslo světlo, zabořila jsem svůj obličej do polštáře a začala vzlykat. Tentokrát ovšem nebylo nic slyšet, jen jsem měla stále více vlhko okolo obličeje.

 —————————————————————————————————–

            Nepamatuji se na den, kdy se matka vrátila. Jen vím, že se mezi námi něco změnilo, něco se ztratilo.

Přišla jsem k ní pouze proto, že tam nikdo jiný nebyl. Bylo mi osm, ale pamatuji se, jak jsem objevovala St.Luciu, jak jsem chodila v ostrovním písku, který svítil bíle i ve tmě, nerušen světlem měst. Pamatuji se, jak jsem si myslela, že je svět překrásný. Vítr vál od oceánu. Pamatuji se, jak jsem si myslela, že se mi zde nemůže stát nic ošklivého.

            Byl to první motel, který na ostrově postavili a táta tam býval předák. Jako bonus obdržel možnost přijet rybařit a my byli všichni hosty motelu.

Zrovna jsme šli na večeři do motelové jídelny. Bylo to poprvé, co jsme se museli obléknout do našich nejlepších šatů, abychom mohli jít jíst. Máma a táta šli první, tiše mluvili, bratři jim šli v patách jako hladoví psy. Šla jsem jako poslední, nechtěla jsem si rušit tu krásu ticha noci slovy. Nejprve jsem uviděla stín, který mi překřížil cestu v bílém písku – temná mužská postava mezi mnou a pískem – uskočila jsem. Varovali mě před domorodci, ale zjistila jsem, že je to jen můj táta.

            Začal mluvit utlumeným naléhavým tónem. „Tady to bude jiné,“ řekl.

            „Co?“

            „Tady nás nebude nikdo rušit….Oh, netvař se tak,“ pokračoval. „Ty víš, o čem mluvím.“

            Ranilo mě to. Co tím myslel? Myslela jsem si, že už je to pryč. Myslela jsem si, že tady se to dít nemůže. Úplně jsem to vypudila z mysli, jako by se to nikdy nestalo. Jeho v mých dveřích, když jsem se v noci svlékala. Otevírání zadních vrátek kdykoliv šla máma do práce. Kdykoliv, když okolo nikdo nebyl, aby ho zastavil. Nezmohla jsem se ani na slovo. Cítila jsem se unavená a všechna ta krása ostrova, byla v momentu zničena. Najednou se z něj stal nebezpečný prostor, izolovaný a bez práva.

            „Neboj se. Postarám se o to, aby se o tom tvá matka nedozvěděla.“

            „Ale…“

            „Neboj se, postarám se o všechno.“

            Pak odešel.

            Když už jsem se zmohla na to, že bych něco řekla, bylo pozdě.

            O pár dní později, když byla máma na nákupech a kluci na výletě po ostrově, začalo to. Slyšela jsem to v jeho hlase, když volal mé jméno. Neodpověděla jsem, ale on věděl, že jsem ve svém pokoji. Když zavolal podruhé, rozzuřil se a zaječel, ať okamžitě přijdu.

            Stále jsem se nepohnula.

            Přišel do mého pokoje, ale přestože byl naštvaný, usmíval se.

            „Sundej si kalhoty,“ řekl.

            „Cože?“

            Stále se usmíval, jako by byl ve snu.

            „Proč?“ Ptala jsem se tichým hlasem.

            Přiblížil se ke mně.

            „To je špatné.“

            „Tvoje pošahaná matka a její viktoriánská výchova. Na to tu teď není místo. Nenechám se od tebe vytočit, jako od tvé matky.“

            „Řeknu jí to.“

            Chytil mě za ruce a stočil je za záda. Jeho ruka sklouzla dolů mezi moje nohy. Začal mě hladit. Nevšímal si toho, že se bráním.

            Proti jeho rukám jsem se na nic nezmohla. Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Nemohla jsem dělat nic. Cítila jsem se, jako kdybych jsem se snažila přeskočit bahno v zátočině a zapadla v něm. Začala jsem se propadat, a když jsem vyprostila jednu nohu, druhá se propadla o to hlouběji. Takové to bylo, propadání.

            Stáhl mi kalhoty, naslinil si prsty a promnul je. Vypadalo to, jako by si mě vůbec nevšímal. Ze zvuku jeho slinění a plivání jsem šílela. Poté dal svojí ruku zpátky do mých kalhotek a začal říkat něco svým obvyklým libozvučným hlasem.

            Vchodové dveře se zabouchly a jeho ruka vystřelila z mých kalhotek, jako by tam hořelo. Otočil se na mě a zahrozil. „Opovaž se říci něco tvojí matce. Jestli to uděláš, nikdy si to neodpustíš.“

            Osprchovala jsem se a zamkla. To mého otce vždycky naštvalo. Byl zvyklý mě obtěžovat a vyčítal mi, že jsem stydlivka, jako by to bylo něco hloupého. Sundala jsem si kalhoty, vzala mýdlo, vodu a omyla sliny. Když jsem přišla ven, bratři jedli sendviče. Den pokračoval, jako by se nic nestalo.

            U večeře se mě máma zeptala, „Jsi nějak nezvykle potichu, není ti něco?“

            Jen jsem sklopila hlavu a dívala se do talíře. Vstala a položila mi ruku na čelo.

            „Nevypadá to, že by si měla teplotu, ale měla by sis jít přesto lehnout.“

            „Nedělej z ní mimino, jen je otrávená.“

            „I tak, Dicku, nevypadá dobře. Raději ať něco nepodceníme.“

            „Ale prosím tě, nic s ní není.“

            „Snad máš pravdu.“

            „Jistě, že mám pravdu. Ty o tom nic nevíš.“

            „Promiň, nic jsem tím nemyslela.“

            „Proč, vaše matka neuměla ani vařit, když jsem si jí bral? Musel jsem jí to naučit. A samozřejmě taky nevěděla nic o tom, jak být matkou nebo ženou. A pořád to neví.“

            „Já se snažím, Dicku.“

            „Tak se přestaň snažit a raději řekni, nevím, o čem mluvím.“

            Moje matka tiše přikývla a odešla mít nádobí.

            Když odešel druhý den otec do práce, snažila jsem se najít příležitost být s matkou sama. Ale navštívili nás její přátelé z druhé strany ostrova a máma měla plné ruce práce s vařením kávy a pečením koláče.

            Bylo pro mne těžké mluvit s ní, když byli neustále okolo nějací lidé a věděla jsem, že máma nechce být rušena.

            „Mami, potřebuju s tebou mluvit.“

            Všichni v místnosti utichli a dívali se na mě.

            „Oh, to je tvá dcera?“ řekla jedna žena. „Je ti podobná.“

            Pamatuji se, jak jsem se ušklíbala.

            „Co chceš?“

            „Chci s tebou mluvit o samotě.“

            „Omluv mě, Marsho, budu tu za chvilku.“

            Když jsme vešly do pokoje, otočila se na mě nervózně a zeptala se, „Co je s tebou, Molly, jsi nemocná?“

            „Ne…“

            To byla první věc, na kterou se matka ptala, když byl někdo smutný. Vždycky byla zklamaná, když se netrefila. Byla to jediná věc, kterou uměla řešit.

            „Tak, co se děje, rušíš naše hosty.“

            „Víš, táta….dělá takové věci.“

            „Jaké věci?“

            „Chodí se na mě dívat….a šahá na mě.“

            „Kde? Kde na tebe šahá?“

            Nezmohla jsem se na nic víc, než na rozpačitý pohled na zem.

            „To se nedělá, že jo?….To mi nemá dělat“

            Matka neodpověděla.

            „V Bibli se přeci říká, že se to nedělá…že jo?“

             „Ano, říká, máš pravdu.“

            „Zastavíš ho?“

            Zaslechla jsem smích z vedlejšího pokoje. Matka také. Slyšela jsem v jejím hlase i viděla v jejích očích, že chtěla být v té druhé místnosti. Bylo to, jako by byla chycena a chtěla utéct zpět do bezpečí zábavné konverzace.

            „Poslouchej, já musím jít, budou se po mně shánět. S otcem promluvím a už se to nebude opakovat.“ Rozešla se k druhému pokoji a ještě se otočila, její obličej byl obrácen na mě, ale nepodívala se mi do očí. „Jestli se to ještě stane, řekni mi to.“

            Zůstala jsem stát osamocena v pokoji zírajíc na dveře, které se za ní zavřely.

 —————————————————————————————————–

            Když mi bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli a já zůstala s otcem a bratrem Bobem. Bydleli jsme v Pine Grove Apartments na Miami. Bratr byl často pryč, protože chodil s dívkou, kterou neměl můj otec rád. S matkou jsem se nestýkala, ale věděla jsem, kde bydlí.

            Chodila jsem do školy a starala se o celou domácnost – uklízení, nakupování i vaření. Bylo to náročné, protože jsem měla spoustu práce a moc jsem se bála, abych neudělala chybu. Můj otec vyžadoval, aby bylo všechno perfektní. Pamatuji se, jak jsem jednou přinesla nákup. Nesla jsem dvě plné tašky pět bloků. Když jsem dorazila domů, položila jsem je na zem a vyčerpaná se svalila do křesla. V tom vtrhl do dveří otec.

            „Co tu sedíš na zadku? Nákup se tu válí.“

            Vyskočila jsem směrem ke kuchyni.

            „Dělej, chci večeři, mám hlad – ne, nejdřív mi přines pivo.“

            Něco v jeho hlase mě děsilo. Ozvaly se ty staré pocity, mravenčení po zádech ke krku.

            „Víš, že sis tohle oblečení koupila minulý týden?“

            Otázka mě zarazila a nevěděla jsem, co na ní mám říci.

            “Víš, kdo to oblečení koupil? Já! Ty si jen ukázala tu malou kartičku a myslela si, že je všechno zadarmo. To není zadarmo, zaplatil jsem to. A teď musíš zaplatit ty.“

            Nekoupila jsem si nic nového na sebe poslední tři roky a byl to otec, kdo řekl, že se už nemůže koukat na to, jak vypadám. „Nechci mít za dceru drbana. Vezmi si mou platební kartu a vyber si něco na sebe za sto dolarů.“

            Vybrala jsem si spodní prádlo, podprsenky, sukně a halenky a bylo to. Byla jsem překvapena, jak rychle byly peníze pryč.

            „Teď je čas, aby si zaplatila. Tak zněla dohoda.“

            Otec říkal, ať si vyberu jeho, že s ním budu šťastnější než s matkou. Protože on ze mě udělá někoho jiného, než mou matku. Ona zničila Dickieho svým rozmazlováním.

            „Bude stejný jako všichni moji bratři a sestry, budižkničemové. Nikdo z nich nic nedokázal, možná jen Paulin, ale ona je spíš chlap, něž ženská.“

            To byla ta nejhorší věc, co z člověka mohlo být, budižkničema.

            Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, proč jsem se nakonec rozhodla zůstat s otcem. Měla jsem pocit, že nemám na výběr. Máma mu nikdy nic nevyvracela, a přestože byl otec přísný, už několik let se nic ošklivého nestalo a já myslela, že už je to pryč. Kromě neustálé rozmrzelosti jsem z matky cítila už jen prázdnotu a to mě děsilo víc, než můj otec. S otcem, jsem měla pocit, že pro něj alespoň existuju.

            Ale bylo to jinak. Většinu času bylo sexuální obtěžování jako noční můra, která se děla někomu jinému. A pak, z ničeho nic, to tu bylo.

            „Co tím myslíš, zaplatit? Já nemám přeci peníze. Vždyť si sám řekl, ať si jdu koupit něco na sebe. Byl to tvůj nápad.“

            „Nedělej ze sebe hloupou a přines mi další pivo.“

            Byla jsem vystrašená a zmatená.

            Pak se ale otec znovu posadil a usmíval se na mě, jako by byl přes to všechno na mě pyšný. „Víš, že tě s Bobem chci vzít zpátky na St. Luciu? Tam bude dobře. Dostanu zpátky svůj pilotní průkaz, jako když jsem lítal o vojenské jednotky, a rozjedeme vlastní podnikání. Všichni budou znát Muellerovi. Dickie nic nedostane. Ten už není Mueller.“

            „A ty, proč nechceš přijmout sama sebe? Molly, budeš nezávislá žena, ne jako tvoje matka. Budeš volná a svobodná. Naučím tě lítat líp, než kdejaký muž. Jen ty a já budeme mít firmu, kterou budou vyhledávat turisti na cestování po ostrovech. Bob bude mít na starosti papírování a všechno to okolo, protože mi budeme mít plnou hlavu lítání.“

            Znělo to jako sen. Představovala jsem si, jaké by to bylo, jen tak si lítat, jen já a…

            „Ale nejdřív musíme vyřešit tuhle naší záležitost.“

            „Jakou záležitost?“

            „Ty a já. Musíme tím projít, abychom se dostali dál. Už jsi starší a poznáváš kluky. Možná, že někteří z těch bohatých turistů si s tebou budou domlouvat rande. Nemůžeš zůstat stále citově vázaná jen na mně. Jsem tvůj otec a když potkáš nějakého šikovného kluka, můžeš se do něj zamilovat, stejně jako jsi teď zamilovaná do mě. Já vím, že to tak teď nevidíš, ale jednou tohle všechno bude jen minulost.“

            Měla jsem pocit, že se někam propadám. Opřela jsem se o pult a snažila se přemýšlet.

            Můj Bože. On si myslí, že chci…Bože. On si myslí, že jsem to já, kdo…

            Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že je opravdu nemocný. Předtím, jsem to všechno prostě vypudila ze své hlavy. Teď jsem tomu byla tváří v tvář, jemu jsem byla tváří v tvář. Myslela jsem na to, že musím věřit sama sobě. Přemýšlela jsem, co by udělal, kdybych mu řekla, že mi ublížil.

            Přemýšlela jsem o tom, do prdele s ním. Nemohla jsem to dostat ze své hlavy. Mohla jsem tomu nějak přispět? Pak jsem přemýšlela o něm. Co to s ním udělá, když mu řeknu, o čem přemýšlím? Zblázní se? Už se zbláznil?

            Argumenty běhaly tam a zpět – nejprve výhružka – jsi mi zavázaná, a pak, což bylo ještě horší, prosba – jsem tvůj otec, věř mi, věř mi. A pak, co se stane, když mu řeknu že je duševně nemocný?

            Rozhodla jsem se.

            Byla jsem z toho víru myšlenek v mojí hlavě příliš unavená. Přemýšlela jsem…když to udělám, možná to bude konečně všechno za mnou, jednou pro vždy. Nakonec dostane, co chtěl a už mě nechá na pokoji.

            Řekla jsem si, OK ty sráči, jednou ti budu věřit.

            Možná jsem byla unavená z toho věčného boje, unavená z toho, že jsem na všechno tak sama. Unavená z toho přijít na to, kdo má vlastně pravdu. Otec mi řekl, že máma vždycky všechno věděla a že to věděli i moji bratři.

             Když mi bylo dvanáct, Bob mě přistihl, jak si balím věci a chystám se utéct z domu. „Ty utíkáš? To neuděláš. Co by si dělala?“

            Rozplakala jsem se. Řekla jsem mu o otci, o tom, co se dělo. Věděl, o čem mluvím.

            „Musím odejít, Bobe.“

            „Ne, ty to nechceš udělat,“ řekl. „Otec musí vědět, co dělá, je to náš otec a on ví, co je pro nás dobré.“

            Po tomto jsem věděla, že od Boba nemůžu očekávat žádnou pomoc.

            Otec přerušil moje mylšenky…

            „Tak…?“

            „Dobře, dobře, udělám to. Ale mám teď svoje dny.“

            Tady nebyl prostor pro to, učit mě, co je a není pro mě dobré.

            „Kdypak ti skončí?“

            „Já nevím,“ řekla jsem zostra.

            Byla to ta nejdelší menstruace, kterou jsem kdy měla. Ale věděla jsem, že to nemůže zabírat moc dlouho.

            Bylo to uprostřed odpoledne, když už to otec nevydržel.

            „Teď,“ řekl.

            „Ale…“

            „Nevěřím tomu kecu s menstruací. Jestli jí pořád máš, ukaž mi vložku.“

            „Zapomeň na to. To neudělám. Ty na mě neustále tlačíš.“

            „Hele, já jsem věděl, že kecáš.“

            „Nekecala jsem, měla jsem menstruaci.“

            „Věděl jsem to, řekla jsi „měla“. Slyšíš? Řekla jsi, měla jsem menstruaci. Mě neoblafneš, věděl jsem že kecáš. Jen jsem čekal, až se usvědčíš sama.“

            Byla jsem v pasti. Menstruaci už jsem pět dní neměla. Byla jsem zamotaná ve vlastní lži. Bylo jasné, že zdiskredituje vše, co mu řeknu. Vypadalo to, že nemůžu vyhrát.

            „Já vím, že ty sama sebe znáš nejlíp a proto vím, co je pro tebe dobré, lepší než to, co pro sebe sama děláš, nebo kdy budeš dělat.“

            „Takže, teď se svlékni.“

            „Uprostřed dne? A co Bob?“

            „Bob jen tak domů nepřijde. Má spoustu práce a i tak, o toho se starat nemusíš. Tak šup.“

            Stála jsem tam. Moje palce u nohou se snažily prorazit podlahu. Dívala jsem se do té studené bílé postele. Pokoj byl plný studeného vzduchu a bílé světlo prostupovalo skrz zelené záclony. Chtěla jsem něco říct. Chtěl jsem říct ne.

            „Já nechci.“

            „Na tom teď nezáleží. To už jsme rozhodli dřív.“ Jeho hlas byl hrozivý, nebezpečný.

            „Musím…“

            „Tak běž, ale ne že tam budeš dlouho.“

            Nohy se mi podlamovaly. Podívala jsem se v koupelně do zrcadla a něžně se usmála, jako milá kreatura, ustrašená dívka, která zírala na mě.

            Nikdy jsem nebyla na rande s klukem. Vypadla jsem, jako připravená na svou první party.

            „Tak už pojď.“

            „Už jdu,“ odvětila jsem zpět. Jen tady mě nechával samotnou. Pomyslela jsem si hořce.

            Napadlo mě zamknout dveře.

            Nebyl tam zámek.

            Kruci, levné hotely, nemůžou pamatovat na trochu soukromí v koupelně. Nemůže tu být zámek pro případy, že se ustrašená holka potřebuje zamknout před svým šíleným otcem?

            Pomyslela jsem na Boba. Trocha naděje, že by mohl přijít. V okamžiku by se otevřely dveře a on by celou tuhle proklatou situaci zarazil. Znovu jsem se na sebe usmála do zrcadla. Ne, žádné předstírání, teď ne. Ne, otec měl pravdu, Bob měl spoustu práce. Nemůže přijít dříve, než bude po všem.

            Najednou mi došlo, že bych mohla selhat a vhrnuly se mi slzy do očí. Bobe, jak si mě tu mohl nechat s tímhle šílencem, který sám neví, že je šílený?

            „Jestli nepůjdeš sama, tak si tam pro tebe dojdu.“

            Začala jsem si svlékat košili, nechtěla jsem se svlékat před ním. Už mi vyrostly prsa. Jak jsem je v tu chvíli nenáviděla. Moje tělo bylo ve všem opožděné. Myslela jsem si, že mi prsa nikdy nevyrostou a teď jsem se najednou stávala ženou, bylo mi to ukradený.

            „Ne,“ zakřičela jsem, ale slova neopustila má ústa.

            Svlékla jsem si sukni a kalhotky. Moje břicho bylo hnědé a hladké. Nebyl na něm žádný tuk. Moje oblečení leželo na zemi. Měla bych ho složit, pomyslela jsem si a pak jsem se znovu rozplakala. Bylo to nové oblečení, co jsem si koupila za otcovy peníze. Bylo nedbale krásné   - styl Miami v šedesátých letech. Město světla. Umělé město, kde se slunce nikdy nedotýkalo studené ironie tamních lidí, potácejících se mezi klimatizací vysušenými hotelovými pokoji a neonovými bary.

            Dotkla jsem se studeného povlečení. Jeho dotek byl také studený, jeho mokrá upachtěná gesta ukrytá pod peřinou. Doteky jeho vyvěšeného břicha na mém. Vůně Old Spice a dech Canadian Club vycházející z jeho otevřených úst. Nebyl opilý. Nikdy nebyl opilý, jen nedůstojný. Přejel mi svými prsty mezi nohama a pak řekl jako doktor, který určuje diagnózu, „použijeme dětský olejíček, aby tě to nebolelo. Máš štěstí, že to pro tebe udělám a budu tvůj první a nebude to nějaký pekáč na zadním sedadle auta.“

            Pak už jsem nevnímala ani svoje myšlenky ani svoje pocity.

            Pamatuji si odporný pach dětského olejíčku a studený mokrý olej, který mi kapal na stehna. Pamatuji se, jak jsem si neustále opakovala, za chvíli to skončí, za chvíli to skončí, za chvíli….

             Pak ta palčivá bolest tam hluboko uvnitř mne, věděla jsem, že nikdo na toto nemá právo. Odtrhla jsem se od něj zuřivě, abych se osvobodila. Zakřičela jsem. Opovržlivě se na mě podíval.

            „Zase tolik to nebolelo. Přeci jsem použil dětský olejíček, tak to musím vědět.“

            Když toto řekl, začala jsem křičet. „Ne, běž ze mě. Běž ze mě.“

            Vypadal šokovaně. „Jen klid. Možná, že to poprvé trochu bolí. Dobře, už tě nechám.“

            Jeho tělo sklouzlo vedle mne jako slizký slimák.

            Zavřela jsem na chvilku oči, abych zadržela slzy.

            Chtěl se mě dotknout, ale vytrhla jsem se a utekla.

            Vyskočila jsem z postele, moje děloha bolela, jako by ji někdo rozřezal. Pomalu jsem šla do koupelny a po stehnech mi stékal tenký proužek krve.

 

vs