Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archive by Author

Nemyslíme si, že muži jsou přirozeně násilní, a že jsou zlí. Zlí lidé se vyskytují mezi oběma pohlavími. Jsme ale přesvědčeni, že muži by se měli zodpovědně postavit proti násilí na ženách a dětech.

Většina mužů není násilná a dokáže být dobrými partnery a otci.

Někteří lidé se však naučili využívat násilí k vyjádření svého hněvu a/nebo nejistoty. Až příliš mnoho lidí je přesvědčeno, že násilí páchané na ženě, dítěti nebo jiném muži je přijatelný způsob, jak druhou osobu, a to zejména intimního partnera, ovládat. Jedinec, který se chová násilně ke svým nejbližším, pravděpodobně zažívá strach a nenávist k okolí i sám k sobě. Takový člověk nemůže být šťastný. Kampaň Muži proti násilí na ženách a děteh může pomoci nejen týraným ženám a dětem, ale i potenciálním agresorům, kteří si uvědomí, že tudy cesta nevede. Slovy S. Biddulpha: “V osobních vztazích je moc pouze cenou útěchy, kterou si berete, když nemůžete získat lásku nebo úctu.”

Pokud o těchto věcech nebudeme mluvit, umožníme násilným jedincům, aby nám znepříjemňovali životy v našich zaměstnáních, školách a domovech.

Naštěstí dobrou zprávou je, že stále více mužů chce na tomto stavu něco změnit. Zodpovědní muži jsou unavení ze sexismu, který ubližuje ženám okolo nich a zabývají se dopadem tohoto násilí na životy jich samých.

Vždy existovaly kultury, ve kterých se násilí projevovalo minimálně. Každý z nás může své násilné chování omezit na minimum. Zvláště v intimních vztazích násilí nic neřeší, pouze komplikuje.

Proč je ukončení násilí na ženách a dětech také mužskou záležitostí?  

  • Muži jsou hlavními pachateli násilí.
  • Jako muž se můžete ozvat a zasáhnout v případě, kdy vaši kamarádi či příbuzní uráží nebo napadají ženy a děti.
  • Ženy, které jsou poškozeny násilím a zneužíváním mohou být i vaše partnerky, kamarádky, sestry, dcery…
  • Každý muž se může zamyslet nad svým chováním a může jej změnit tak, aby pomohl vytvořit rovnoprávnost mezi pohlavími.
  • Muži mohou pomoci vytvořit takovou společnost, ve které bude násilné a opovržlivé chování vůči dívkám, ženám i dětem nepřijatelné. Například nošením bílé stuhy.
  • Převzato od sdružení Muži proti násilí na ženách a dětech (http://www.muziprotinasili.cz/)

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Ahoj, jmenuji se Tom. Jsem desetiletý chlapec a chodím do páté třídy. Chodím rád plavat a rád hraji na piáno a kytaru.

    Mám 4 bratry a 2 sestry. Jmenují se Petr, Pavel, Honza, Jirka, Lucie a Jana. Mám dvě mámy, dva táty, 3 dědy, 2 babičky a tolik bratranců a sestřenic, že to ani nedokážu spočítat. Mám také 5 strýců a 4 tety.

    Bydlím s Petrem, Pavlem, Lucií a jednou mojí mámou, která se jmenuje Lenka a otcem, který se jmenuje Milan. Mám rád svou rodinu, protože mě vždy připravuje na to, co mě dalšího v životě čeká. Co na své rodině rád nemám je to, že jsem převážně rozdělení, protože jsme v minulosti procházeli těžkými časy.

    Můj starší bratr Petr mě sexuálně obtěžoval, když mi bylo 6 let. Nenapadlo mě tenkrát, že jsem byl zneužívaný.

    Když se mi to stalo, myslel jsem, že je to v pořádku, protože byl starší než já, a tak jsem myslel, že to, co dělá je normální. Myslel jsem si, že jediné nesprávné na tom je, že musím vstát ze své postele, což jsem měl zakázáno. Nechtěl jsem se dostat do problémů a tak jsem se snažil ve své posteli zůstat. Ale Petr mi vyhrožoval, že pokud to neudělám a něco řeknu, tak mi zlomí krk nebo něco jiného.

    Byl v páté třídě a já myslel, že ví, co je dobře a co špatně. Začalo to, když jsem byl na konci školky a skončilo, než jsem nastoupil do první třídy.

    Moje sestřenice Karolína byla mým starším bratrem také zneužívaná. Poté, co se to zjistilo, jsem začal chodit na terapii. Chodil jsem do skupiny pro děti. Pracovali jsme na takových věcech, jako jsou naše pocity a myšlenky. Potkávat ostatní děti, které byly zneužívané, bylo dobré, protože se mnou sdílely svoje myšlenky a já dostával nové nápady jak přemýšlet o některých věcech a vyjádřit je.

    Nejdřív jsem si myslel, že mi zneužívání poškodilo genitálie, a že způsobilo, že vypadají jinak než druhých lidí. Nyní vím, že to není pravda. Protože to dotýkání ve mně vzbuzovalo příjemné pocity, tak jsem si také myslel, že to znamená, že jsem špatný. Nyní vím, že takhle tělo funguje, pokud je zdravé. Když se člověka někdo jakýmkoliv způsobem dotýká, a pokud to není bolestivé, tak to vzbuzuje příjemné pocity.

    Nyní Petr chodí do terapie, kvůli věcem, které udělal mě a sestřenici Karolíně. Musí teď žít někde jinde, pryč od dětí, které jsou mladší než on, dokud nebudeme vědět, že jsou ony i on v bezpečí v přítomnosti mladších dětí.

    Stále se ptám, jestli mě Petr měl rád, protože jak by to mohl udělat, kdyby mě měl opravdu rád? Lidé to dělají pro sebe samotné, protože mají sexuální nutkání a dělají to proto, aby se o to nutkání nějakým způsobem postarali. Ale tohle opravdu není správný způsob, jak zacházet se svým sexuálním nutkáním.

    Julie se mě zeptala, které věci si myslím, že se Petr potřebuje naučit v terapii. Myslím, že potřebuje porozumět svému sexuálnímu nutkání a získat nad ním kontrolu. Potřebuje se o tom učit a mít sexuální prožitky, které jsou v pořádku. Taky se Petr potřebuje změnit, takže mu kdokoliv bude moci důvěřovat a on nebude druhé podvádět. Potřebujeme si být jistí, že se kdekoliv dokáže dobře chovat.  

    Založeno na opravdové události. Volně přeloženo z výukových materiálů americké sociální pracovnice Julie Farnam.

    ac

     

     

     

    Dobrý den,

    dovolte, abych Vás i čtenáře Vašich stránek co nejsrdečněji pozvala na výstavu Umění je stav duše VII.
    konanou v Muzeu Kroměřížska od 3.9. do 11. 10. 2009.

    S přáním krásného dne

    Lucie Merhautová

     

    Kvě
    21
    Svépomocné skupiny pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství

     

                 Svépomocné skupiny jsou specifickou formou pomoci a podpory lidí v náročných životních situacích. V České republice se jedná spíše o vlaštovky, ale v zahraničí mají dlouholetou tradici. Hlavním principem takové skupiny je poskytnutí prostoru pro sdílení životních zkušeností. Lidé, kteří prožívají životní těžkosti, zde mají možnost setkat se s někým, kdo prožívá či prožil něco podobného a vzájemně se podporovat či diskutovat své životní zkušenosti.

                Matoušek (2001) uvádí hlavní principy svépomocných skupin:

    • oslabení pocitů izolace – lidé, kteří si připadají od okolního světa izolovaní, se zde setkávají s dalšími, kteří mají podobné životní osudy, a již jen tento fakt je spojuje a izolaci oslabuj
    • vzájemná emocionální podpora – účastníci se nejen potkávají, ale při sdílení se vzájemně podporují, mívají často pocit, že „jsou na jedné lodi”
    • potíže jsou zvládány i tím, že „nemocný“ pomáhá zvládat podobné problémy někomu jinému – najednou je člověk vytržen z řešení vlastních problémů a bezvýchodné situace a orientuje se na problémy druhých a zjišťuje, že jeho podpora a přítomnost může být pro druhé důležitá a nápomocná v řešení jejich problémů, posiluje se tím sebevědomí i chuť postavit se svým vlastním problémům.

    Černá uvádí podobné charakteristiky, za hlavní cíl svépomocné skupiny považuje „zmírnit pocit odcizení a izolace“.

    Dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství často zažívají pocity izolace a odcizení. Jejich životní zkušenosti jsou často velmi bolestné a pro svou intimnost a tabuizovanost jsou velmi těžce sdělitelné. Fakt, že ve skupině, kde se s takovou životní zkušeností oběť svěřuje, sedí lidé, kteří zažili něco podobného, může být velmi důležitý a podporující.

    „Svépomocná skupina využívá řady terapeutických faktorů – zvláště altruismu, soudržnosti, univerzality, chování nápodobou, dodávání naděje a katarze.“(Černá). Přesto je třeba upozornit, že svépomocná skupina není psychoterapií. Je pouze formou podpory pro zvládání obtížných životních situací a osudů. Problematika sexuálního zneužívání v dětství je velmi složitá. Následky dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství mají své kořeny uloženy velmi hluboko v osobnosti člověka a pouhé sdílení a odreagování emocí v přítomnosti druhých s podobnými životními zkušenostmi často nemůže způsobit zásadní změny v prožívání. Svépomocná skupina může být prvním krokem k tomu otevřít se okolí, nalézt někoho, kdo porozumí a bude ochoten naslouchat, případně poradí či sdělí vlastní zkušenosti s vyhledáním pomoci.

     „Je třeba upozornit na skutečnost, že identita vymezená příslušností ke svépomocné skupině může po nějakém čase omezovat růst jedince“ (Černá). Svépomocná skupina může pomoci člověku nalézt vlastní zdroje a inspiraci v řešení vlastních problémů, jeho problémy však nevyřeší. Skupina může (vědomě či nevědomě) posilovat v jednotlivcích pocit beznaděje a bezmoci a vzájemně se v něm utvrzovat. Rizikem svépomocné skupiny může být poté určitá závislost na této skupině a ztráta náhledu na onemocnění či společné problémy.  Jedinec, který se rozhodne své problémy řešit a tím se oslabí jeho potřeba do skupiny patřit, může být vnímán jako skupinu ohrožující – tím, že ji opustí i tím, že ostatní konfrontuje s jejich vlastní bezmocí a stagnací.

    Proto bývá často na místě zapojit do vedení skupiny odborníka, který může celkové dění usměrňovat a posilovat tak hlavně pozitivní vlivy skupiny. Odborník se může účastnit jako moderátor, vedoucí skupiny, lektor či účastník nebo pozorovatel.

    V České republice nemají svépomocné skupiny dlouhou historii. Neobjevila jsem žádné informace o tom, že by v současné i minulé době existovala jediná svépomocná skupina na našem území pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství. Nicméně zkušenosti se dají čerpat od svépomocných skupin s jinou cílovou skupinou v českém prostředí – pro klienty s různými typy závislostí (alkohol, drogy či automaty), pro rodinné příslušníky duševně nemocných, pro nemocné poruchami příjmu potravy, pro rodiče různě postižených dětí, onkologicky nemocné, pro ženy po ablaci prsu, či ženy trpící neplodností.

    Naopak v zahraničí mají svépomocné skupiny pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství dlouholetou tradici. Jsou zde již tak daleko, že jednotlivé organizace vytvářejí manuály a školí, jak skupinu založit, jakým způsobem ji vést, či jaké metody používat. Poskytují odborné konzultace a pořádají společná setkání jednotlivých vedoucích či internetové konference, kde si mohou předávat zkušenosti a informace. Nemůžeme se rozlohou a ani počtem obyvatel srovnávat například se Spojenými státy a snažit se vytvářet rozlehlou síť svépomocných skupin, nicméně z materiálů těchto organizací lze čerpat mnoho inspirací. A třeba z nich i čerpat při vytvoření první takové skupiny u nás.

    Uvažovali jste někdy o účasti na svépomocné skupině? Pokud by taková skupina u nás existovala, chtěl/-la byste ji navštívit? Jak by měla být taková skupina zorganizována? Kdo by ji měl založit? Jak často by se měla scházet? Měl by být přítomen odborník? Co vnímáte jako největší přínos svépomocné skupiny? – na tyto otázky můžete odpovídat na našem diskuzním fóru, či přímo pod článek. Budeme rádi, když tento článek podnítí diskuzi a když nám napíšete, co si o této problematice myslíte.  

    vs

     

    DISKUZE O SVÉPOMOCNÝCH SKUPINÁCH

     

    Literatura:

    MATOUŠEK, O. (2001): Základy sociální práce. Praha: Portál.

    www.umirani.cz – Ria Černá: VÝZNAM SVÉPOMOCNÝCH SKUPIN NA CESTĚ K MOTIVACI A PARTICIPACI NA LÉČBĚ

    PORUCH PŘÍJMU POTRAVY. (www.capz.cz/projekty/konference-a-vzdelavani/documents/6_12_Cerna_vyznam_svepomocnych_skupin.ppt)

     

     

     

     

     

     

    V příštích článcích přineseme několik praktických svépomocných cvičení z knihy Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook (2000), napsanou klinickými psycholožkami Carolyn Ainscough a Kay Tron, které zasvětily svou práci pomoci lidem, kteří byli v dětství obětí sexuálního zneužívání. Tato cvičení budou například věnována strategiím zvládání obtížných situací, metodám zacházení s flešbeky a zaplavujícími emocemi či způsobům vedoucím k úlevě od pocitů viny. Tato cvičení byla vytvořena, aby vám pomohla konfrontovat vaše přesvědčení, převyprávět a přehodnotit vaši minulost a zpracovat vaše pocity.

    Zaobírání se myšlenkami a pocity vážícími se k minulosti však může být velmi stresující, proto je důležité naučit se regulovat, jak hluboko si dovolíte ve svých pocitech zajít. Když jste byli dětmi, bylo s vámi zacházeno, jakoby vaše myšlenky a pocity nehrály roli. Sexuální zneužívání sloužilo k uspokojení touhy pachatele; jak jste se cítili pro něj/ni nebylo důležité. Vy ale jste důležití a záleží na tom, jak se cítíte. V tomto článku shrneme úvodní kapitolu, která je věnována způsobům, jak pečovat o své bezpečí a komfort během práce na těchto cvičeních.

    Některá cvičení se zprvu mohou zdát děsivá a obtížná. Nenuťte se do cvičení, pokud necítíte, že jste na to připravení. Můžete se k nim vrátit později, až se budete cítit silnější nebo budete mít k dispozici více podpory. Žádné cvičení není nutné dokončit.

    Vyhledávání podpory

    Někdy může být obtížné zvládat situace, které během cvičení vystanou, bez pomoci druhých. Pokud se cítíte sklíčení, můžete se cítit velmi osaměle a přitom se domnívat, že vám nikdo stejně neporozumí nebo nebude chtít pomoci. Často kolem sebe ale máme lidi – přátele, rodinu, odborné pomáhající pracovníky a organizace – kteří jsou ochotní pomáhat. Pokud se však cítíte velmi špatně, může v tu chvíli být nesnadné vyhledat si kontakty na odbornou pomoc v místě vašeho bydliště nebo požádat druhé kolem sebe o pomoc.

    Vyhledávání pomoci a podpory je užitečná a praktická cesta, jak nakládat se svými problémy, nikoliv znak slabosti a selhání. Můžete požádat přátele, zda by vám nebyli podporou, zatímco budete pracovat na cvičeních. Pokud se budete cítit zaplaveni a neschopni nastalou situaci zvládnout, vyhledejte odbornou pomoc – doktor(ka)/psycholog/psycholožka vám bude umět pomoci.

    Cvičení 1.1 Zdroje pomoci

    Účel cvičení: Vyhledat zdroje pomoci, které máte ve svém okolí k dispozici a mít po ruce seznam kontaktů, na které se můžete v případě potřeby odkázat

    Utvořte seznam lidí, kterým můžete zatelefonovat, pokud se budete cítit špatně. Můžete do něj napsat celostátní či místní linky pomoci (viz kontakty), přátele, členy rodiny či odborné pomáhající pracovníky (např. psycholožky/psychology). Pokud byste měli vážné myšlenky na sebevraždu, měli byste kontaktovat svého lékaře; přidejte jej proto také do seznamu.

    „Myslím, že byste měli být připraveni na cokoliv, co mohou cvičení přinést a vyhledat pomoc, pokud ji potřebujete.“ – Lesley

    Příprava

    Na cvičení budete potřebovat určitý čas. Měli byste se také připravit na jakoukoliv silnou reakci, která může přijít. Vyhraďte si na cvičení určitý čas a provádějte cvičení v místě, kde se cítíte bezpečně a komfortně. Pro některé z vás to může být místo, kde budete úplně sami; jiní si budou přát mít kolem sebe lidi. Někteří se cítí pohodlně, pokud u sebe mají nějakou konkrétní věc, např. plyšovou hračku. Zvažte, kolik času věnujete jednomu sezení. Dopřejte si dostatek času jak na cvičení, tak na reakci, která může přijít. Zamyslete se, co je pro vás nejlepší a udělejte si několik poznámek.

    Místo: ____________________________________________

    Čas (část dne): ______________________________________

    Kolik času věnuji jednomu sezení? _________________________

    Koho bych měl/a rád/a nablízku? __________________________

    Koho bych měl/a rád/a nablízku poté? _______________________

    Jaký speciální předmět bych měl/a rád/a u sebe? ________________

    „Začít se cvičeními jsem váhala. Byla jsem napjatá a šla na mě panika a velmi jsem vnímala manžela, jak chodí kolem. Svou nechuť začít jsem překonala, jakmile jsem svého manžela požádala, zda bych mohla být sama (a řekla jsem mu proč). Pak jsem se mohla začít koncentrovat.“ – Maya

    „Nechtěla jsem dělat cvičení, pokud jsem byla sama nebo bylo pozdě v noci.“ – Rebecca

    Nalezení bezpečné vzdálenosti

    Během cvičení budete potřebovat přemýšlet o své minulosti a být v kontaktu se svými pocity. Pokud potlačujte své vzpomínky a pocity nebo pokud se cítíte během cvičení znecitlivělí, patrně potřebujete dostat se trochu blíže k vaší zkušenosti, abyste s ní mohli pracovat. Na druhou stranu, pokud se cítíte stále zaplaveni vašimi vzpomínkami a pocity, možná pro vás bude obtížné přemýšlet nad zadáním a zpracovat, co se vám právě děje. Stručněji řečeno, pokud jste příliš blízko, nebo příliš daleko vašim pocitům a prožitkům, může pro vás být těžké z cvičení si něco odnést. Následují metody, které vám mohou posloužit k vytvoření takové emoční vzdálenosti, se kterou se během práce na cvičeních budete cítit bezpečně a komfortně.

    Vytváření distance

    Zaplavení pocity může být stresující a může vám znesnadňovat práci na cvičeních. Proto je užitečné vědět, jak si vytvořit od vašich vzpomínek a pocitů dočasný odstup. Vzdálení se od vašich prožitků může být prospěšný způsob, jak chránit sebe sama a jak si dát přestávku od špatných pocitů. Jakmile se budete cítit silnější, můžete cvičení opakovat z bližší emoční vzdálenosti.

    Své zaplavující vzpomínky a pocity můžete zvládat tak, že:

    • Zkusíte si uvědomit, jak je obvykle zaháníte pryč, jak od nich odvracíte pozornost a pak tyto techniky užívat vědomě.

    Lidé, kteří byli v dětství obětí sexuálního zneužívání, navrhují následující techniky, jak se symbolicky zbavit špatných pocitů a na čas uzavřít své bolestivé vzpomínky.

    • Zabalte své špatné pocity do šátku nebo deky a uvnitř s nimi zatřeste.

    • Vložte své vzpomínky do krabice a uzavřete ji.

    Následují techniky na vytváření emoční distance, které můžete použít během cvičení, jež po vás požadují psát o sobě, přemýšlet o zúčastněných lidech, či se dívat na fotografie.

    • Představte si, že nepíšete přímo o sobě, ale o někom jiném. Pište ve třetí osobě; například: „Lucie (raději než já) má problémy s přejídáním, často se přejídá, když je sklíčená.“

    • Vyberte událost, která není tolik zúzkostňující, nebo která vám způsobuje takovou míru stresu, kterou jste schopna/en zvládnout. Není nutné nořit se do nejhorších událostí jako první.

    • Pokud jste měli více než jednoho pachatele, pracujte nejprve na událostech s pachatelem, který je pro vás méně děsivý.

    • Pokud je pro vás příliš bolestivé přemýšlet o tom, jak jste byli děti, přemýšlejte raději o jiném dítěti (imaginárním) než o sobě.

    • Dívejte se na události a zúčastněné lidi jakoby z obráceného konce dalekohledu či brýlí, takže se zdají menší, vzdálenější a mají menší vliv na vaše emoce.

    • Představte si, že sledujete osoby (můžete to být i vy) nebo události na videu, ke kterému máte dálkový ovladač. Můžete video zastavit nebo přetáčet a tak mít pod kontrolou, kolik toho chcete vidět a slyšet.

    „Používejte svůj vlastní způsob jak odsunout své vzpomínky a pocity na bezpečnou vzdálenost. I když budete úzkostní, jako jsem během cvičení byla já, bude to lepší. Opakujte si pozitivní tvrzení jako třeba: Zvládnu a dokážu to.“ – Maya

    „Když jsem se cítila opravdu špatně, zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla našpulenou pusou. Snažila jsem se vyfouknout všechny své špatné pocity společně se vzduchem. Někdy jsem kolem mávala pažemi, abych si pomohla odfouknout své špatné pocity pryč.“ – Alma

    Jak se dostat blíže svým prožitkům

    Používejte tyto techniky, jen pokud se domníváte, že jste od svých pocitů a vzpomínek příliš odloučeni.

    • Podívejte se na fotografie sebe sama v dětství, vašeho pachatele, vaší rodiny, nebo místa, kde jste žili.

    • Tiše si sedněte a věnujte čas snaze uvědomit si, co právě cítíte.

    • Zaměřte se na vaše tělesné příznaky, například napjatá ramena; zůstaňte s tímto pocitem a snažte se uvědomit, co se s vámi děje.

    • Pokud během cvičení přemýšlíte o konkrétní události nebo osobě z vaší minulosti, snažte se uvědomovat, co zrovna cítíte.

    • Držte nebo se dívejte na hračku nebo jinou věc, kterou jste měli jako děti.

    Pamatujte, že odloučení od pocitů a vzpomínek je také způsob, jak se chráníte před zaplavujícími emocemi, proto si udržte kontrolu a posouvejte se blíže jen o tolik, o kolik skutečně potřebujete a chcete.

    Pečujte o sebe po každém cvičení

    Věnujte vždy nějaký čas péči o sebe sama po každém cvičení. Můžete si potřebovat odpočinout či s někým promluvit. Po každém cvičení se můžete také vracet na své imaginární bezpečné místo (viz sekce svépomoc). Pokud nemůžete dokončit cvičení, nebo máte pocit, že se nic neposunulo, nedělejte si starosti – můžete to zkusit jindy znovu. Je zcela přirozené myslet si, že konkrétní cvičení pro vás nic nezměnilo. Věci dokážeme změnit, či je vidět novým způsobem jen tehdy, pokud přišel ten správný čas.

    „Cvičení mě dovádělo ke vzteku a tak jsem ho odhodila na zem. Cítila jsem se vystrašená a měla jsem nával paniky. Pustila jsem si relaxační hudbu, abych se zklidnila. Strach zprvu sílil, celá jsem se třásla. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si uvědomila, že se nic hrozného nestane. Teď jsem na sebe hrdá a cítím se silnější.“

    „Když jsem skončila cvičení, cítila jsem se smutná, že kolem mě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, když jsem byla dítě, a tak jsem si zalezla do postele se svým oblíbeným polštářem a pustila si relaxační hudbu.“

    „Cítila jsem se strašlivě vystrašená a myslela si, že na to někdo přijde a potrestá mě za to, že ohledně zneužívání „lžu“. Mluvila jsem o tom se svou psycholožkou, která mě podpořila.“

    „Odměňte se po každém cvičení – udělali jste krok k vlastnímu sebeporozumění a osobnímu růstu. Dobrá práce!“ – Maya

    Převzato a přeloženo z Ainscough, C. & Toon, K. (2000): Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook. Canada: Da Capo Press, s. 17 – 24.

     ac