Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archív pro kategorii 'Svépomoc'

Když je dítě sexuálně zneužíváno, prožívá mnoho matoucích a stresujících pocitů. Jako důsledek sexuálního zneužívání v dětství přetrvávají u mnoha přeživších různé problémy v dospělosti. Tyto problémy mohou ovlivnit všechny oblasti jejich života – jak se cítí, co si myslí, jakým způsobem se kontaktují s druhými lidmi, co dělají. Mohou se ve svém životě cítit bezmocní a přetížení a domnívat se, že je nemožné, aby se cítili lépe či byli schopni vytvářet lepší život. Mnoho přeživších věří, že mají problémy, protože jsou hloupí, šílení, obtížní, nespolečenští, špatní nebo se narodili „zlí“. Mohli to často slyšet od druhých lidí.

V důsledku zneužívání jste mohli nabýt dojmu, že máte v životě potíže, neboť je něco špatného s Vámi, namísto toho, abyste porozuměli, že Vaše současné problémy mohou být důsledkem Vašich minulých zkušeností.

Následující cvičení shrnuje problémy, které jsou často uváděny přeživšími sexuálního zneužívání v dětství. Neznamená to však, že jste byli oběti sexuálního zneužívání, pokud máte kterékoliv z těchto problémů. Tento seznam nemůže sloužit k „diagnostice“ sexuálního zneužívání.

Cíl cvičení: Uvědomit si, jakým způsobem zneužívání ovlivnilo Váš  život, a že mnoho z Vašich problémů sdílíte s jinými přeživšími sexuálního zneužívání v dětství.

Následuje seznam problémů, které přeživší často uvádějí. Projděte si postupně seznam a označte, zda v současnosti prožíváte tento problém či
jste ho zažívali v minulosti.


„Mějte na paměti, že jde o způsoby, které vám pomohly přežít. Snažte se nebýt smutní, ze všech kladných odpovědí – můžete pracovat na základních problémech zaráz.“ Petra

Mohli jste zaškrtnout jen některé problémy v seznamu nebo mnoho z nich. Můžete být potěšení z uvědomění, že některé z potíží jste v minulosti již překonali. Je přirozené mít problémy jako následek traumatizujících zkušeností nebo nepřiměřených a zneužívajících vztahů. Vidíte, že spoustu Vašich problémů sdílíte s jinými přeživšími, což by Vám mohlo pomoci si uvědomit, že Vaše problémy mohou být důsledkem traumatických zkušeností spíše než tím, že je s Vámi něco špatného.

Některé problémy, které jste zaškrtli, souvisí s tím, co děláte (sebepoškozování, vyhýbání se sexu, nadměrné pití alkoholu), zatímco dalším důležitým důsledkem sexuálního zneužívání je to, jaký vliv mělo na způsob, jakým se cítíte. V příštím cvičení budeme zkoumat, jaké důsledky mělo sexuální zneužívání na to, jaké pocity máte ve vztahu k sobě a jaký vztah máte ke svým pocitům.

Převzato a přeloženo z Ainscough, C. & Toon, K. (2000): Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook. Canada: Da Capo Press, s. 29 – 33.

ac

Nemusíte být oběť celý život

                Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.      

                Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.

                Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.

                Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.

                V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.

                Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.

                Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.

                Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.

                Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.

                Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na  terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).

                Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte        

                Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.

                Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.

                Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.

                Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.

                Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.

                Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.

                Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.

                Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.

                Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.

                Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.

                Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.

                Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.

                Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.

Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590

 VS

Kvě
21
Svépomocné skupiny pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství

             Svépomocné skupiny jsou specifickou formou pomoci a podpory lidí v náročných životních situacích. V České republice se jedná spíše o vlaštovky, ale v zahraničí mají dlouholetou tradici. Hlavním principem takové skupiny je poskytnutí prostoru pro sdílení životních zkušeností. Lidé, kteří prožívají životní těžkosti, zde mají možnost setkat se s někým, kdo prožívá či prožil něco podobného a vzájemně se podporovat či diskutovat své životní zkušenosti.

            Matoušek (2001) uvádí hlavní principy svépomocných skupin:

  • oslabení pocitů izolace – lidé, kteří si připadají od okolního světa izolovaní, se zde setkávají s dalšími, kteří mají podobné životní osudy, a již jen tento fakt je spojuje a izolaci oslabuj
  • vzájemná emocionální podpora – účastníci se nejen potkávají, ale při sdílení se vzájemně podporují, mívají často pocit, že „jsou na jedné lodi”
  • potíže jsou zvládány i tím, že „nemocný“ pomáhá zvládat podobné problémy někomu jinému – najednou je člověk vytržen z řešení vlastních problémů a bezvýchodné situace a orientuje se na problémy druhých a zjišťuje, že jeho podpora a přítomnost může být pro druhé důležitá a nápomocná v řešení jejich problémů, posiluje se tím sebevědomí i chuť postavit se svým vlastním problémům.

Černá uvádí podobné charakteristiky, za hlavní cíl svépomocné skupiny považuje „zmírnit pocit odcizení a izolace“.

Dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství často zažívají pocity izolace a odcizení. Jejich životní zkušenosti jsou často velmi bolestné a pro svou intimnost a tabuizovanost jsou velmi těžce sdělitelné. Fakt, že ve skupině, kde se s takovou životní zkušeností oběť svěřuje, sedí lidé, kteří zažili něco podobného, může být velmi důležitý a podporující.

„Svépomocná skupina využívá řady terapeutických faktorů – zvláště altruismu, soudržnosti, univerzality, chování nápodobou, dodávání naděje a katarze.“(Černá). Přesto je třeba upozornit, že svépomocná skupina není psychoterapií. Je pouze formou podpory pro zvládání obtížných životních situací a osudů. Problematika sexuálního zneužívání v dětství je velmi složitá. Následky dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství mají své kořeny uloženy velmi hluboko v osobnosti člověka a pouhé sdílení a odreagování emocí v přítomnosti druhých s podobnými životními zkušenostmi často nemůže způsobit zásadní změny v prožívání. Svépomocná skupina může být prvním krokem k tomu otevřít se okolí, nalézt někoho, kdo porozumí a bude ochoten naslouchat, případně poradí či sdělí vlastní zkušenosti s vyhledáním pomoci.

 „Je třeba upozornit na skutečnost, že identita vymezená příslušností ke svépomocné skupině může po nějakém čase omezovat růst jedince“ (Černá). Svépomocná skupina může pomoci člověku nalézt vlastní zdroje a inspiraci v řešení vlastních problémů, jeho problémy však nevyřeší. Skupina může (vědomě či nevědomě) posilovat v jednotlivcích pocit beznaděje a bezmoci a vzájemně se v něm utvrzovat. Rizikem svépomocné skupiny může být poté určitá závislost na této skupině a ztráta náhledu na onemocnění či společné problémy.  Jedinec, který se rozhodne své problémy řešit a tím se oslabí jeho potřeba do skupiny patřit, může být vnímán jako skupinu ohrožující – tím, že ji opustí i tím, že ostatní konfrontuje s jejich vlastní bezmocí a stagnací.

Proto bývá často na místě zapojit do vedení skupiny odborníka, který může celkové dění usměrňovat a posilovat tak hlavně pozitivní vlivy skupiny. Odborník se může účastnit jako moderátor, vedoucí skupiny, lektor či účastník nebo pozorovatel.

V České republice nemají svépomocné skupiny dlouhou historii. Neobjevila jsem žádné informace o tom, že by v současné i minulé době existovala jediná svépomocná skupina na našem území pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství. Nicméně zkušenosti se dají čerpat od svépomocných skupin s jinou cílovou skupinou v českém prostředí – pro klienty s různými typy závislostí (alkohol, drogy či automaty), pro rodinné příslušníky duševně nemocných, pro nemocné poruchami příjmu potravy, pro rodiče různě postižených dětí, onkologicky nemocné, pro ženy po ablaci prsu, či ženy trpící neplodností.

Naopak v zahraničí mají svépomocné skupiny pro dospělé oběti sexuálního zneužívání v dětství dlouholetou tradici. Jsou zde již tak daleko, že jednotlivé organizace vytvářejí manuály a školí, jak skupinu založit, jakým způsobem ji vést, či jaké metody používat. Poskytují odborné konzultace a pořádají společná setkání jednotlivých vedoucích či internetové konference, kde si mohou předávat zkušenosti a informace. Nemůžeme se rozlohou a ani počtem obyvatel srovnávat například se Spojenými státy a snažit se vytvářet rozlehlou síť svépomocných skupin, nicméně z materiálů těchto organizací lze čerpat mnoho inspirací. A třeba z nich i čerpat při vytvoření první takové skupiny u nás.

Uvažovali jste někdy o účasti na svépomocné skupině? Pokud by taková skupina u nás existovala, chtěl/-la byste ji navštívit? Jak by měla být taková skupina zorganizována? Kdo by ji měl založit? Jak často by se měla scházet? Měl by být přítomen odborník? Co vnímáte jako největší přínos svépomocné skupiny? – na tyto otázky můžete odpovídat na našem diskuzním fóru, či přímo pod článek. Budeme rádi, když tento článek podnítí diskuzi a když nám napíšete, co si o této problematice myslíte.  

vs

DISKUZE O SVÉPOMOCNÝCH SKUPINÁCH

 

Literatura:

MATOUŠEK, O. (2001): Základy sociální práce. Praha: Portál.

www.umirani.cz – Ria Černá: VÝZNAM SVÉPOMOCNÝCH SKUPIN NA CESTĚ K MOTIVACI A PARTICIPACI NA LÉČBĚ

PORUCH PŘÍJMU POTRAVY. (www.capz.cz/projekty/konference-a-vzdelavani/documents/6_12_Cerna_vyznam_svepomocnych_skupin.ppt)

 

 

 

 

 

 

V příštích článcích přineseme několik praktických svépomocných cvičení z knihy Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook (2000), napsanou klinickými psycholožkami Carolyn Ainscough a Kay Tron, které zasvětily svou práci pomoci lidem, kteří byli v dětství obětí sexuálního zneužívání. Tato cvičení budou například věnována strategiím zvládání obtížných situací, metodám zacházení s flešbeky a zaplavujícími emocemi či způsobům vedoucím k úlevě od pocitů viny. Tato cvičení byla vytvořena, aby vám pomohla konfrontovat vaše přesvědčení, převyprávět a přehodnotit vaši minulost a zpracovat vaše pocity.

Zaobírání se myšlenkami a pocity vážícími se k minulosti však může být velmi stresující, proto je důležité naučit se regulovat, jak hluboko si dovolíte ve svých pocitech zajít. Když jste byli dětmi, bylo s vámi zacházeno, jakoby vaše myšlenky a pocity nehrály roli. Sexuální zneužívání sloužilo k uspokojení touhy pachatele; jak jste se cítili pro něj/ni nebylo důležité. Vy ale jste důležití a záleží na tom, jak se cítíte. V tomto článku shrneme úvodní kapitolu, která je věnována způsobům, jak pečovat o své bezpečí a komfort během práce na těchto cvičeních.

Některá cvičení se zprvu mohou zdát děsivá a obtížná. Nenuťte se do cvičení, pokud necítíte, že jste na to připravení. Můžete se k nim vrátit později, až se budete cítit silnější nebo budete mít k dispozici více podpory. Žádné cvičení není nutné dokončit.

Vyhledávání podpory

Někdy může být obtížné zvládat situace, které během cvičení vystanou, bez pomoci druhých. Pokud se cítíte sklíčení, můžete se cítit velmi osaměle a přitom se domnívat, že vám nikdo stejně neporozumí nebo nebude chtít pomoci. Často kolem sebe ale máme lidi – přátele, rodinu, odborné pomáhající pracovníky a organizace – kteří jsou ochotní pomáhat. Pokud se však cítíte velmi špatně, může v tu chvíli být nesnadné vyhledat si kontakty na odbornou pomoc v místě vašeho bydliště nebo požádat druhé kolem sebe o pomoc.

Vyhledávání pomoci a podpory je užitečná a praktická cesta, jak nakládat se svými problémy, nikoliv znak slabosti a selhání. Můžete požádat přátele, zda by vám nebyli podporou, zatímco budete pracovat na cvičeních. Pokud se budete cítit zaplaveni a neschopni nastalou situaci zvládnout, vyhledejte odbornou pomoc – doktor(ka)/psycholog/psycholožka vám bude umět pomoci.

Cvičení 1.1 Zdroje pomoci

Účel cvičení: Vyhledat zdroje pomoci, které máte ve svém okolí k dispozici a mít po ruce seznam kontaktů, na které se můžete v případě potřeby odkázat

Utvořte seznam lidí, kterým můžete zatelefonovat, pokud se budete cítit špatně. Můžete do něj napsat celostátní či místní linky pomoci (viz kontakty), přátele, členy rodiny či odborné pomáhající pracovníky (např. psycholožky/psychology). Pokud byste měli vážné myšlenky na sebevraždu, měli byste kontaktovat svého lékaře; přidejte jej proto také do seznamu.

„Myslím, že byste měli být připraveni na cokoliv, co mohou cvičení přinést a vyhledat pomoc, pokud ji potřebujete.“ – Lesley

Příprava

Na cvičení budete potřebovat určitý čas. Měli byste se také připravit na jakoukoliv silnou reakci, která může přijít. Vyhraďte si na cvičení určitý čas a provádějte cvičení v místě, kde se cítíte bezpečně a komfortně. Pro některé z vás to může být místo, kde budete úplně sami; jiní si budou přát mít kolem sebe lidi. Někteří se cítí pohodlně, pokud u sebe mají nějakou konkrétní věc, např. plyšovou hračku. Zvažte, kolik času věnujete jednomu sezení. Dopřejte si dostatek času jak na cvičení, tak na reakci, která může přijít. Zamyslete se, co je pro vás nejlepší a udělejte si několik poznámek.

Místo: ____________________________________________

Čas (část dne): ______________________________________

Kolik času věnuji jednomu sezení? _________________________

Koho bych měl/a rád/a nablízku? __________________________

Koho bych měl/a rád/a nablízku poté? _______________________

Jaký speciální předmět bych měl/a rád/a u sebe? ________________

„Začít se cvičeními jsem váhala. Byla jsem napjatá a šla na mě panika a velmi jsem vnímala manžela, jak chodí kolem. Svou nechuť začít jsem překonala, jakmile jsem svého manžela požádala, zda bych mohla být sama (a řekla jsem mu proč). Pak jsem se mohla začít koncentrovat.“ – Maya

„Nechtěla jsem dělat cvičení, pokud jsem byla sama nebo bylo pozdě v noci.“ – Rebecca

Nalezení bezpečné vzdálenosti

Během cvičení budete potřebovat přemýšlet o své minulosti a být v kontaktu se svými pocity. Pokud potlačujte své vzpomínky a pocity nebo pokud se cítíte během cvičení znecitlivělí, patrně potřebujete dostat se trochu blíže k vaší zkušenosti, abyste s ní mohli pracovat. Na druhou stranu, pokud se cítíte stále zaplaveni vašimi vzpomínkami a pocity, možná pro vás bude obtížné přemýšlet nad zadáním a zpracovat, co se vám právě děje. Stručněji řečeno, pokud jste příliš blízko, nebo příliš daleko vašim pocitům a prožitkům, může pro vás být těžké z cvičení si něco odnést. Následují metody, které vám mohou posloužit k vytvoření takové emoční vzdálenosti, se kterou se během práce na cvičeních budete cítit bezpečně a komfortně.

Vytváření distance

Zaplavení pocity může být stresující a může vám znesnadňovat práci na cvičeních. Proto je užitečné vědět, jak si vytvořit od vašich vzpomínek a pocitů dočasný odstup. Vzdálení se od vašich prožitků může být prospěšný způsob, jak chránit sebe sama a jak si dát přestávku od špatných pocitů. Jakmile se budete cítit silnější, můžete cvičení opakovat z bližší emoční vzdálenosti.

Své zaplavující vzpomínky a pocity můžete zvládat tak, že:

• Zkusíte si uvědomit, jak je obvykle zaháníte pryč, jak od nich odvracíte pozornost a pak tyto techniky užívat vědomě.

Lidé, kteří byli v dětství obětí sexuálního zneužívání, navrhují následující techniky, jak se symbolicky zbavit špatných pocitů a na čas uzavřít své bolestivé vzpomínky.

• Zabalte své špatné pocity do šátku nebo deky a uvnitř s nimi zatřeste.

• Vložte své vzpomínky do krabice a uzavřete ji.

Následují techniky na vytváření emoční distance, které můžete použít během cvičení, jež po vás požadují psát o sobě, přemýšlet o zúčastněných lidech, či se dívat na fotografie.

• Představte si, že nepíšete přímo o sobě, ale o někom jiném. Pište ve třetí osobě; například: „Lucie (raději než já) má problémy s přejídáním, často se přejídá, když je sklíčená.“

• Vyberte událost, která není tolik zúzkostňující, nebo která vám způsobuje takovou míru stresu, kterou jste schopna/en zvládnout. Není nutné nořit se do nejhorších událostí jako první.

• Pokud jste měli více než jednoho pachatele, pracujte nejprve na událostech s pachatelem, který je pro vás méně děsivý.

• Pokud je pro vás příliš bolestivé přemýšlet o tom, jak jste byli děti, přemýšlejte raději o jiném dítěti (imaginárním) než o sobě.

• Dívejte se na události a zúčastněné lidi jakoby z obráceného konce dalekohledu či brýlí, takže se zdají menší, vzdálenější a mají menší vliv na vaše emoce.

• Představte si, že sledujete osoby (můžete to být i vy) nebo události na videu, ke kterému máte dálkový ovladač. Můžete video zastavit nebo přetáčet a tak mít pod kontrolou, kolik toho chcete vidět a slyšet.

„Používejte svůj vlastní způsob jak odsunout své vzpomínky a pocity na bezpečnou vzdálenost. I když budete úzkostní, jako jsem během cvičení byla já, bude to lepší. Opakujte si pozitivní tvrzení jako třeba: Zvládnu a dokážu to.“ – Maya

„Když jsem se cítila opravdu špatně, zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla našpulenou pusou. Snažila jsem se vyfouknout všechny své špatné pocity společně se vzduchem. Někdy jsem kolem mávala pažemi, abych si pomohla odfouknout své špatné pocity pryč.“ – Alma

Jak se dostat blíže svým prožitkům

Používejte tyto techniky, jen pokud se domníváte, že jste od svých pocitů a vzpomínek příliš odloučeni.

• Podívejte se na fotografie sebe sama v dětství, vašeho pachatele, vaší rodiny, nebo místa, kde jste žili.

• Tiše si sedněte a věnujte čas snaze uvědomit si, co právě cítíte.

• Zaměřte se na vaše tělesné příznaky, například napjatá ramena; zůstaňte s tímto pocitem a snažte se uvědomit, co se s vámi děje.

• Pokud během cvičení přemýšlíte o konkrétní události nebo osobě z vaší minulosti, snažte se uvědomovat, co zrovna cítíte.

• Držte nebo se dívejte na hračku nebo jinou věc, kterou jste měli jako děti.

Pamatujte, že odloučení od pocitů a vzpomínek je také způsob, jak se chráníte před zaplavujícími emocemi, proto si udržte kontrolu a posouvejte se blíže jen o tolik, o kolik skutečně potřebujete a chcete.

Pečujte o sebe po každém cvičení

Věnujte vždy nějaký čas péči o sebe sama po každém cvičení. Můžete si potřebovat odpočinout či s někým promluvit. Po každém cvičení se můžete také vracet na své imaginární bezpečné místo (viz sekce svépomoc). Pokud nemůžete dokončit cvičení, nebo máte pocit, že se nic neposunulo, nedělejte si starosti – můžete to zkusit jindy znovu. Je zcela přirozené myslet si, že konkrétní cvičení pro vás nic nezměnilo. Věci dokážeme změnit, či je vidět novým způsobem jen tehdy, pokud přišel ten správný čas.

„Cvičení mě dovádělo ke vzteku a tak jsem ho odhodila na zem. Cítila jsem se vystrašená a měla jsem nával paniky. Pustila jsem si relaxační hudbu, abych se zklidnila. Strach zprvu sílil, celá jsem se třásla. Trvalo mi nějaký čas, než jsem si uvědomila, že se nic hrozného nestane. Teď jsem na sebe hrdá a cítím se silnější.“

„Když jsem skončila cvičení, cítila jsem se smutná, že kolem mě nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, když jsem byla dítě, a tak jsem si zalezla do postele se svým oblíbeným polštářem a pustila si relaxační hudbu.“

„Cítila jsem se strašlivě vystrašená a myslela si, že na to někdo přijde a potrestá mě za to, že ohledně zneužívání „lžu“. Mluvila jsem o tom se svou psycholožkou, která mě podpořila.“

„Odměňte se po každém cvičení – udělali jste krok k vlastnímu sebeporozumění a osobnímu růstu. Dobrá práce!“ – Maya

Převzato a přeloženo z Ainscough, C. & Toon, K. (2000): Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook. Canada: Da Capo Press, s. 17 – 24.

 ac

Svépomocné cvičení: Imaginace bezpečného místa

 Technika bezpečného místa patří mezi techniky imaginativní, tedy takové, při nichž se využívá představivost a fantazie. Účelem cvičení je vytvořit si představu místa, kam se můžete bezpečně uchýlit, kdykoliv se cítíte přetíženi, vyděšeni či vyčerpáni obtížnými vzpomínkami, pocity či událostmi. Následující kroky vám pomohou takové místo v sobě najít, abyste se do něj mohli vracet, kdykoliv budete potřebovat.

1) Najděte si chvíli, kdy je vám dobře. Lehněte si nebo sedněte tak, abyste se cítili pohodlně a uvolněně.

2) Zavřete oči a představte si místo, kde byste se cítili pohodlně, v klidu a bezpečí. Může to být místo, které znáte ve skutečnosti, nebo místo, které existuje pouze ve vašich představách. Někteří lidé volí místo v krajině, jako je opuštěná pláž, hory, louka, les apod. Nechejte představu vašeho bezpečného místa samu přijít do vaší mysli. Pokud se necítíte bezpečně, když jste sami, představte si osobu, která by na tomto místě mohla být s vámi, abyste se cítili v bezpečí.

3) Představte si, že ležíte či sedíte na tomto místě a cítíte se pohodlně, v teple a bezpečí. Soustřeďte se na všechny vjemy, které k vám přicházejí. Co vidíte (stromy, oblohu, moře…)? Co slyšíte (vlny, ptáky…)? Co cítíte (moře, květiny…)? Co vnímáte (trávu, písek pod vámi…)? Zůstaňte tak chvíli, vstřebávejte všechny vjemy kolem sebe a vychutnávejte si pocit bezpečí a pohody. Připomeňte si, že se na toto místo můžete vrátit, kdykoliv budete sami chtít a potřebovat.

4) Až budete připraveni, otevřete oči a vraťte se zpátky tam, kde se právě skutečně nacházíte a rozhlédněte se kolem po místnosti. Zaznamenejte si popis svého bezpečného místa se všemi detaily: co jste viděli, slyšeli, cítili, vnímali. Pokud budete mít chuť, můžete si rovněž své bezpečné místo namalovat.

5) Procvičujte si představování bezpečného místa nejprve tehdy, když se cítíte dobře, až pro vás bude snadné vybavit si jej, kdykoliv budete potřebovat.

6) Až se budete cítit ve stresu, vyděšení či přetížení a budete potřebovat oddech, vyvolejte si představu vašeho bezpečného místa. Můžete tak učinit, kdykoliv budete potřebovat, nezávisle na tom, kde se zrovna budete reálně nacházet, nebude již nutné ležet ani sedět. Představa bezpečného místa vám pomůže zvládnout tíživé chvíle.

Převzato a přeloženo z Ainscough, C. & Toon, K. (2000): Surviving Childhood Sexual Abuse Workbook. Canada: Da Capo Press, s. 24 – 25.

                                                   lp