Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Jsem dospělá žena, která má vlastní rodinu, takže se mě až tolik téma pedofilie netýká. Nebo vlastně ano, ale z druhé strany. Byla jsem jako dítě často sexuálně zneužívaná jedním mužem, o něco starším než byl tehdy můj táta. Ten člověk mě zjevně měl rád, mnohem radši, než jsem mu já tehdy mohla opětovat, pro mě to všechno bylo jen dobrodružství, navíc velmi fyzicky příjemné.

Nevím přesně, kdy moje zkušenosti začaly, ale byla jsem v předškolním věku. Asi 4 nebo 5 let mi mohlo být a vídali jsme se dost dlouho. Nevím, určitě několik měsíců, možná půl roku. Scházeli jsme se často, rodiče mě i sestru k němu pouštěli beze strachu, jednalo se o rodinného přítele. Zneužíval nás obě, ale sestra byla o 2 roky starší, tak už z toho měla větší rozum a “zařadila zpátečku” – tedy nějakou dobu to nechala být, ale pak řekla rodičům, že už ke strejdovi jezdit nechce, že jí to u něj nebaví. Rodiče to nezkoumali, koho by napadlo, co za tím bylo ve skutečnosti… Se ségrou to bylo naše společné tajemství. Nepamatuji si, že by mi návštěvy ke strejdovi vymlouvala, ale v dospělosti se mi přiznala, že měla vůči mě pocity viny, že mě před tím neuchránila, když měla v té věci už “lepší rozum”.

Mně to bylo fyzicky příjemné, navíc jsem si připadala něčím dospělejší, starší, jako bych odkryla nějaké tajemství, o kterém moji vrstevníci nemají ani ponětí. Na druhou stranu duševní vztah jsem asi ke strejdovi žádný silný neměla, aspoň ne ve smyslu parnterského vztahu. Zatímco pro něj to asi bylo součástí – chtěl po mně slyšet, že ho mám ráda, chtěl se se mnou objímat, i když jsme zrovna byli oblečení… Co se týká toho, “jak” dalece jsme došli, dalo by se říct, že jsme využívali všech “náhradních sexuálních technik”. O pohlavní styk se pokusil jednou, ale podle mých vzpomínek neúspěšně (nebo možná jen napůl). Nechápala jsem, proč se mi na příští schůzce za to omlouval (dneska už to samozřejmě chápu).

Mě samotnou ty zážitky asi ovlivnily už v ranném dětství – třeba jsem své vrstevníky zatahovala do sklepa s tím, že jim něco ukážu, a pak jsem se před nimi svlékala. Nebo jsem některé kamarádky učila onanovat (chtěla jsem i kamarády, ale když zjistili, co po nich chci, většinou rychle prchali). Já sama jsem už tehdy propadla až nutkavému onanování, nejen večer při usínání, ale třeba jsem opouštěla děti i uprostřed hry, šla jsem se schovat někam pod deku… Nevím přesně, kdy mi začalo svítat, že jsem v duši jiná, než bych měla být – nebo ještě lépe, než bych CHTĚLA být. Počítám, že to bylo asi někdy kolem 11 – 12 let. Najednou jsem si připadala tak nějak nečistá, zneužitá, provinilá, ošklivá… S nikým jsem tehdy o tom nemluvila.

On sám byl ženatý a měl děti, do té doby nic netušila ani jeho manželka. Jednalo se o známého rodičů z křesťanského prostředí, proto se to nikam nehlásilo na policii – když se to rodiče dozvěděli, neshodli se, jak to řešit. Jeden s tím chtěl jít na policii, druhý to chtěl řešit s duchovním. Ale rodiče se jen nepohodli a nakonec to neřešili nikde. Pak se to rozmázlo o mnoho let později u rozvodového řízení mých rodičů, tehdy už to ale bylo promlčené. Jak a co řešili rodiče, to jsem se skutečně nedozvěděla, snad jen útržkovitě až v pozdějším věku. Tuším, že tehdy alespoň nějak tu situaci rázně uzavřeli se strejdou a jeho manželkou, ale najisto to nevím.

Toho pána jsem potkala jednou asi v patnácti letech, on hned ke mně běžel, omlouval se mi, prosil za odpuštění, ale já nebyla schopna slova. Nevím, jestli jsem mu nechtěla odpustit, ale určitě jsem se hrozně styděla a přála si odtamtud zmizet, bylo mi hrozně trapně.

Co se týká mého dospělého života, tak jsem se na prahu dospělosti chovala dost provokativně, bavilo mě chlapy trošku “trápit”. Působila jsem dojmem “slušňačky”, ale kdo mě poznal lépe, v mé společnosti si povoloval kravatu. Nejlépe ve společnosti více lidí, kde tudíž “nic nehrozilo”, jsem provokovala daleko za únosnou mez. Dneska je mi to líto, ale tehdy jsem z toho měla radost, těšilo mě to. Také se mi občas stalo, že jsem se s někým vyspala, ani jsem nevěděla proč, a pak mě to dost mrzelo, byla jsem na sebe naštvaná.

Tehdy jsem se také poprvé bavila jen v náznacích o tomto s jedním kamarádem. Nějak přišla na přetřes otázka odpuštění, a on mi tvrdil, že odpustit se dá všechno. Na to jsem říkala: “Ne, všechno ne. Ty nevíš, co jsem si prožila.” Ale on mi stále dokola opakoval, že odpustit se dá opravdu VŠECHNO, že jinak to bude trápit především mě. Byla jsem přesvědčená, že nemá pravdu, ale musela jsem pak na to pořád myslet. Nakonec jsem “svému pedofilovi” odpustila. Na druhou stranu, tehdy už se můj život dostal trošku do jiných kolejí, vlak už byl rozjetý, a já jsem pak udělala ještě hodně konin… Protože odpuštění je jedna věc, ale uzdravení duše je věc druhá.

Po dalších asi 3 letech to se mnou řešila jedna kamarádka, která se mnou procházela všechny sexuální vzpomínky, od dětství po dospělost, modlila se se mnou a za vším špatným jsme “zavírali dveře”, aby mě to už neovlivňovalo a neničilo mi to život. Abych mohla žít tak, jak chci, ne tak, jak musím. Ještě to nějakou chvilku trvalo, než jsem se naučila jinak přemýšlet, jinak řešit problémy, atd., ale něco podstatného v mém nitru se tehdy stalo, akorát přede mnou byla ještě spousta práce… Dalo by se říct, že jsem zvítězila sama nad sebou až za několik měsíců na to. Ale pak jsem byla moc ráda, že můžu žít i přemýšlet opravdu úplně jinak, že mě i lidé vnímají jinak, připadala jsem si jako nový člověk. Dneska už jsem na to zvyklá, tak mi to ani nepřijde, ale tehdy jsem si připadala, jako bych měla křídla. Ve společnosti jsem už neprovokovala, ani jsem neměla tu potřebu, nespala jsem s nikým, s kým jsem ve skutečnosti spát nechtěla…

Pak jsem asi o 2 roky později potkala mého budoucího manžela, a když mě poprvé chytil za ruku, měla jsem pocit, jako by se mě ještě nikdy nedotkl žádný muž, jako kdyby “to předtím” vůbec neexistovalo. Byla jsem za ten nový začátek moc vděčná. Samozřejmě, minulost nejde úplně vymazat, stále to všechno tvoří součást mě. Ale už mi to neničí duši, život, nenutí mě to dělat věci, kterých bych litovala. Prostě je to za mnou.

Snad bych si jednou jen přála setkat se s tím strejdou a říct mu, že jsem mu odpustila. Ale nevím, jestli k tomu někdy dojde. Ani netuším, je-li ještě naživu (teď by mu bylo kolem 60 let). Ale to bych si přála spíš kvůli němu. Když mě tehdy o to prosil, tak bych chtěla, aby věděl, že je odpuštěno. Kdybych se s ním setkala, asi bych nechtěla, aby u toho bylo příliš mnoho lidí, přeci jen, je to dost osobní téma. Ale možná by mi bylo nepříjemné být s ním i sama. Stačilo by mi se s ním jednou vidět (třeba v přítomnosti nějaké třetí zasvěcené ale nestranné osoby, jako je třeba jeho psycholog, pokud nějakého má), a říct mu, že už se na něj nezlobím. Asi bych nestála o to, vídat se s ním častěji, to by mi, myslím, nebylo příjemné. Ani bych se s ním nechtěla bavit o tom, co jsme si prožili. Minulost je lepší nechat spát. Takhle mám jen pocit, že to ještě o ten poslední detail (vyslovené odpuštění) ještě není uzavřená záležitost. Taková drobná “tečka” by mi stačila.

To víte, každý má na výběr. Všichni máme nárok buď si hýčkat svoje zranění, nebo odpustit. Já jsem si vybrala to druhé. A nelituji. Myslím, že i díky tomu můžu o věcech mluvit s určitým nadhledem.

 

Převzato se souhlasem autorky ze serveru www.pedofilie-info.cz

V diskusi je 6 příspěvků

1  jana

Dobrý den, přečetla jsem celý dopis a vím o čem píšete a co jste prožívala a někdy možná ještě prožíváte.
zažila jsem něco podobného ve stejném věku a trvalo to mnoho let až do mého odchodu na internát, kdy jsem to oznámila.Postihlo mě to na celý život a i když sem se z tohomnohokrát vymluvila a jemu odpustila, vím, že určité problémy a potíže mám doposud.
Snažím se o odbourání, ale myslím, že dnes existují techniky, které nakonec budu muset absolvovat k úplnému pročištění mysli a duše.
Zdraví Jana

Napsáno v Březen 20, 2011 ve 5:31 pm

2  Klara

Ahoj ted je my 16 ale kdyz my bylo 12 tak me take zneuzival stryc musela jsem pred nim chodit naha a byl me. A musela jsem snim spat v posteli osahavl me a nutil me aby jsem ho libala na jeho partiich a ted kdyz k nam nekdy prijde na navtevu a jsem snim sama protoze me jeste obcas hlida tak se musim stale svlekat.. ale ty jsi silna ze jsi to zvladla nikdy mu to neodpustit a preju ais aby to skocilo

Napsáno v Červen 28, 2011 ve 12:13 am

3  Michaela

Tak mně se stalo v dětství něco podobného…jenom s tím, že ten “akt” byl pouze jednou a já si na něj vzpomněla až ve 40-ti letech při porodu svého třetího dítěte. Jako dítě jsem byla docela často oslovována “cizími” pány, to asi proto, že jsem byla hodně jemné a něžné dítě…pak za mnou jeden běžel až do domu, to mi bylo cca 5-6 let a sáhnul mi do kalhotek…začala jsem strašně křičet, chlap utekl, táta za ním, ale nechytil ho…naši se v té době kamarádili s jiným manželským párem, který neměl svoje děti, a tak si mne občas půjčovali…bylo to tenkrát takové “prapodivné” období po mém setkání s “úchylem” v baráku…také jsem pak začala “onanovat” a dá se říci, že po přečtení všech možných článků o psychickém průběhu obětí, jsem absolvovala skoro všechny popisovaná “stádia” vč. pokusu o sebevraždu…pořád jsem se ptala, proč je ze mne takový magor, proč dělám to, co dělám, proč se občas nedovedu ovládat…ale dnes si říkám, že jsem vlastně nedopadla nejhůř…asi proto, že jsem v počátku měla “dětské” pomocníky – pro okolí neviditelné bytosti…a pak možná mi hodně pomohlo i to, že jsem vždycky byla maličkato “chytřejší”, než ostatní…stejně zde ale pořád viselo nějaké “PROČ”? Pak při porodu své nejmladší dcerky jsem si těsně před ním, během nesnesitelně palčivé bolesti “vzpomněla”…na to, kdy jsem tuto bolest zažila poprvé…na návštěvě u “hodných známých” mých rodičů…já tehdy usnula a probudila mne nesnesitelná bolest s tím, že jsem si myslela, že jsem se asi pokakala…měla jsem peřinu vyhrnutou až pod bradu a on byl nade mnou…začala jsem strašně brečet, že na mne kouká, když se mi stala taková ostuda a volala jsem “tetu”…on utekl vedle do pokoje a zavřel za sebou dveře…já brečela…pak přišla ona a já jí řekla, že jsem se “pokadila” až mi to odpustí a chtěla jsem jí to ukázat…nesměla jsem se podívat…honem mne umyla a oblékla…pak se vedle domlouvali a ještě tu noc jsme jeli k jejich známému “loutkaři” někam do Vršovic…tam jsem usnula mezi loutkama…ona i on a i ten loutkář na mne byli velice hodní, jenom když jsem šla na záchod, tak jsem našla “flíčky”…ona mi hned kalhotky vyprala a vymýšlela různé “výmluvy” na to všechno a taky vyžadovala, abych na to všechno zapomněla….dokonce si na to vymyslela takovou hru…on se mi spíše vyhýbal…pak už si nepamatuji, co bylo, když jsem se dostala domů, jenom vím, že jsem hrála tu hru na “zapomnění”…dokonce za mnou pak po letech přišla do školy, ujistit se, že “hra” pokračuje a že si nic nepamatuju. Já jsem tenkrát vůbec nechápala, co se stalo, protože se mluvilo o tom úchylovi v baráku…ani dodnes nevím, co mi ten parchant tenkrát udělal… Tuto stránku jsem našla proto, protože jsem před několika dny jela v tramvaji a možná jsem tam zahlédla tu ženskou…vždy jsem si říkala, co si asi budeme povídat, až se setkáme…a já jsem docela v šoku z toho, že moje pro mne neočekávaná vnitřní reakce byla ta, že se na tu babu nebudu raději ani koukat, protože mne přepadl vnitřní záchvat agrese a kdybych na ní ještě chvíli koukala, asi bych se na ní vrhla a mlátila a kopala bych do ní…toho chlapa bych si přála zabít…tito lidé nemají právo na život…a to tvrdím dnes, i když jsem si myslela, že jsem jim oběma už dávno odpustila…takže dnes střídavě brečím a trpělivě čekám, až to přejde…

Napsáno v Listopad 18, 2011 ve 11:47 am

4  admin

Děkujeme za Vaše příspěvky a zároveň se omlouváme, že jsme je zaregistrovali až nyní. Pro velkou záplavu spamu jsme nuceni schválit každý příspěvek individuálně.

To Klara: Chci Vás moc podpořit, abyste sebrala odvahu a svěřila se blízké osobně, policii nebo oboru sociální péče. Chování Vašeho strýce vůči Vám bylo a je zcela nepřípustné, odsouzeníhodné a trestné. Pokud byste potřebovala, neváhejte se nám ozvat na náš mail.

Napsáno v Leden 4, 2012 ve 7:44 pm

5  nela

Ahojte, mňa znásilňoval vlastný otec už od plienok.A môj manžel pokračoval,dokonca sa kamarátili.Svokor ma obchytkával.Vravia mi:urob hrubú čiaru,ale ja neviem kde a ako sa to robí.Čo mám odpustiť?To že som troska,že moje deti sa mi otočili chrbtom,to že som bezdomovec alebo to že nie som ani človek ale len schránka?

Napsáno v Leden 21, 2012 ve 11:02 am

6  Meggy

Díky Vašemu příspěvku jsem si zase mnohé uvědomila. Spojily se mi momenty, o kterých jsem nikdy neuvažovala, že by mohly být způsobeny “strejdou”…

Zase se sama za sebe hrozně stydím, přesto díky za tento příběh… Snad budu tak silná jako Vy a začnu nový život!

Držím Vám palce!

Napsáno v Leden 31, 2012 ve 6:09 am