Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archív pro kategorii 'Zneužívání v rodině'

Nemusíte být oběť celý život

                Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.      

                Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.

                Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.

                Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.

                V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.

                Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.

                Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.

                Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.

                Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.

                Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na  terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).

                Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte        

                Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.

                Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.

                Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.

                Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.

                Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.

                Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.

                Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.

                Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.

                Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.

                Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.

                Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.

                Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.

                Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.

Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590

 VS

Jaký je vztah mezi sexuálním zneužíváním mezi sourozenci a dalšími formami týrání?

Sexuální zneužívání mezi sourozenci znamená zneužití moci a autority. Starší děti, které sexuálně zneužívají své mladší bratry a sestry, jim často ubližují i jinými způsoby.

Trvalé šikanování a ponižování mladších dětí kupříkladu na základě jejich tělesného vzhledu, pohlaví nebo osobnostních charakteristik, nazýváme psychickým týráním.  Dalšími příklady psychického týrání může být zavírání sourozence do temné místnosti, vyhrožování nebo přesvědčování, že je nikdo nemá rád apod.

Bití, svírání, dušení apod. mladšího dítěte často rodiče zlehčují po ujištění staršího sourozence, že to „byla jen taková legrace“ nebo, že „spolu jen tak zápasili“. V těchto případech se však nejedná o legraci, ale o nátlak vyvíjený na mladší dítě, které nazýváme fyzickým (tělesným) týráním.

Případ Franka

Patnáctiletý Frank byl obviněn ze sexuálního zneužívání své mladší sestry. Pracovník probační služby zařídil, aby Frank navštěvoval psychologické poradenství.

Frank prozradil poradci, že jeho spolužáci byli větší a sexuálně „úspěšnější“ než on, a že ho jeden z nich pobouzel, aby měl pohlavní styk s dívkou.

Frank mu také řekl, že měl strach s dívkami mluvit, natož je požádat o schůzku. Přiznal, že donutil svou mladší sestru Kathy, aby s ním měla pohlavní styk, zatímco ji měl hlídat.

Následně Frankova matka sdělila poradci, že ji Frankův otec při mnoha příležitostech násilím přinutil k sexu před očima dětí. Také přiznala, že ji manžel bil, pokud včas nepřipravila jídlo. Poradce ji podpořil, aby s dětmi přechodně využila služby chráněného bydlení, než se rozhodne, zda zůstane se svým manželem.
 
Všimněme si několika rizikových faktorů: Frankův otec psychicky, fyzicky a sexuálně zneužíval svou manželku. Psychicky týral a sexuálně zneužíval také Franka, když před ním znásilňoval jeho matku. Ukazoval Frankovi, že je přípustné, aby se muž choval násilně ke zbytku rodiny. Rodinná pravidla byla navíc natolik striktní, že se Frank nikdy nenaučil společensky vycházet s vrstevníky. Frank se cítil nátlak ze strany spolužáků, a aby získal sexuální zkušenost, znásilnil svoji sestru.

Frank se během konzultací naučil některé sociální dovednosti, které mu pomohly lépe vycházet s vrstevníky. Také ukončil napodobování otcova násilného chování. Rovněž se naučil přijímat odpovědnost za svoje chování a kontrolovat ho. Mladší sestra začala docházet k dětskému terapeutovi a manželé se rozešli. Frankův otec začal na základě soudního rozhodnutí navštěvovat poradnu, aby změnil způsoby chování k ženám a dětem.

Které faktory přispívají k sexuálnímu zneužívání mezi sourozenci?

• Staršímu sourozenci, zpravidla chlapci, je svěřeno příliš mnoho zodpovědnosti

Důležitou součástí rodinného života je naučit staršího sourozence mít přiměřenou zodpovědnost za mladšího. Stejně tak je důležité jej/ji naučit, že tato zodpovědnost má své limity. Přiměřená míra zodpovědnosti umožňuje starším dětem dělat některá rozhodnutí. Neopravňuje je však, aby mladším sourozencům „šéfovali“, ponižovali je, nebo je zastrašovali. Rodiče musí starším dětem pomoci pochopit, že mít zodpovědnost neznamená dělat, cokoliv chceme. Frankův příběh je charakteristickým příkladem staršího bratra, který zneužil svěřenou zodpovědnost.

• Dítě bylo svědkem nebo obětí sexuálního zneužívání

Děti, které byly sexuálně zneužity, ať již rodinným členem, cizím dospělým nebo starším dítětem, mohou samy zneužívat mladší děti.

• Přístup k pornografii

Rodiče, kteří nezamezí přístupu dětem k pornografickým materiálům, riskují, že se děti budou snažit dospělé sexuální chování napodobovat.

• Zanedbávání

Tělesně či citově zanedbávanému dítěti může imponovat široká škála sexuálních aktivit. Sexualizované chování dětí tak může částečně pocházet z jeho nenaplněných (citových a tělesných) potřeb. 

Sexuální aktivity mezi sourozenci, které takto začnou, mohou zpočátku vypadat jako vzájemné. Vzhledem k mocenským rozdílům mezi dětmi jsou však vzájemné zřídkakdy. To platí zvláště tehdy, když je jedno dítě chce ukončit a druhé nikoliv.

• Nedostatek sexuální výchovy

Děti a dospívající, kteří nejsou přiměřeně věku poučeni o svém tělesném a sexuálním vývoji, snáze sklouznou k násilnému sexuálnímu chování.

• Neadekvátní socializace

Děti, kterým není dovoleno, aby si hráli se svými kamarády, a dospívající, kterým není dovoleno chodit na schůzky nebo se jinak stýkat s vrstevníky mimo domov, častěji zneužívají své sourozence – tak jako Frank.

• Popření

Často máme sklon vidět svoji vlastní rodinu oproti jiným rodinám jako bezproblémovou. Pokud se rodiče snaží sexuální zneužívání mezi dětmi ospravedlnit, případně předstírají, že se nic neobvyklého neděje, popírají skutečnost a dopouštějí, aby zneužívání pokračovalo. V některých případech rodiče zneužívání v rodině popírají z důvodu, že jim samotným přináší vzpomínky na vlastní zneužívání v dětství.

• Pocity přetížení

Pokud se rodiče cítí být přetíženi vlastními problémy – psychickým stresem, nemocí či nezaměstnaností – mohou být neschopni zneužívání zaregistrovat. Ačkoliv popření ani pocity přetížení nemohou způsobit sexuální zneužívání mezi sourozenci, mohou přispět k jeho přetrvávání.

 Volně vybráno a přeloženo z Sibling Sexual Abuse – A Parents Guide, ke stažení na http://www.sasian.org/.

ac

Co je sexuální zneužívání mezi sourozenci?

Podobně jako u jiných forem zneužívání představuje sexuální zneužívání mezi sourozenci především zneužití moci. Pokud starší nebo silnější sourozenec přiměje slabšího sourozence, aby se s ním podílel na sexuální aktivitě, jedná se o sexuální zneužívání. Pachatel si obvykle nejprve získává důvěru oběti a poté této důvěry zneužívá. Aby oběť udržela zneužívání v tajnosti, může pachatel užívat násilí, pohrůžky násilím či nabídky zvláštních pozorností a dárků.

Sexuální zneužívání mezi sourozenci se může týkat i nevlastních sourozeneckých vztahů. Podobně jako u jiných forem zneužívání nemusí nutně zahrnovat jen přímý sexuální kontakt. Pachatel může například nutit ostatní děti, aby se spolu navzájem podílely na sexuálních aktivitách nebo tyto aktivity (či pornografické materiály) pozorovaly. O zneužívání se jedná také v případě, kdy pachatel oběť sleduje při převlékání, v koupelně nebo na toaletě.

Jaké jsou důsledky sexuálního zneužívání mezi sourozenci?
Sexuální zneužívání mezi sourozenci je z následujících důvodů často velmi zraňující:

  • Jelikož sourozenci žijí pohromadě, oběť se po velmi dlouhou dobu může cítit pod velkým nátlakem a v pasti pachatele. Tento nátlak může podlomit její sebedůvěru.
  • Oběť obvykle pachateli zprvu důvěřuje. Jakmile je tato důvěra zneužita, oběť se cítí být svým bratrem nebo svou sestrou zrazena, neboť je zraňována někým, od koho očekávala lásku a péči.
  • Oběť se často cítí bezmocná zneužívání zastavit, neboť je jí vyhrožováno. Připadá si bezmocná, pokud jí rodiče nevěří, že je zneužívána. Tyto pocity mohou přetrvávat do dospělosti a ovlivnit budoucí vztahy.
  • Oběť může být přinucena, aby se cítila vinna, špatná, „špinavá“. Pokud navíc rodič mladší dítě obviní, že zneužívání nějakým způsobem podněcuje, nebo mu přímo říká, že je „špína“, „coura“ apod., dítě rodiči věří a cítí se zahanbeno. Tyto pocity si může opět přenášet do dospělosti. 
  • Zneužívání sourozencem často přináší více škod než zneužívání cizím člověkem. Je to z toho důvodu, že děti jsou po mnoho let na svých rodinách závislé. Studie zadržených mladistvých sexuálních pachatelů ukázaly, že pachatelé zneužívající své sourozence se dopouštějí závažnějších provinění než ostatní mladiství sexuální delikventi. Pachatelé jsou totiž se svými oběťmi (bratry a sestrami) v častějším kontaktu a navíc bývají chráněni rodinným tajemstvím.   

Pro rodiče: Pokud máte podezření, že je jedno z vašich dětí zneužíváno svým sourozencem, udělejte něco! Pokud neuděláte nic, neboť věříte, že „z toho vyroste“, dovolujete, aby zneužívání vašeho dítěte pokračovalo.

Je sexuální zvědavost mezi sourozenci normální?
Ano je. Čtyřletá dívka, která se dotýká penisu svého novorozeného bratra, zatímco mu máma převléká plenky, projevuje normální dětskou zvědavost. Patrně před tím nikdy neviděla penis a chce vědět, jak vypadá. Také pětiletý chlapec, který pozoruje genitálie své sestry a diví se, kde má penis, zda ho neztratila nebo jí nenaroste, projevuje běžnou zvědavost. Může se dívat opakovaně a klást otázky, dokud neporozumí, že chlapci a děvčata mají odlišné genitálie.

Nicméně čtrnáctiletý hoch, který chce pozorovat genitálie své pětileté sestry, neprojevuje normální dětskou zvědavost. Děti v jeho věku již vědí, jak vypadají ženské genitálie. Může se stát, že je zvědavý, jaké to je, dotýkat se ženských genitálií či o ně třít svůj penis. Avšak aby uspokojil tuto zvědavost, zneužívá svoji mladší sestru.

Ne každá dětská „hra“ je neškodná. Předkládáme některé otázky, které si jako rodiče a pomáhající pracovníci můžete klást:

  • Lze toto chování očekávat od dítěte tohoto věku?
  • Jak dlouho dané chování trvá?
  • Není jedno z dětí k účasti nuceno?
  • Jaký je účel daného chování?

Zde jsou některé příklady chování předškolních dětí:

Běžné chování

  • tření genitálií před spaním
  • zájem o rozdíly mezi chlapci a děvčaty
  • zaujetí rodiči, kteří jdou do koupelny
  • hraní na doktory s ostatními dětmi
  • hraní na domácnost, na role mámy a táty

Chování, které již vyžaduje pozornost

  • časté tření genitálií
  • neustálé otázky týkající se sexu i poté, co byly dostatečně vysvětleny
  • setrvalé pozorování rodičů v koupelně
  • nucení ostatních dětí ke hře na doktory
  • předstírání soulože

Volně vybráno a přeloženo z Sibling Sexual Abuse – A Parents Guide, ke stažení na http://www.sasian.org/.

ac

Nezneužívající rodič – matka

Když dítě naznačuje nebo odhalí, že je sexuálně zneužíváno, reakce nezneužívajícího rodiče (obvykle, ale ne vždy matka) pro něj má velkou váhu a má významný vliv na jeho pohodu a budoucí duševní zdraví. Nezřídka se stává, že matka incest rovněž tají, ať už je to z neschopnosti konfliktní a nepříznivou situaci přijmout, z tendence raději udržet rodinu, ze strachu z agresora anebo z vnímaného nedostatku prostředků a podpory. Vezmeme-li v úvahu různé pozice, ve kterých se matky nacházejí (vztah k agresorovi, osobnostní typ, inteligence, vlastní minulost, finanční situace, síť sociální podpory (přátelé, rodina)), je zřejmé, že se reakce matek při odhalení sexuálního zneužívání mohou značně lišit od těch nejvíce po nejméně nápomocné. Předpokládá se, že matka, která prožívá více pocitů viny a svoje rodičovské dovednosti nehodnotí dobře, bude věnovat více času a energie na vlastní ochranu než na ochranu dítěte (Howard, 1992).

8 nejčastějších reakcí matky, když zjistí, že její partner zneužívá její dítě, popisuje Hanušová (2005):

1) Když matka zjistí sexuální zneužívání, podpoří dítě, okamžitě opustí otce, vezme děti s sebou. Nahlásí událost na orgán sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) nebo krizové centrum pro děti (KCD) či policii. Chce se dát okamžitě rozvést.

2) Matka věří dítěti, podporuje a ochraňuje jej. Sdělí to KCD nebo lince důvěry. Nechce rozbít rodinu, přijímá navrhované léčení.

3) Po svěření matka věří dítěti, podporuje jej, ale po ujištění a naléhání otce o nepravdivosti matka přejde na otcovu stranu. Někdy úplně, někdy jen částečně a její postoje kolísají od oběti k viníku a naopak.

4) Dítě se svěří matce, matka mu poradí, aby se otci vyhýbalo. Neřekne nikomu nic.

5) Dítě se svěří matce, ta jej konfrontuje s otcem. Ten tuto skutečnost popře a matka uvěří otci.

6) Dítě se svěří matce. Ta jej obviní ze lži a nemravných myšlenek.

7) Matka sama zpozoruje toto chování, ignoruje ho a navzdory všemu opouští pokoj, kde je dítě zneužíváno.

8 ) Matka zpozoruje toto chování a aktivně mu napomáhá. Toto chování se může objevit v rodinách s otcem agresivním alkoholikem. Matka obětuje dceru/syna, aby ostatní děti uchránila před fyzickým násilím.

Rovněž podle Howardové (1992) může mít reakce matky mnoho podob. Na jednom konci je matka, která ihned věří dítěti a podstupuje jasné a jednoznačné kroky k řešení situace. Tím dává najevo, že chování otce je špatné, nepřijatelné, a že je za něj otec plně zodpovědný. Na druhém konci pomyslných reakcí je matka, která reaguje popudlivě, dítěti nevěří a přikáže mu, aby o zneužívání už víckrát nemluvilo. Reakce matky, které stojí někde mezi tím, zahrnují nedostatečné a tiché reakce, nedodržené sliby, že zasáhne či neefektivní snahy zasáhnout, jako je nepřetržité monitorování chování a pohybu pachatele.

Christiane Adams-Tuckerová (dle Howard, 1992) rozděluje reakce matky na protektivní, které dítě podporují a neprotektivní, které nikoliv. Do první skupiny spadá ohlášení deliktů polici nebo úřadu pro ochranu dětí, zajištění lékařské a psychologické péče, vykázání pachatele z bytu a usilování o zatčení pachatele. Mezi neprotektivní reakce počítá vědomí incestu, ale nepodniknutí žádných kroků proti němu, nepodniknutí žádných kroků do doby, než dítě nerozvine zjevné příznaky, umožňování dalšího kontaktu pachatele s dítětem či vyrovnání se s pachatelem a obviňování dítěte. Dítě, které je matkou podpořeno, vykazuje daleko méně závažné příznaky než dítě, které matkou podpořeno není.

V dřívější psychologické literatuře byla matka nechránící dostatečně své dítě vnímána velmi negativně (Howord, 1992). Byla obviňována, že incest přímo či nepřímo podporuje, že je za něj spoluvinná, že se spolčuje s pachatelem. Takto vykreslená matka cítila prý velkou nenávist vůči své dceři a svému partnerovi ji více či méně poskytovala jako náhradu za sebe, neboť svého partnera nedokázala uspokojit.

V novější perspektivě je poukázáno na to, že matce často spíše scházejí kompetence k řešení svízelné rodinné situace, a že spíše než spolupachatelkou, je sama obětí. Její bezmoc může být dána nerovnováhou rozdělení moci v rodině (potažmo ve společnosti) a prohloubena domácím násilím (bitím, výhružkami). Její svoboda a manévrovací možnosti, tak bývají omezeny.

Pomáhající pracovníci by měli vzít na vědomí, že první reakce matky by neměly být základem pro finální zhodnocení situace, neboť stejně jako u každé jiné obtížné situace (např. při blížící se smrti), procházejí reakce dlouhým vývojem: popření, deprese, vztek a teprve nakonec přijetí.

Také bychom si měli být vědomi určitého společenského stereotypu, který nás vede k tomu vidět matku jako všemocnou osobu plně odpovědnou za péči a bezpečí svého dítěte. Je ale třeba vzít v potaz, že matka má, stejně jako kdokoliv jiný, velmi malou možnost kontroly nad chováním jiného dospělého, že může vždy být jen na jednom místě, a že není zodpovědná za zneužívání svého dítěte. Za zneužívání dítěte nese odpovědnost jedině pachatel. Matka nese odpovědnost za své jednání nebo jeho absenci, ale není odpovědná za zneužívání jako takové.

Uvědomme si také konflikt, do kterého se matka v případě incestu dostává. Společnost od ní očekává, že bude plně podporovat své dítě, a že odmítne partnera, se kterým léta budovala svůj život. Matky se proto často cítí viny, že ačkoliv neakceptují chování svého partnera, nepřestávají ho milovat a přejí si s ním zůstat.

Odmítavé reakce matky na odhalené sexuální zneužívání jejího dítěte mohou být v určitých případech ovlivněny vlastním nezpracovaným traumatem. Matka, která byla sama v dětství sexuálně zneužívána a nikdy nevyhledala pomoc, pravděpodobně dosud používá neadekvátní strategie zvládání vyvinuté k překonání původního traumatu (popření, bagatelizace, racionalizace apod.). Odhalení sexuálního zneužívání jejího dítěte ji může vlastní trauma připomenout a rozjitřit, a tak může začít prožívat panické ataky, flešbeky (živé vzpomínky), deprese či disociativní příznaky (např. otupění emocí, ztráty paměti), což ji může přivést k větší ochraně sebe sama, potažmo k odmítnutí sexuálního zneužívání jejího dítěte vůbec. Pokud mají matky navíc tendenci své trauma bagatelizovat (znevažovat), tíhnou pravděpodobně k znevažování traumatu i u svých dětí. Často jsou zmateny, když se dovídají, že trauma může oběti přinést mnoho negativních důsledků, neboť samy takové trauma prožily a přitom se cítí v pořádku. Aby si matky uvědomily, že sexuální zneužívání může přinést nespočet hlubokých emočních problémů, musely by si připustit, že je trauma ovlivnilo více, než si dosud připouštěly.

ac

Literatura
Hanušová, J. (2005): Sexuální zneužívání. Praha: Sdružení Linky bezpečí
Howard, C., A. (1992): Factors Influencing a Mother´s Response to Her Child´s Disclosure of Incest. Professional Psychology: Research and Practice. Vol. 24, No. 2, pp.176-181

                                                    

Otcové sexuálně zneužívající vlastní děti

Úvod

Téma sexuálního zneužívání v rodině je v poslední době v zahraniční literatuře široce zpracovávána. Zvláště koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let rapidně vzrostl počet článků a knih týkajících se zneužívání dětí. V tu dobu stále více dospělých lidí, kteří byli v dětství obětí zneužívání, veřejně otevřelo svůj příběh a společnost byla vystavena tváří v tvář doposud nerozpoznané skryté kriminalitě. Celoživotní výskyt sexuálního zneužívání dětí je v zahraničí odhadován na 10 – 40% mezi ženami a 5 – 20% mezi muži (1) (Raboch, 1994), nicméně tyto zločiny jsou zřídka ohlášeny na policii. V celonárodním výzkumu sexuálního chování (Weiss, Zvěřina, 1997) doznalo jen 12,3% žen, že incident nebo incidenty ohlásily na policii, mezi muži to nebyl dokonce nikdo.

Můžeme předpokládat, že tajemství sexuálního zneužívání jsou otevírána v terapeutických místnostech spíše než na policejních stanicích a to s mnohaletým zpožděním. Zaznívá zde jistě mnoho palčivých otázek: Proč to udělal(a)? Je vůbec normální? Věděl(a), že mě tím ničí? Jak je možné, že je tak necitlivý(á)?

Hlavním cílem tohoto textu je odpovědět na tyto otázky. Nejprve budeme odhalovat různé motivy k páchání incestních deliktů. Poté se budeme věnovat kognitivním (myšlenkovým) procesům, které pachatelé používají k překonávání svých vnitřních zábran k útokům. Závěr bude věnován osobnostním rysům pachatelů.

                                 

(1) V České republice doznalo 8,7% žen a 4,6% mužů, že bylo v dětství sexuálně zneužito. 34,8% žen a 8,8 mužů z tohoto počtu spadá do kategorie incestu. Můžeme tak v České republice odhadnout nejméně 3% prevalenci incestního zneužití mezi ženami a 0,4% mezi muži. Každý rok je na polici ovšem nahlášeno jen kolem 1000 případů sexuálního zneužívání dětí (Raboch, 1994).

Mýty a motivace vyplývající z emočních potřeb

Tento text je zaměřen na incestní zneužívání dětí jejich vlastními a nevlastními otci. Otcové však překvapivě zahrnují jen menší díl mezi příbuznými zneužívajícími v rodině dítě. Podle Pötheho (2000) je pachatelem incestu otec (2) jen v 6,8% případů a nevlastní otec v 13,5% případů. Zdá se, že nejčastějším pachatelem incestu je bratranec (27%) následovaný strýcem (21,6%). V 10,8% případů se jedná o bratra ať již vlastního nebo nevlastního. V 4,1% je to prarodič mužského pohlaví. Existuje i nepřehlédnutelná část žen pachatelek: teta (8,1%), sestra (4,1%) a matka (1,4%).

Domnívám se, že pomáhající pracovník by si měl být uvedeného zastoupení pachatelů vědom, neboť jen tak se může vyhnout nedůvěře vůči klientovi, který přináší na první pohled neuvěřitelné vzpomínky. Vyskytnout se mohou všechny myslitelné incestní vztahy – dcera zneužívaná vlastní matkou, syn zneužívaný vlastním otcem, bratr zneužívající starší sestru a podobně. Informovaný psychoterapeut by v takových případech nemusel být tolik zaskočen.

Podívejme se nyní na další mýty, které mohou bránit adekvátní pomoci incestním rodinám a mohou v některých případech vést k odmítnutí existence incestu vůbec. Nejčastějším mýtem je tvrzení, že k incestu dochází jen v rodinách s nízkým socio-ekonomickým statusem. Pravda je taková, že k incestu dochází ve všech rodinách bez ohledu na její bohatství, etnicitu nebo náboženskou tradici (viz např. Weiss et al., 2001). Pachatelem incestu může být křesťan nebo ateista, doktor, právník, politik stejně jako nekvalifikovaný dělník či nezaměstnaný. Své zastoupení má mezi většinovou populací stejně jako mezi etnickými minoritami.

Jiný mýtus představuje tvrzení, že pachatelé incestu musejí být pedofilové, jelikož zneužívají děti. Přitom ačkoliv pedofilie může hrát v některých případech roli, bývá to vzácně (Muselman, 1978, Maich, 1973 dle Van Niekerk, 2005). Kupříkladu ve skupině 22 zadržených nevlastních otců, kteří spáchali incest, diagnostikoval pomocí ebehodnotí m vyšetření Raboch (1994) jen 2 z nich jako pravé pedofily. Na druhou stranu, o dva roky později Raboch (1996) diagnostikoval pedofilii u téměř 50% z 65 pachatelů. Pachatelé incestu jsou nicméně překvapivě často osoby netrpící sexuální deviací. Mnohem častěji u nich nalezneme osobnostní abnormality (Weiss et al., 2000). Mnoho autorů se shoduje, že otcové páchající incest jsou motivováni spíše zvrácenými emočními potřebami než zvrácenou sexualitou. Groth (1982 dle Van Niekerk, 2005) naznačuje, jak může incestní chování naplnit různorodé emoční potřeby pachatele:

• Může sloužit k potvrzení jeho jedinečnosti a zvyšovat jeho sebehodnotu.
• Může kompenzovat jeho pocity, že je sám zneužíván nebo odmítnut svou partnerkou.
• Může obnovovat jeho pocit moci a kontroly v rodině.
• Může uspokojit jeho potřebu po pozornosti a uznání.
• Může dočasně posílit jeho identitu.

I když sexuální uspokojení nemusí být hlavním motivem k zneužívání dítěte, někteří pachatelé popisují kvalitativně odlišný typ uspokojení, které jim přináší styk s dcerou na rozdíl od dospělé ženy. Popisují jej jako velmi vzrušující a uspokojující (Hartley, 2001).

Jiným obvyklým mýtem bývá tvrzení, že pachatelé incestu musejí být blázni nebo mentálně zaostalý jedinci. Ačkoliv většina pachatelů jsou emočně narušené osobnosti, jen málo z nich trpí psychózou nebo mentálním defekterm (Van Niekerk, 2001). Jen přibližně 3% z nich naplňují klinická kritéria psychózy (Justice and Justice, 1979, dle Van Niekerk, 2005). Valná většina pachatelů incestu je tak plně odpovědná za své chování.

Poslední mýtus, který bychom rádi konfrontovali, je tvrzení, že pachatelé incestu musejí být alkoholici. To ve většině případů ale není pravda. Jen 10 až 15% otců páchajících incest jsou lidé skutečně závislí na alkoholu (Justice and Justice, 1971 dle Van Niekerk, 2005). Ačkoliv může hrát alkohol roli v 30 až 50% případů (Renvoize, 1982 dle Van Niekerk, 2005), není chápán jako přímá příčina útoků. Spíš je viděn tak, že pachatelům umožňuje odbourat zábrany k páchání incestu (Hartley, 1998).

Shrneme-li, pachatelé incestu nejsou pouze osoby z nižších společenských vrstev. Obyčejně netrpí psychózou nebo mentální retardací. Nebývají to praví pedofilové, spíše osoby s emočními problémy. K incestnímu jednání je vedle sexuálního uspokojení motivují také zvrácené emoční potřeby (potřeba kontroly, moci, uznání, pozornosti, identity a sebehodnoty).
Nyní budeme uvažovat další motiv k páchání incestu, kterým je znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství.

(2) Je třeba mít na mysli, že vztah dítěte k rodiči patří mezi nejsilnější. Proto můžeme očekávat, že ochota incident hlásit je v případě otců a matek nejmenší. Dítě nahlášením svého rodiče může ztratit, což je pro něj neporovnatelně více ohrožující, než pokud má nahlásit jiného příbuzného, např. strýce. Uvedené četnosti proto mohou být podhodnoceny.

                                  

Znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství
Vysoký výskyt vlastních zkušeností sexuálního zneužívání mezi pachateli incestu volá po vysvětlení. Podle Cohena (1983 dle Van Niekerk, 2005) dochází k nabytí incestního chování pachatelů prostřednictvím sociálního učení. Pachatelé jednoduše okoukali incestní chování ve vlastních rodinách či ho byli sami obětí.

Z psychoanalytického pohledu je cyklus pachatel – oběť – pachatel řízen obranným mechanismem zvaným identifikace s agresorem (např. Vaníčková et al., 1997). Oběť s pachatelem raději spolupracuje a následně se s ním identifikuje, aby překonala bezmoc a měla pocit kontroly nad situací, která ohrožuje její život nebo integritu. Tak se z oběti může časem stát pachatel.

Fenomén může být také vysvětlen podle teorie objektních vztahů (porovnej Merrill et al., 2005). Osoba internalizuje (zvnitřňuje) reprezentace vztahu zneužívajícího a zneužívaného, které se stanou mentálním modelem self a druhých v dalších mezilidských vztazích. Svědci nebo oběti zneužívání tak mohou internalizovat, že být správným otcem znamená zneužívat vlastní děti.

Znovuodehrávání vlastního traumatu studovali také Ellason a Ross (1999). Tato studie se zaměřila na disociativní symptomy a zkušenosti vlastního traumatu v dětství u 13 sexuálních delikventů a 97 dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství. Pachatelé byli naneštěstí léčeni pro širokou škálu deliktů zahrnující kromě incestu také pedofilii nebo exhibicionismus.

Všech třináct pachatelů prožilo v dětství závažné trauma. Jedenáct pachatelů udalo zkušenost s fyzickým týráním a jedenáct pachatelů zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Tito pachatelé se v tomto ohledu nijak nelišili od kontrolní skupiny obětí sexuálního zneužívání, neboť v dětství byly rovněž obětmi. Tyto skupiny se rovněž významně neodlišovaly, co se týče disociativních a dalších příznaků.

Autoři uzavírají, že jejich data jsou v souladu s „trama-dissociate“ modelem sexuální kompulzivity, která zahrnuje nutkavé znovuodehrávání a znovuprožívání vlastního traumatu. Kupříkladu nejčastěji zaškrtávaná položka na škále disociativních zkušeností byla položka týkající se znovuprožívání minulosti, jako kdyby byla reálná, která bývá dávána do souvislosti právě s nutkáním trauma znovuodehrávat.

V této části jsme uvažovali roli vlastního traumatu při páchání incestu. Fenomény disociace, identifikace s agresorem, socialního učení a internalizace objektních vztahů mohou být při znovuodehrávání vlastního incestního traumatu významně zapojeny. I když pachatel sám nezažil sexuální zneužívání v rodině, zkušenost s jiným typem zneužívání či týrání (fyzické, psychické) je pravděpodobně mezi pachateli široce rozšířena.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ačkoliv mnoho pachatelů prožilo samo sexuální zneužívání z dětství, menšina obětí incestu se vskutku stane pachateli. Porovnáme-li to s dostupnými daty obětí fyzického týrání v dětství, jen jedna čtvrtina až jedna třetina těchto obětí se stává pachateli (Merrill et al., 2005). Předpokládá se, že oběti zneužívání v dětství z řad mužů se v dospělosti stávají daleko pravděpodobněji pachateli, zatímco ženy vlastní trauma znovuodehrávají v dospělosti opět jako oběti (Weiss et al., 2001).

Doposud jsme se zabývali třemi možnými motivy k páchání incestu – sexuální potřeby, emocionální potřeby a nutkavé znovuodehrávání vlastního traumatu. Páchání incestu pravděpodobně vyvěrá z různorodých motivů a potřeb a to jak mezi jednotlivci, tak i v rámci jedné osobnosti. Celistvější porozumění motivace k páchání incestu zahrnuje také zhodnocení aktérů samotných, o čemž pojednává následující část.

Motivy k incestu vnímané samotnými pachateli

Jak pachatelé incestu vnímají vlastní motivaci, zkoumala Carolyn Copps Harley (2001). Ve své studii se rovněž zaměřila na spojitosti, které pachatelé nalézají mezi svou motivací a aktuálními a minulými životními okolnostmi. Jako výzkumný design byla zvolena kvalitativní zakotvená teorie. Data byla získána pomocí série tří rozhovorů s osmi pachateli incestu (vlastními a nevlastními otci) úspěšně procházejících terapeutickým programem. Jejich věk kolísal od 28 do 42 let. Pocházeli ze všech sociálních vrstev. Věk dětské oběti kolísal od 6 do 15 let. Zneužívání trvalo od několika incidentů po dobu pěti let a zahrnovalo ebehodnotí, ebehodnotí mus, osahávání, orální anebo vaginální styk.

Pachatelé popsali rozličné motivy, které je vedly k vyhledávání sexuálního kontaktu se svými dětmi. Autorka motivy rozčlenila do čtyř kategorií.

A) Potřeba sexuálního uspokojení
Všichni pachatelé vnímali sexuální uspokojení jako část své motivace k incestu, nicméně ne pro všechny hrál tento motiv primárně důležitou roli. Jako nejdůležitější se tento motiv zdál být pro ty pachatele, kteří obecně zdůrazňovali sex jako velmi důležitou součást svého života. Mnoho z nich uvádělo, že během incestu nebyli sexuálně aktivní s jinou ženou.

B) Hledání úniku z nespokojenosti ve vlastním životě
Všichni respondenti popisovali okolnosti svého života v době páchání incestu jako velmi nešťastné. Sexuální styk s vlastním dítětem jim umožňoval „cítit se lépe“. Pomáhal jim překonat nedostatek náklonnosti. Pachatelé rovněž popisovali, jak jim sexuální kontakt s vlastním dítětem pomáhal překonat odmítnutí (např. ze strany partnerek) a jak u svých dcer vlastně hledali přijetí.

C) Vyjádření nenávisti
Tři z osmi pachatelů chápali sexuální kontakt se svojí dcerou jako prostředek vyjádření agrese vůči vlastním partnerkám (např. kvůli nevěře nebo odmítání pohlavního styku). Někteří jej chápali jako vyjádření hněvu vůči vlastnímu pachateli (podle logiky: „Někdo to udělal mě, tak to já můžu teď udělat někomu jinému).

D) Neadekvátní vyjádření náklonnosti a lásky
Pachatelé se často domnívají, že vztah s jejich dcerou je spíše vztahem dospělého k dospělému, než dospělého k dítěti. Své dcery vnímají jako osoby sobě velmi blízké a cítí se jimi podporovány.

Jiným cílem této studie bylo zkoumání vnímaných motivů k incestu ve vztahu k současným a minulým životním okolnostem. Výsledkem analýzy jsou další 3 kategorie.

A) Původní rodina
Pachatelé často charakterizují svojí původní rodinu určitým odstupem či nedostupností svých rodičů. Všichni respondenti popsali, že měli jen malý nebo žádný vztah s vlastním otcem. V dětství pachatelé vnímali nedostatek péče a také odmítání ze strany jednoho nebo obou rodičů. Mnoho pachatelů popsalo konflikty mezi rodiči, psychické týrání a polovina z nich také fyzické týrání. Zdá se, že se autorka přímo nedotazovala na sexuální zneužívání v dětství, ačkoliv jeden respondent spontánně uvedl, že jeho sestra byla sexuálně zneužívána jeho vlastním otcem.

B) Životní okolnosti předcházející incest
Životní okolnosti předcházející incest popisují pachatelé jako stresující a neuspokojivé. Životní těžkosti zahrnovaly partnerské problémy, nízkou sebeúctu, zneužívání alkoholu, nedostatek sexu, zdravotní a pracovní problémy.

C) Partnerské problémy
Problémy pachatelů se navzájem lišily, nicméně každý respondent popsal konflikty ve vlastním partnerství (manželství). Jejich partnerství charakterizuje nedostatek komunikace s velkými nedořešenými a neprodiskutovávanými problémy.

Autorka uzavírá, že rané zneužívání a zanedbávání v původní rodině činí pachatele predisponovanější k uspokojování jejich dospělých potřeb ebehodnotí způsoby. Zdůrazňuje, že pachatelé sami ale málokdy své incestní delikty spojují se svou traumatizující minulostí. Pachatelé mají tendenci vidět jako významný motiv k páchání incestu spíše současné stresující životní okolnosti.

Ačkoliv pachatelé tvrdí, že by se k incestu neuchýlili, pokud by měli pravidelný, uspokojující sexuální vztah s vlastní partnerkou, současně popisují výraznou odlišnost sexuálního uspokojení, které jim přináší sexuální kontakt s vlastní dcerou. Prožívají ho jako velmi sexuálně vzrušující a uspokojivý. Pachatelé naznačují, že musejí vyvinout daleko více práce, než dojde k sexu s dospělou ženou, a že tato práce činí sex s ní méně uspokojující než sex s dítětem. Své dítě vnímají jako méně odmítavé a tak se cítí potenciálně méně zranitelní ve svých snahách dosáhnout intimity.

Motivy k incestu, které popsali sami pachatelé, se shodují s motivy, které popsali výzkumníci. Pachatelé uváděli jak sexuální, tak emoční uspokojení (kompenzace frustrujících životních okolností, vyjádření hněvu, uspokojení potřeb náklonnosti a lásky), které jim sexuální kontakt s dcerou přináší. Pachatelé rovněž popsali neuspokojivé podmínky v původní rodině (psychické týrání – odmítání, nepřístupnost, zanedbávání a fyzické týrání), ačkoliv si sami tyto podmínky s pácháním incestu nespojují. Spíše mají tendenci vidět současné nepříznivé životní okolnosti jako důležitý motiv k páchání incestních deliktů.

Podle Finkelhor (1984 dle Van Niekerk, 2005) musejí pachatelé, kteří jsou k páchání incestu motivovaní (ať už sexuálně, emočně nebo jinak), překonat vnější a vnitřní zábrany. Popisuje čtyři kroky, které jsou nezbytné, aby k incestu došlo: 1) jedinec musí být motivován páchat incest 2) musí překonat vnitřní zábrany k deliktu 3) musí překonat vnější zábrany k deliktu 4) musí překonat odpor dítěte. Druhý krok (překonávání vnitřních zábran) má úzký vztah k pachatelově osobnosti, proto jej budeme projednávat v následující části.

                                       

Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor ke zneužívání?
Carolyn Copps Harley (1998) rovněž studovala myšlenkové procesy (cognition) pachatelů incestu, které vedly k potlačení jejich vnitřních zábran vůči zneužití dítěte a jeho pokračování. Tyto myšlenkové procesy nejsou chápány jako přímá příčina zneužívání, ale jako způsoby, které pachatelům umožňují význam jejich činů popřít, bagatelizovat, racionalizovat a ospravedlnit. Obecně se dá říci, že pachatelé překrouceně přičítají dětem větší odpovědnost ( ) za incestní styky než sami sobě a připisují jim dokonce i větší zisky, které jim ze styku plynou.

Autorka myšlenkové procesy pachatelů rozdělila do čtyř kategorií.

A) Myšlenkové procesy sloužící k překonání strachu z prozrazení
Strach, že bude páchání incestu zveřejněno, představuje podstatnou zábranu, kterou musí pachatelé překonávat. Tento strach prožívají pachatelé různou měrou. Mnozí pachatelé tento strach zahánějí uvědoměním, že vztah jejich dcery a matky je konfliktní, a že si proto dcera incest nedovolí odhalit. Jiní zase spoléhají na to, že by se dcera obávala matku svým přiznáním zranit. I kdyby zneužívání vyšlo najevo, pachatelé mohou věřit, že by jejich manželka uvěřila více jim než dceři nebo by jim jejich chování odpustila.

Pachatel je přitom za sexuální zneužívání odpovědný ze 100%, dítě ani trochu (0%).

Když dítě po prvním incidentu záležitost neprozradí nebo je pachatel přesvědčen o zájmu dítěte o sexuální kontakt, strach z prozrazení se rovněž zmírní. Někteří pachatelé překvapivě strach z prozrazení zkrátka jednoduše vypustí z hlavy.

„Vím jak by moje manželka zareagovala. V prvé řadě by ji v žádném případě neuvěřila. Myslela by si, že je na mě jenom kvůli něčemu naštvaná a dala by jí facku. (…) A pak by na to zapomněla. Protože by ji nikdy nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopný.“

B) Myšlenkové procesy sloužící k rozpuštění odpovědnosti
Osobní odpovědnost za zneužívání je další důležitá zábrana, kterou pachatelé musejí překonat. Otcové páchající incest mohou mít tendenci vidět zneužívání jako nevinou hru nebo mohou tvrdit, že sexuální kontakt jako hra začal. Mohou také prohlašovat, že zneužívání začalo zcela náhodně, nebo že dítě samo zahájilo sexuální kontakt. Normální, „pozitivní“ reakce dítěte po incidentu rovněž může zmírnit pocit vlastní odpovědnosti za zneužívání stejně jako (mis)interpretace, že nebylo užito nátlaku a násilí.

„(…) Očekával jsem, že se mi bude vyhýbat, což vskutku mohla. Probudila se později, zatímco jsem už snídal. A pamatuji se, jak scházela dolů k jídelnímu stolu a pozdravila:“Dobré ráno tati“. Objala mě, posadila se a snědla snídani jako by se nikdy nic nestalo.“

C) Myšlenkové procesy vztahující se k získání svolení
Pachatelé si svolení k páchání incestu získávají (mis)interpretací normálních nebo „pozitivních“ reakcí dítěte nebo o svolení k sexuálnímu kontaktu přímo dítě požádají. Pachatelé interpretují reakce dítěte (nebo jejich nepřítomnost) či slovní komentáře v tom duchu, že mohou v sexuálním kontaktu pokračovat.

„Nikdy jsem opravdu nevěnoval pozornost jejím reakcím, ale co si vzpomínám, nikdy jsem nedostal žádnou negativní zpětnou vazbu“ (později dodává) „Dobře, jedna její reakce, na kterou si vzpomínám byla, že už skutečně nechtěla žádný orální sex. Nikdy jsem se jí nezeptal proč nebo na cokoliv jiného, prostě jsem s tím skončil.“

„Jak se ti líbí tohle, zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ji to šimrá. To bylo všechno, co k tomu řekla. A co to pro mě znamenalo? Že je všechno v pořádku. Mohl jsem dál pokračovat.“

D) Myšlenkové procesy vztahující se k společensko-kulturním faktorům
(Mis)interpretace poselství, představ a očekávání naší kultury mohou posloužit jako nástroje k překonání zábran k zneužívání. V prvé řadě jsou si pachatelé vědomi relativně nízkých postihů za sexuální zneužívání dětí. Také věří, že je společnost tolerantnější či má větší pochopení pro trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu, proto používají pachatelé alkohol jednak k prolomení zábran jednak jako případnou omluvu, kdyby vyšlo zneužívání najevo.

„Ačkoliv jsem zrovna nepil, mohl jsem zalhat, že ano. Protože jsem věděl, že existuje jistá tolerance pro činy spáchané pod vlivem alkoholu. Špatný není člověk nebo jeho charakter, to alkohol z něj udělal zvíře.“

Mnozí pachatelé věří, že nepřekročili žádnou vážnou hranici, neboť s dítětem neměli pohlavní styk. Dalším se podařilo přesvědčit sebe sama, že šlo o vztah dospělého k dospělému spíše než k dítěti. Jiní vnímají zneužívání jako nevyhnutelnou potřebu nebo jako své patriarchální právo.

Autorka uzavírá, že pachatelé obecně pokřivují realitu, aby mohli snáze zdolat své vnitřní zábrany. Jejich myšlenkové procesy jsou narušené a založené na nelogickém usuzování. Příkladem je uvažování pachatele, který se domnívá, že jeho manželka bude mít v případě prozrazení pro zneužívání pochopení, neboť byla sama v dětství zneužívána.

Osobnostní charakteristiky otců páchajících incest

Očekávání týkající se stabilních osobnostních charakteristik, které by byly typické pro pachatele incestu, nebyla empirickými studiemi naplněna (Van Niekerk, 2005). Neexistují žádné unikátní osobnostní rysy, které by umožňovaly rozlišit pachatele incestu od ostatních jedinců. Přesto se někteří autoři tyto obecné charakteristiky pokusili – obyčejně na základě klinické zkušenosti – popsat.

Jak bylo již uvedeno autoři vycházející z klinické zkušenosti (např. Groth, 1982) nacházejí u pachatelů emoční, sociální a narcistní deficity. Ursula Wirtz (2005), která vychází především z retrospektivních údajů vlastních pacientek, popisuje osobnostní charakteristiky pachatelů následovně: narcistický deficit, zkušenost opuštěnosti v dětství, frustrovaná potřeba závislosti, nedostatečná mužská identita, slabé self, nízká empatie, nízká kontrola impulsů, nízká frustrační tolerance, sociální nekompetence, paranoidní a žárlivecké chování, nedostatek sebe kritiky a pocity viny.

Meisleman (1978 dle Van Niekerk, 2005) popisuje různé osobnostní typy pachatelů incestu mezi otci. Kromě již výše uvedených ne příliš zastoupených typů – pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný, se sklonem k alkoholismu, popisuje také endogamický, psychopatický a situační typy pachatelů, které si nyní přiblížíme. Tyto typy se přirozeně nemusejí vzájemně vylučovat a v individuálních případech se mohou překrývat.

1) Nejčastější endogamický typ je typicky emocionálně a sexuálně závislá osoba trpící poruchou osobnosti, která se do jisté míry shoduje s popisy výše uvedených autorů (Hartley, 1998, 2001, Smith et al., 1995, Wirtz, 2005). Jedná se o dobře sociálně adaptovanou osobnost, jejíž jediná společenská deviace spočívá v jejím sexuálním chování. Tento typ pachatele netouží po sociálních či sexuálních vztazích se ženami mimo svojí rodinu. Raději hledá uspokojení vlastních emočních a sexuálních potřeb ve vlastní rodině (proto endogamický). K páchání incestu se uchyluje v momentě, kdy jeho partnerství (manželství) koroduje, ve snaze naplnit své potřeby způsobem, který je mu vlastní. Zpravidla tento pachatel pochází z rozvrácené rodiny. Trpěl absencí či nedostupností rodičů, ať už fyzicky nebo emocionálně. Často byl nucen pečovat o své rodiče více, než pečovali oni o něho. To u něj mohlo oslabit význam vztahu dospělého s dítětem a způsobit, že svou dceru vidí spíše jako dospělou ženu. Nedostatek zvnitřnělé péče může být také důvodem, proč tolik v dospělosti touží po intimitě, blízkosti a sounáležitosti. Tento typ pachatele chová ambivalentní pocity vůči svému často krutému a autoritativnímu otci, který jej odmítal. Častá je také závislost na sexu a paranoidní chování (podezíravost, hostilita). Svojí dceru považuje za své výhradní vlastnictví. Má tendenci překompenzovat svoje pocity bezmoci rigidní, kontrolující, autoritativní pozicí nediskutovatelné hlavy rodiny (a tak se stává tím, co na otci kdysi kritizoval). Tento tyran vlastní rodiny bývá ale nezřídka mimo rodinu sympatická a nesmělá osoba.

2) Psychopatický typ zneužívá svoje dítě, protože věří, že uspokojování jeho vlastních impulsů je důležitější než negativní důsledky, které to dítěti může přinášet. Vyhledává stimulaci, novotu a vzrušení. Nedokáže milovat a nezažívá pocity viny. Je bezcitný, sobecký, manipulativní, nezodpovědný, impulsivní, promiskuitní a asociální. Tento typ je méně častý než endogamický typ. Porter a kolegové (2000) nalezli psychopatické rysy asi u 15% pachatelů incestu.

3) Situační typ představuje poměrně obyčejného člověka, který za nepříznivých životních okolností (rozvod, smrt, úraz, nemoc) dočasně sklouzne ke zneužívání své dcery. Tento typ podle ebehodno představuje asi 5% pachatelů.

Smith a kolegové (1995) ohodnotil osobností rysy 94 otců páchajících incest pomocí Cattellova dotazníku 16PF. Jejich empirické výsledky nepotvrdily profily pachatelů odvozené z klinické zkušenosti. Bylo nalezeno celkově 30 profilů, přičemž ten nejčastější (přítomný asi u jedné šestiny pachatelů), byl rovněž nejčastěji se vyskytujícím profilem v ebehodno populaci. Pachatele incestu tedy pravděpodobně denně potkáváme, aniž by nás na nich cokoliv výrazně zaujalo.

Tito autoři přesto nalezli několik vlastností, které se u pachatelů vyskytují běžněji, než je obvyklé. Jedná se především o emoční a sociální deficity (sociální izolace, sociální fobie, problémy z navazování blízkých a důvěrných vztahů). Tyto vlastnosti však nejsou typické jen pro pachatele incestu a často se vyskytují i v běžné populaci.

V této části jsme se věnovali osobnostním charakteristikám otců páchajících incest. Autoři se shodují, že neexistuje unikátní profil, který by umožňoval pachatele incestu rozlišit od běžné populace. Zvláště autoři vycházející z klinického pozorování ale nacházejí několik obecných charakteristik. V mnoha případech je pachatel incestu emočně narušený člověk s malou ebehodnotí a sociálními dovednostmi, který se často cítí bezmocný, izolovaný a osamělý. Jeho frustrované sexuální potřeby, potřeby náklonnosti a kontroly jsou uspokojován deviantním způsobem.

Závěr

V tomto příspěvku jsme se zaměřili na osobnost otců páchající incest. Postupně jsme popsali čtyři motivační faktory k páchání incestu: sexuální potřeby, emoční potřeby, nutkavé znovuodehrávání vlastního traumatu a současné neuspokojivé životní okolnosti. Na závěr jsme se věnovali osobnostním rysům pachatele a snahám jeho osobnost profilovat. Unikátní profil, který by umožnoval rozlišit pachatele incestu od běžné populace nebyl empiricky nalezen. Velká většina pachatelů jsou však pravděpodobně emočně narušené osobnosti s osobností poruchou. Pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný typ a typ se sklonem k závislosti na alkoholu není tak častý.

ac

Literatura
Ellason, J. W., Ross, C. A. (1999). Childhood trauma and dissociation in male sex offenders. Sexual Addiction and Compulsivity. No. 6., pp. 105 – 110.

Hartley, C. C. (1998) How Incest Offenders Overcome Internal Inhibitions Through the Use of Cognitions and Cognitive Distortion. Journal of Interpersonal Violance, Vol.13, No. 1., pp. 25-39

Hartley, C. C. (2001) Incest Offenders´ Perceptions of Their Motives to Sexually Offend Within Their Past and Current Life Context. Journal of Interpersonal Violence, Vol. 16, No.5, pp. 459-475

Merrill, L. L. et al. (2005) Predicting adult risk of child physical abuse from childhood exposure to violence: Can interpersonal schemata explain the association? Journal of Social and Clinical Psychology, Vol. 24, No. 7, pp. 981-1002

Phelan, P. (1995) Incest and its meaning: the perspective of fathers and daughters. Child Abuse and Neglect, Vol. 19, No. 1, pp. 7-24

Porter, S. et al. (2000) Profiles of psychopathy in incarcerated sexual offenders. Criminal Justice and Behavior, Vol. 27, No. 2, pp. 216-233
Pöthe, P. Sexuální zneužívání dítěte v rodině In Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

Raboch, J. (1994) K problematice incestních deliktů. Časopis Lékařův Českých, Vol. 133, No. 9, pp. 260-262
Raboch, J. (1996) “Pachatelé” pohlavního zneužívání. Československá psychiatrie, Vol.92, No. 1, pp. 18-24

Ross, C.A. (2000). Trauma model: A solution of the problem of comorbidity in psychiatry. Manitou Communications.

Scully, D., Marolla, J. (1984) Convicted Rapists’ Vocabulary of Motive: Excuses and Justifications. Social Problems, Vol. 31, No. 5, pp. 530-544

Smith, D. W., Saunders, B. E. (1995) Personality characteristics of father/perpetrators and nonoffending mothers in incest families: individual and dyadic analyses. Child Abuse and Neglect, Vol. 19, No. 5, pp. 607 – 617

Van Niekerk, W. J. (2005) Emotional experiences of incestuous fathers: A social constructionist investigation.Nepublikovaná dizertační práce. Ke stažení na: http://etd.unisa.ac.za/ETD-db/theses/available/etd-03062006-151037/unrestricted/

Vaníčková, E. et al. (1997) Sexuální zneužívání dětí. I. díl. Praha, Univerzita Karlova

Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

Weiss, P., Zvěřina, J. (1997) Prevalence sexuálního zneužití v dětství v obecné populaci: výsledky národního výzkumu. Československá psychiatrie, Vol. 93, No. 2, pp. 66-74

Wirtz, U. (2005) Vražda duše. Praha, Portál