Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Nemusíte být oběť celý život

                Chci vám zde vyprávět svůj příběh, příběh o uzdravení.      

                Najít příběhy o sexuálním zneužívání nebo bolestných následcích v dospělosti není příliš náročné. V knížkách i na internetu jsou při troše snahy poměrně dostupné. Kde jsou ale ty, které přinášejí naději a zprávy o tom, že i s takovou zkušeností můžete žít radostný a spokojený život? Že ty šrámy na těle i na duši lze uzdravit? Nevím o nich. Možná se o tom jen nemluví…O takových věcech je potřeba mluvit a čím více, tím lépe. Nechci mlčet.

                Já to zažila a zažívám každý den. Jde to. Nemusíte být obětí celý život! Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. To není pravda. Je to cesta dlouhá a mnohdy velmi bolestivá a náročná.

                Na začátku jsem jen věděla, že chci. Nevěděla jsem jak a kudy, ale věděla jsem, že žít ve vězení vlastního těla i mysli – tedy vlastně nežít – nechci.

                V dětství jsem se naučila přežít. Veškerou svou životní sílu jsem investovala do strategie přežití. Byla to vlastně jediná možná cesta, jak to všechno vydržet – přežít. Tehdy to bylo velmi funkční. Ale v dospělosti, kde už nejsem malé bezbranné dítě, mi všechny ty mechanismy z dětství spíš ubližovaly a zabraňovaly žít.

                Já ale nic jiného neuměla. Nevěděla jsem, co s tím. Nikdo mě to nenaučil. Nikdo se se mnou o tom nikdy nebavil. Naopak, táta mi říkal, nikomu to neříkej, nezajímá mě, jak se cítíš ty, teď dělej, co chci já. Máma se mě nikdy nezeptala, jestli mi táta neubližuje nebo nedělá něco, co se mi nelíbí. Nebyla se mnou ve chvílích, kdy jsem jí velmi potřebovala. Naučila jsem se mlčet, zatnout zuby a dělat všechno tak, jak je to správně – správně podle druhých.

                Opustit tuto strategii, kterou jsem měla velmi hluboko pod kůží, znamenalo ohrozit svůj vlastní život. Doslova. Postupně, jak jsem tyto své „dětské” návyky opouštěla, zažívala jsem velmi silné pocity paniky, beznaděje a bytostného ohrožení. V takových chvílích jsem vedle sebe potřebovala někoho, komu mohu plně důvěřovat, někoho, kdo se o mě postará, když budu zcela zaplavena všemi těmi hlavně nepříjemnými pocity a ztratím nad sebou absolutní kontrolu.

                Pokud se do procesu uzdravení pustíte, nepouštějte se sami. Najděte někoho, kdo v tom bude s vámi. Vím, jak je těžké někomu důvěřovat a odhalit se, ale pokud jste opravdu odhodlaná/ný, pustit se do toho naplno, určitě se objeví někdo, kdo bude pro vás právě ta pravá či ten pravý. Dejte si čas postupně získávat důvěru, nemusíte se odhalit hned. Věřím, že i kdybyste chtěli, tak vám to nepůjde. Dlouho jste to v sobě drželi a není jednoduché to vynést na světlo, dejte si čas.

                Takovou parťačkou nebo parťákem pro vás může být odborník – terapeut (píšu v mužském rodě, myslím muže či ženu), nebo prostě někdo, ke komu cítíte důvěru. U terapeuta máte alespoň předpoklad, že více či méně rozumí tomu, co se ve vás děje a více či méně bude vědět, co s tím. Neplatí to stoprocentně, ale pravděpodobnost je poměrně vysoká. Vyberte někoho, kdo je dost silný natolik, aby s vámi celý proces absolvoval. Není to náročné jen pro toho, kdo postupně odhaluje svou minulost, ale i pro toho, kdo je v tom s vámi. Vyberte někoho, komu se nebudete bát sdělovat věci, o kterých se běžně nemluví. Někoho, o kom jste přesvědčeni, že ho to neporazí a zároveň vás nebude litovat – to vám nepomůže. Pozor na své blízké – partnery/ky, rodiče či jiné členy rodiny (zvláště v případě incestu), pro ty to může být obzvláště veliká zátěž, jsou s vámi emocionálně spojeni.

                Při výběru odborníka vám může pomoci doporučení od někoho, kdo s ním má bezprostřední dobrou zkušenost. Nebo, že se daný odborník specializuje na  terapii následků sexuálního zneužívání v dětství. Nebo terapeut, který má sám osobní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Jsou to jen nápomocné indicie. Nicméně to nejdůležitější by mělo být, jak ji/ho vnímáte vy. Jestli máte chuť se jí či mu svěřovat (opět připomínám, dejte si čas a nespěchejte na sebe, šikovný a vnímavý terapeut vám ho dá taky).

                Člověk s vašimi zkušenostmi potřebuje velmi individuální přístup. Najděte si někoho, kdo vám ho poskytne. Může se stát, že takových důvěrníků budete potřebovat několik a s každým z nich ujdete kus svojí cesty. Potřebujete někoho hodně vnímavého, někoho, kdo disponuje různorodými technikami a dokáže svůj přístup velmi citlivě přizpůsobit právě vám a vašim potřebám. Udělejte hned na začátku pro sebe něco hezkého a pečlivě si někoho takového vyberte        

                Já měla na své cestě také několik důvěrníků. Ty hlavní jsou dvě. Jiřina Dolanská – terapeutka a ředitelka Élektry. Pomohla mi v mých 20 letech postavit se na vlastní nohy, naučila mě vnímat své tělo a svoje potřeby, ukázala mi, že nejsem sama a stála na velmi důležitém začátku mé cesty. Ukázala mi jak žít. Děkuji.

                Tou druhou je Libuška Pytlová – ukázala mi, jaké to je dávat a přijímat lásku, radovat se ze života a zároveň žít v pravdě a nepřekrucovat skutečnost. Naučila mě užívat si života se všemi jeho radostmi i strastmi. Děkuji.

                Obě byly vhodné právě pro mě v danou chvíli. Uvedením jejich jména je mým poděkováním, vzdáním úcty tomu jaké jsou a co dělají a také vyjádřením toho, jak moc důležité pro mne setkání s nimi bylo a stále je.

                Sama jsem absolvovala různé terapeutické techniky a přístupy – práci s tělem, vizualizace, imaginace, regresi, reflexní terapii, práci s čakrami, reiki, rodinné konstelace, gestalt terapii, focusing, transakční analýzu, práci s kresbou, kartami, psychodrama apod. Některé způsobily zásadní změny jiné menší. Můžete také vybírat.

                Nevěřte zaručeným metodám, které vás zbaví obtíží, aniž byste museli znovuprožívat traumatické události z dětství. Pokud máte zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a tato zkušenost vás stále negativně ovlivňuje i v dospělosti, nevyhnete se tomu to prožít znovu. Takové události ovlivňují tělesnou, psychickou i duchovní rovinu a na všech těchto úrovních je třeba je přijmout se vším všudy. Neznamená to, že je budete muset procházet minutu po minutě, ale rozhodně se vám budou vybavovat obrazy a pocity, které k tomu patří. Cesta k uzdravení vede přes přijetí a to nelze jinudy, než postavit se tváří v tvář skutečnosti.

                Za terapeutické služby se běžně platí. Všechny terapie, které jsem kdy absolvovala, jsem si platila. Někdy více, jindy méně. Pro mě to byla motivace. Chtěla jsem tu nejlepší péči, tak jsem si za ni zaplatila. Motivace i v tom, nepřestávat, když jsem měla chuť se na všechno vykašlat, motivace v tom, využít maximum z toho, co jsem za své peníze dostávala. I pocit, že mám možnost spolurozhodovat – platím, můžu vyjádřit nesouhlas, můžu se rozhodnout, jestli to, co v terapii dostávám, je odpovídající její ceně, rozhodnout, že nebudu pokračovat dál, protože cena neodpovídá nakoupenému zboží. Pokud pomoc chcete a potřebujete, peníze se zajisté objeví.

                Měla jsem různé představy o tom, jaké to bude, až se jednou se vším vyrovnám. Například, že si nakonec sednu s oběma svými rodiči, všechno si vyříkáme, pobrečíme si, obejmeme se a budeme šťastní až do smrti. Skutečnost je jiná. Mimo jiné jsem svou sexuální orientaci (homosexualitu) připisovala právě tomu, že mě táta v dětství sexuálně zneužíval. Někde uvnitř jsem si velmi přála (a dlouho jsem si to nechtěla přiznat) být „normální” – heterosexuální. Hodně jsem se o to snažila. Jenomže, nakonec jsem přišla na to, že moje sexuální orientace má mnohem hlubší kořeny, než jsou moje rané sexuální zážitky s tátou. I přes odbourání strachu a odporu k mužům, se mě stále drží. To se mi přijímalo velmi těžce. Obrečela jsem to.

                Věřte, že v průběhu svého úzdravného procesu přijdete na věci, o kterých jste nikdy před tím ani nepřemýšleli. Někdy mohou být příjemně překvapující, jindy velmi bolestné. V podstatě se nedá na nic připravit dopředu. Proces je natolik individuální, že ani vy a ani nikdo jiný nemůže vědět, co vás přesně čeká. Cesta každého z nás je pouze ta naše, jedinečná. Nelze přeskakovat jednotlivé kroky ani jít cestu někoho jiného, velmi brzy vás vesmír vrátí zpět tam, kam patříte. Přestože se jednotlivé zážitky mohou podobat, cesta je to jen vaše.

                Je jen vaším rozhodnutím, zda se do takového procesu pustíte. Je to váš život. Žijete ho vy a nikdo jiný ho za vás neodžije.

                Pokud se rozhodnete nebýt obětí, přijde mi důležité zmínit zde ještě jednu důležitou věc. Kde není oběť, není ani pachatel. Byla jsem oběť – malé dítě, odkázané na dospělé, bezmocná, zraněná, zrazená. Uvnitř mě tahle oběť stále byla, někde hodně hluboko se schovávala a tvářila se, že je silná a že tam v podstatě ani není. Postupně jsem ji objevovala a uzdravovala. Dnes oběť nejsem – rány se zahojily. Najednou už se není za co schovávat, na co se vymlouvat (kdo mi kdy ublížil a jak je svět zlý a nebezpečný). Můj život je pouze v mých rukou a je na mě s ním naložit, jak nejlépe umím. Je v tom svoboda a zároveň zodpovědnost.

                Moje cesta je o zneužívání a také o veliké životní změně, o uzdravení. O cestě z temnoty do světla. Chci ukázat i dalším, že to jde a pomáhat jim takovou životní změnu uskutečnit. Nikdy mi vlastně nestačilo jen změny zažívat, vždycky jsem chtěla rozumět i tomu, co se se mnou děje. Pomalu jsem se tak připravovala na svou terapeutickou dráhu. Dnes ovládám techniky a metody, které mi pomohly k uzdravení a nabízím své schopnosti a dovednosti ostatním, kteří chtějí měnit svůj život.

                Děkuji každý den za to, že můj život je takový, jaký je. Raduji se každý den z toho, co mám. Radujte se taky.

                Když můj příběh vzbudí chuť a odhodlání měnit další životy, budu ráda. Pokud jste zažili něco podobného, podělte se (třeba i anonymně) – příběhů o radosti a naději není nikdy dost. Vyjádřete svůj souhlas, nesouhlas či komentář. Nemlčte! Sexuální zneužívání nemusí být tabu v našich životech ani v celé společnosti.

Své komentáře a reakce můžete psát do samostatné sekce diskusního fóra: http://sexualni.zneuzivani.cz/sexualni/forum/viewtopic.php?f=7&t=590

 VS

V diskusi je 9 příspěvků

1  alexander

pribehov o radosti a nadeji? ak som to spravne pochopil zneuzival ta otec. kazdy pedofil je psychopat a sadista ale predsa to bol tvoj otec a urcite mal urcite hranice. nepisala si vek. naviac si dievca, co obmedzuje trvale nasledky na psychicke. to ja ti napisem svoj vek ked sa to zacalo. ja som mal 10 rokov! a trvalo to jeden cely srok! bolesti, nasilia, vyhrazania, vydierania a strachu, ten neprestal. teraz mam 29 a som na liekoch kedze mam za sebou par pokusov o samovrazdu. vies tvoj styl pisania mi prijde akoby si bola na liekoch v manickej faze ale ja aj napriek liekom okrem okamzikov manie zijem neustale v pekle myslienok! same znauzivane dievcatka, si nedokazem predstavit ako to vnimate! ale ja ako muz alebo co zo mna ostalo to vnimam uplne beznadejne..

Napsáno v Únor 13, 2011 ve 12:31 am

2  admin

Ahoj Alexander,
ano byl to můj otec a začalo to, když mi bylo 8 a trvalo to několik let.
Nemyslím si, že by byl nějaký rozdíl v tom, zda jsi muž či žena, ta beznaděj a bolest je ohromná, bez ohledu na pohlaví. A občas se mi připomene.
Ano, vím jaké je to žít v pekle a jediné, co jsem svým článkem chtěla sdělit je, že tohle peklo není jediná cesta.
Můžeš věřit a nemusíš.

Veronika

Napsáno v Únor 15, 2011 ve 8:34 pm

3  Jan

Článek zní jak pohádka, kterou ti přeju Veroniko.. Nemám za sebou takové hrůzy, ale nesu si v paměti zážitky které ze mě udělali osobu plnou sebepohrdání…. Mám za sebou několik pokusů o sebevraždu, sebepoškozování, zkoušel sem se zepomenout utápěním v alkoholu.. Nikomu sem se nesvěřil protože se stydím za vlastní existenci a moc se mi nechce věřit že by z toho byla cesta ven..

Napsáno v Březen 28, 2011 ve 10:30 pm

4  Verča

Ano, zní to jako pohádka a často to tak i vnímám. Je to zázrak, který zažívám každý den. A na začátku bylo pouze to, že chci a věřím. To je vlastně to jediné, co člověku, který zažil něco takového jako Ty nebo já, zbývá. Věřit. Je to veliká životní výzva. Na počátku života nám ti, kteří by nás měli učit důvěře a radosti ze života naučí že si nemáme vážit sami sebe, že lásku si musíme zasloužit a podobné věci. Když vyrosteme máme na výběr, buď to tak necháme a zůstaneme tak celý život ve vězení a pekle sebe sama a nebo přijmeme zodpovědnost za svůj vlastní život a uvěříme, že vlastní hodnota a radost je jen naše rozhodnutí a nikdo nemá právo ani moc nám ji brát.
Mě moji rodiče nenaučili jak se mít ráda, jak si sama sebe vážit, že život je o radosti a spokojenosti, že mám právo si sama vybírat, jaký můj život bude. Oni to sami nikdy nezažili a nemohli mi takové věci předat. Pravděpodobně stejně jsou na tom všichni další rodiče, jejichž děti jsou nešťastné. Děti si moc vybírat nemohou. Když však vyrostou, už mají na výběr.
V pocitech beznaděje a bolesti nám často nezbývá již prostor na naději nebo víru, že je cesty ven. Moc dobře to znám. A taky z vlastní zkušenosti vím, že může na začátek pomoci třeba jen informace, že je někdo, kdo zažil tu velikou změnu a že změna je možná. Může to být jen malá špetka naděje, která může nastartovat něco zázračného a velikého. A pokud můj příběh něco takového způsobí třeba jen u jednoho jediného člověka, tak to stojí za to o tom všem mluvit. I když je mnoho těch, kteří nevěří a zpochybňují.

všem přeju hodně víry a odvahy, není to cesta lehká

Verča

Napsáno v Duben 1, 2011 ve 5:05 am

5  Venda

Verčo, musím tak trošku souhlasit, že tvoje psaní je až velmi manické. Mám tutéž zkušenost, znám přesně tu bolest, která je schovaná uvnitř nás a která se někdy vyšplhá napovrh. Slova jako “špetka naděje může nastartovat něco zázračného atd” ve mě vyvolává spíše pokus vylíčit zázrak, kterého je snad schopen jen Bůh. Protože inces je vražda duše a dojde k oddělení emocí od fizického těla, těžko se těmto lidem může číst tvůj text o zázraku a o tom, jak stačí jen chtít….

za svůj názor se omlouvám, ale není to tak snadné jak se zdá…pokusů o sebevraždu je hodně a toto by ve mě spíše vyvolalo pocit větší viny, protože já asi dostatečně nechci…

všem držím palce

Napsáno v Duben 4, 2011 ve 8:39 pm

6  Verča

Ahoj Vendo,

nemusíš se za svůj názor omlouvat, jsem ráda, že si se s ním zapojila do diskuze.
Riziko veřejného vystoupení s popisem vlastní zkušenosti s čímkoliv, je, že vyvolá souhlasné i nesouhlasné reakce. A tak je to v pořádku. Je to důkaz toho, že můj příběh oslovil další a tito další o něm přemýšlejí.
A máš pravdu v tom, že můj článek může v některých lidech vyvolat spíše pocity viny. Ano a i to může být začátek k tomu, něco se svým životem udělat.

Pod článkem jsou reakce spíše zpochybňující či kritizující.
Nejsou zde vidět reakce (které dostávám emailem nebo mi sdělují moji klienti při terapiích), které hovoří o tom, že můj příběh zasel špatku naděje a chuti do života a důvěry v to, že zneužívání nemusí být prokletí na celý život.
Za všechny tyto reakce děkuji.

Můj příběh a život je takový, jak jej líčím v tomto článku. To, jak jej vnímají čtenáři je, z velké části na nich samotných. Pro někoho naděje, pro někoho utopie. Takový je život :-) Každopádně můj příběh oslovuje druhé a rozpoutává diskuzi a to je dobře.

Verča

Napsáno v Květen 1, 2011 ve 11:52 am

7  Martina

Ahoj, chtěla jsem se na něco zeptat. Mám velké problémy v životě. V kineziologii jsem jednou narazila na pocit, kdy jsem si jako asi tříleté dítě připadala jako pytel špíny a odpadků. Zajímavé je, že jsem jednou podstoupila potrat, mimo jiné ze silně iracionálního důvodu “pokud nechám dítě u rodičů doma samotné, najdu ho v odpadkovém koši”. Mám velké problémy se sebehodnocením a pořád si připadám jako lhářka. Přestože jsem se dobře učila, rodiče mi celé dětství a mládí nadávali, že se hádají jen kvůli mně, že “jsem zrůda, která přišla na svět, aby trápila lidi”, “parazit”, že “až můj kluk přijde na to, jaká jsem nechá mě” a podobně. Na vysoké jsem se z toho už začala hroutit a nikdy ji nedodělala. Nemám kariéru ani děti, je mi 41 let. Přestože toho hodně umím a jsem pracovitá, mám neustálé finanční problémy většinou spojené s nějakým vztahem (muži mají tendenci mě vykořisťovat a já si to nechám líbit).
Nedávno jsem se od sestry dozvěděla, že ji otec jako malé miminko sexuálně zneužíval. Měla amnézii, vyplulo to z podvědomí při jedné terapii.
Dala jsem si některá fakta dohromady a vše zapadá. Mimo jiné i počátek těžké alergie v mém dětství, všechny okolnosti. Pocit, že “mohu být sama sebou, ale sama, nebo nemusím být sama, ale nesmím být sama sebou”.
Těžko ale půjdu za nějakou psycholožkou a řeknu jí: Víte, já si myslím, že mě tatínek jako miminko zneužíval, ale už si na to nepamatuju.
Asi by mě vyhodila jako blázna.
Máte prosím nějaký nápad, co s tím dělat?

Napsáno v Červenec 2, 2011 ve 12:19 pm

8  nela

Ahojte, už dávno hľadám niekoho, kto to “prežil”. Je mi ľúto že je to stále tabu, ale ďakujem za túto stránku. Možno sa niekomu otvoria oči a pochopia že aj na Slovensku a v Čechách existujú obete incestu. Aj ja prechádzam cestu oslobodenia a je to veľmi namáhavé. Trápia ma nočné mory a flashbacky, mám za sebou pokusy to skončiť naveky. Neschopnosťou povedať nie som prišla o bývanie,prácu a čo je pre mňa zvlášť bolestivé môj exmanžel má moje deti, lebo som viac v nemocnici ako doma. U mňa to začalo už od plienok, takže som nemala možnosť pochopiť čo je normálne. Kruté bitky a pokusy o zabitie, vyhrážanie sa že mama zomrie, nebude ma mať rada, nikto mi neuverí. Bohužiaľ aj moja teta zažila to isté a keď to povedala skončila v Pezinku a musela to odvolať. Pocity viny umocnil tým že mama naozaj za záhadných okolností zomrela. Pokračoval v tom manžel, aj svokor. Mám skvelú psychologičku, skúšame všeličo, momentálne je mi lepšie po 3 mesiacoch v nemocnici. Takže odkazujem všetkým obetiam – dievčatá a chlapcom- nemlčte, hovorte,možno vám raz niekto uverí a pomôže. NIE JE TO VAŚA VINA!!!

Napsáno v Prosinec 25, 2011 ve 10:55 am

9  Jarda

Je velmi zajímavé,jakou silou drží člověka v beznaději křivdy a zrady těch nejbližších.Musím souhlasit s tím jak moc je důležité nezůstat stát na výčitkách a obvinování s toho co nám život skrz krutou bídu citového teroru nadělil.
Velmi mě těší,že se necítím sám ve své vlastní touze o volný a svobodný život,který je hlavním motorem na mé cestě k uzdravení.
Verčo,se vším musím souhlasit.Je to prostě vlastní volba projít skrz vlastí démony ukotvené na řetězu strachu v nás každém.
Jsem na cestě už spoustu let a vlastně sám,ale to je vlastně každý.Můj život je zvláštní a to pro to,že už jsem přijmul to co se mi stalo v dětsví jako dar,který mě nenechal žít všední konzumní život.Možná vám to příde šílený,ale já se ze srdce těším na ten okamžik,kdy projdu celou svou bytostí a zvýtězím nad strachem,který mi krutě poznamenal pohled na sebe sama. Myslím ,že všechno co člověka v životě potká atˇ dobré nebo zlé,je právě to co mu nakonec nabízí svobodu,ale jen pokud to člověk sám příjme jako zkušenost.
Můj život je dlouholeté úsilí najít úlevu.Ale čím více odpovědí nacházím,tím víc se nabízí jedna tak jednoduchá.
Vzpomenout jak dítětem ještě nezrazeným uměl jsem sebe a svůj život milovat.
Je to prokletí i dar.Atˇ už vám to může příjít sebe víc šílený.
Darem myslím,schopnost cítit křivdy,rozpoznávat týrané,strápené duše,kterým mohu pomoci třeba jen vlídným slovem.
Přijal jsem svůj osud.
Odpustil jsem rodičům.
A beznaději a zoufalství vyhlásil válku,kterou nehodlám prohrát!!!
Díky Jaroslav

Napsáno v Leden 16, 2012 ve 5:20 am