Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Nezneužívající rodič – matka

Když dítě naznačuje nebo odhalí, že je sexuálně zneužíváno, reakce nezneužívajícího rodiče (obvykle, ale ne vždy matka) pro něj má velkou váhu a má významný vliv na jeho pohodu a budoucí duševní zdraví. Nezřídka se stává, že matka incest rovněž tají, ať už je to z neschopnosti konfliktní a nepříznivou situaci přijmout, z tendence raději udržet rodinu, ze strachu z agresora anebo z vnímaného nedostatku prostředků a podpory. Vezmeme-li v úvahu různé pozice, ve kterých se matky nacházejí (vztah k agresorovi, osobnostní typ, inteligence, vlastní minulost, finanční situace, síť sociální podpory (přátelé, rodina)), je zřejmé, že se reakce matek při odhalení sexuálního zneužívání mohou značně lišit od těch nejvíce po nejméně nápomocné. Předpokládá se, že matka, která prožívá více pocitů viny a svoje rodičovské dovednosti nehodnotí dobře, bude věnovat více času a energie na vlastní ochranu než na ochranu dítěte (Howard, 1992).

8 nejčastějších reakcí matky, když zjistí, že její partner zneužívá její dítě, popisuje Hanušová (2005):

1) Když matka zjistí sexuální zneužívání, podpoří dítě, okamžitě opustí otce, vezme děti s sebou. Nahlásí událost na orgán sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) nebo krizové centrum pro děti (KCD) či policii. Chce se dát okamžitě rozvést.

2) Matka věří dítěti, podporuje a ochraňuje jej. Sdělí to KCD nebo lince důvěry. Nechce rozbít rodinu, přijímá navrhované léčení.

3) Po svěření matka věří dítěti, podporuje jej, ale po ujištění a naléhání otce o nepravdivosti matka přejde na otcovu stranu. Někdy úplně, někdy jen částečně a její postoje kolísají od oběti k viníku a naopak.

4) Dítě se svěří matce, matka mu poradí, aby se otci vyhýbalo. Neřekne nikomu nic.

5) Dítě se svěří matce, ta jej konfrontuje s otcem. Ten tuto skutečnost popře a matka uvěří otci.

6) Dítě se svěří matce. Ta jej obviní ze lži a nemravných myšlenek.

7) Matka sama zpozoruje toto chování, ignoruje ho a navzdory všemu opouští pokoj, kde je dítě zneužíváno.

8 ) Matka zpozoruje toto chování a aktivně mu napomáhá. Toto chování se může objevit v rodinách s otcem agresivním alkoholikem. Matka obětuje dceru/syna, aby ostatní děti uchránila před fyzickým násilím.

Rovněž podle Howardové (1992) může mít reakce matky mnoho podob. Na jednom konci je matka, která ihned věří dítěti a podstupuje jasné a jednoznačné kroky k řešení situace. Tím dává najevo, že chování otce je špatné, nepřijatelné, a že je za něj otec plně zodpovědný. Na druhém konci pomyslných reakcí je matka, která reaguje popudlivě, dítěti nevěří a přikáže mu, aby o zneužívání už víckrát nemluvilo. Reakce matky, které stojí někde mezi tím, zahrnují nedostatečné a tiché reakce, nedodržené sliby, že zasáhne či neefektivní snahy zasáhnout, jako je nepřetržité monitorování chování a pohybu pachatele.

Christiane Adams-Tuckerová (dle Howard, 1992) rozděluje reakce matky na protektivní, které dítě podporují a neprotektivní, které nikoliv. Do první skupiny spadá ohlášení deliktů polici nebo úřadu pro ochranu dětí, zajištění lékařské a psychologické péče, vykázání pachatele z bytu a usilování o zatčení pachatele. Mezi neprotektivní reakce počítá vědomí incestu, ale nepodniknutí žádných kroků proti němu, nepodniknutí žádných kroků do doby, než dítě nerozvine zjevné příznaky, umožňování dalšího kontaktu pachatele s dítětem či vyrovnání se s pachatelem a obviňování dítěte. Dítě, které je matkou podpořeno, vykazuje daleko méně závažné příznaky než dítě, které matkou podpořeno není.

V dřívější psychologické literatuře byla matka nechránící dostatečně své dítě vnímána velmi negativně (Howord, 1992). Byla obviňována, že incest přímo či nepřímo podporuje, že je za něj spoluvinná, že se spolčuje s pachatelem. Takto vykreslená matka cítila prý velkou nenávist vůči své dceři a svému partnerovi ji více či méně poskytovala jako náhradu za sebe, neboť svého partnera nedokázala uspokojit.

V novější perspektivě je poukázáno na to, že matce často spíše scházejí kompetence k řešení svízelné rodinné situace, a že spíše než spolupachatelkou, je sama obětí. Její bezmoc může být dána nerovnováhou rozdělení moci v rodině (potažmo ve společnosti) a prohloubena domácím násilím (bitím, výhružkami). Její svoboda a manévrovací možnosti, tak bývají omezeny.

Pomáhající pracovníci by měli vzít na vědomí, že první reakce matky by neměly být základem pro finální zhodnocení situace, neboť stejně jako u každé jiné obtížné situace (např. při blížící se smrti), procházejí reakce dlouhým vývojem: popření, deprese, vztek a teprve nakonec přijetí.

Také bychom si měli být vědomi určitého společenského stereotypu, který nás vede k tomu vidět matku jako všemocnou osobu plně odpovědnou za péči a bezpečí svého dítěte. Je ale třeba vzít v potaz, že matka má, stejně jako kdokoliv jiný, velmi malou možnost kontroly nad chováním jiného dospělého, že může vždy být jen na jednom místě, a že není zodpovědná za zneužívání svého dítěte. Za zneužívání dítěte nese odpovědnost jedině pachatel. Matka nese odpovědnost za své jednání nebo jeho absenci, ale není odpovědná za zneužívání jako takové.

Uvědomme si také konflikt, do kterého se matka v případě incestu dostává. Společnost od ní očekává, že bude plně podporovat své dítě, a že odmítne partnera, se kterým léta budovala svůj život. Matky se proto často cítí viny, že ačkoliv neakceptují chování svého partnera, nepřestávají ho milovat a přejí si s ním zůstat.

Odmítavé reakce matky na odhalené sexuální zneužívání jejího dítěte mohou být v určitých případech ovlivněny vlastním nezpracovaným traumatem. Matka, která byla sama v dětství sexuálně zneužívána a nikdy nevyhledala pomoc, pravděpodobně dosud používá neadekvátní strategie zvládání vyvinuté k překonání původního traumatu (popření, bagatelizace, racionalizace apod.). Odhalení sexuálního zneužívání jejího dítěte ji může vlastní trauma připomenout a rozjitřit, a tak může začít prožívat panické ataky, flešbeky (živé vzpomínky), deprese či disociativní příznaky (např. otupění emocí, ztráty paměti), což ji může přivést k větší ochraně sebe sama, potažmo k odmítnutí sexuálního zneužívání jejího dítěte vůbec. Pokud mají matky navíc tendenci své trauma bagatelizovat (znevažovat), tíhnou pravděpodobně k znevažování traumatu i u svých dětí. Často jsou zmateny, když se dovídají, že trauma může oběti přinést mnoho negativních důsledků, neboť samy takové trauma prožily a přitom se cítí v pořádku. Aby si matky uvědomily, že sexuální zneužívání může přinést nespočet hlubokých emočních problémů, musely by si připustit, že je trauma ovlivnilo více, než si dosud připouštěly.

ac

Literatura
Hanušová, J. (2005): Sexuální zneužívání. Praha: Sdružení Linky bezpečí
Howard, C., A. (1992): Factors Influencing a Mother´s Response to Her Child´s Disclosure of Incest. Professional Psychology: Research and Practice. Vol. 24, No. 2, pp.176-181