Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Automobilová nehoda, povodeň, těžký úraz – to jsou vážné, traumatizující události. Má-li postižený dobré rodinné zázemí nebo jinou formu podpory od svých blízkých nebo svého okolí, je dobrá šance, že se na jeho psychickém stavu (a dlouhodobém duševním zdraví) podepíší jen minimálně. Jak ale mohou děti – se svou vývojově omezenou kapacitou – zvládat traumatické situace, ve kterých se jim taková podpora nedostává, nebo ji z nejrůznějších důvodů nemohou využít?

Martině je deset let. Dobře se učí, je tichá, nenápadná. Nemá moc kamarádů, drží se trochu stranou. Někdy se zdá, že je duchem trochu nepřítomná, a někdy si nedokáže vybavit některé informace, které dříve věděla, nebo nesvede, co jí šlo. Občas si stěžuje na různé bolesti, většinou břicha. Martinu od jejích 5 let sexuálně zneužívá její otčím. Podívejme se na některé aspekty toho, co se s ní a v ní asi děje. Martina je existenčně závislá na své rodině. Má ráda svoji mámu. Máma o zneužívání pravděpodobně ví, nebo alespoň tuší (z pohledu Martiny by o tom prostě vědět měla), a Martina nechápe, proč jí nepomůže, cítí se zrazená a opuštěná. Zároveň cítí, že by se u ní pomoci stejně nedovolala (možná, že už něco zkoušela naznačit, ale setkala se s odmítnutím a situace pak byla ještě horší). Martině tedy zbývá jen snaha o to, aby se ty děsivé věci děly co nejméně často a aby doma byl jinak klid. V rodině je se svojí hrůzou bez podpory. Dříve byla příliš malá na to, aby si dovedla představit samostatnou akci na svoji ochranu a vše oznámila třeba ve škole. Nyní se cítí do určité míry vinna za to, co se s ní děje, možná to klade úplně za vinu pouze sobě – také na základě toho, co jí otčím a možná i matka říkají („to máš za to, jaká jsi“). Zároveň je téměř jisté, že se obává následků, kdyby se o zneužívání dozvědělo okolí; znamenalo by to tresty, hněv otčíma i matky, možná ohrožení matky, popření situace rodinou, obvinění Martiny. Možná dokonce, že se o to již pokusila, ale setkala se s nedůvěrou namísto s pomocí. Martina se dostává do situace, kdy je nejen bez podpory v rodině, ale nemůže získat ani podporu zvenčí. Zůstává v té hrůzostrašné situaci sama, její nejbližší a nejdůležitější osoby ji zradily. Zároveň ale musí chodit do školy, fungovat v rodině jako každé dítě.

Co se děje? Stres vyvolává reakci, jejímž cílem je ochránit tělo a psychiku před poškozením, bolestí, zajistit jejich další fungování, přežití. Útěk ani útok není v situaci Martiny myslitelný (možná později, až bude větší, se o útěk pokusí). Další geneticky vrozenou „možností“ je útěk vnitřní, který přímo v situaci, kdy dochází ke zneužití, umožní např. odpoutat se od bolesti a strachu a prožívat celou situaci jakoby nezúčastněně. V běžném dni pak umožní, aby děsivé vzpomínky a myšlenky na to, co přijde, až večer půjde spát, neznemožňovaly plnění každodenních povinností a činností. Proces, který takovéto odpoutání od reality a vzájemné oddělení různých psychických obsahů jako jsou vzpomínky, pocity, vjemy a myšlenky umožňuje, se nazývá disociace. Chronická disociace, způsobená právě popsaným opakováním traumatické situace bez možnosti úniku nebo jiného řešení, může způsobit hluboké a vážné poškození psychiky a vývoje osobnosti dítěte. Čím ranější a čím závažnější je trauma a čím častěji se opakuje, tím jsou následky horší. Paradoxně ovšem není zcela snadné takový vývoj poznat a dítě často léta prožívá velké utrpení, aniž by si toho okolí povšimlo. Častokrát se učitelé, vychovatelé a známí spokojí s prostým vysvětlením, že dítě je zlobivé, odtažité, že se chová zvláštně, nepochopitelně, spíše než s pomocí se setká s tresty a „výchovou“.

Jak mechanismus disociace funguje, ještě úplně přesně nevíme. Je to velmi komplexní psychobiologický proces umožňující uchovat vzpomínky, smyslové a tělesné vjemy, myšlenky a pocity tak, aby se nedostaly do našeho vědomí, abychom o nich „nevěděli“ (nevybavovat si situaci násilí, necítit fyzickou bolest, neslyšet křik, neprožívat silné emoce). Toto oddělení, disociování, ale nefunguje bezchybně a v situacích, které nějakým způsobem upomínají na okolnosti traumatické události, se mohou vynořit. To je pro prožívajícího velmi nepříjemné a jeho organismus se tomu velmi úporně brání. V případě Martiny se to může projevovat tím, že se bude vyhýbat fyzickému kontaktu a fyzickým hrám, které fyzický kontakt zahrnují, určitým prostorám, pachům, může se bát tmy nebo například určitého typu mužů – takové situace v ní budou vyvolávat značnou úzkost. A nejen to, bude se vyhýbat i jinak bezpečným situacím, kde se obává, že by se s podobnými podněty mohla setkat. Traumatizované dítě je tedy stále na pozoru. Bývá proto i více unavené, hůře se soustředí, díky tomu je i méně intelektuálně výkonné, a může neadekvátně reagovat i na drobné či objektivně neohrožující podněty. Omezení subjektivně bezpečného životního prostoru je významným a velmi zatěžujícím následkem traumatu.

Samotné disociativní reagování je tedy zprvu adaptivní, chrání, poskytuje úlevu od psychické i fyzické bolesti. Jenomže jako účinná ochrana se snadno podmiňuje, tj. čím častěji k ní dochází, tím je pro dítě snadnější se k ní uchýlit, a to i v situacích, které by mohlo zvládnout jinak, aktivněji. Disociativní reakce s sebou také nese pro dítě další velmi zásadní negativní důsledek: tím, že se „odstřihne“ od přesného vnímání a prožívání situace, není schopno se z ní učit, není schopno tento zážitek integrovat, propojit se svojí dosavadní zkušeností a nemá tak ani možnost zážitku dát smysl, pojmenovat jej, zpracovat jej. Disociované obsahy (vzpomínky, pocity aj.) tedy jako by volně, neorganizovaně „plavou“ myslí a když se náhle dostanou do vědomí, působí zmatek. Postižený neví, co se děje, kde se vzal pocit úzkosti, nebo nepříjemná vzpomínka; z jeho pohledu totiž nesouvisí s tím, co se v té době dělo. Kdybychom měli možnost Martinu dobře poznat, těchto momentů bychom si pravděpodobně všimli, ale na dotaz, co se děje, by se nám dostalo nějaké přijatelné, bezpečné odpovědi („zamyslela jsem se“). Jinými slovy, disociace narušuje schopnost psychiky integrovat vjemy a prožitky do smysluplného celku, který umožňuje například předvídat reakce okolí, budoucí události apod. Odtud plyne další projev, který lze u traumatizovaných dětí pozorovat – špatně se učí ze zkušenosti, opakovaně se dostávají do rizikových situací a – co se ukáže jako velký problém později, v období dospívání – narušuje pocit identity. Duševní zdraví člověka lze charakterizovat mimo jiné mírou schopnosti integrace kognitivních a emocionálních obsahů a procesů, jejich vědomé dostupnosti a vztažení k vlastní identitě. Disociace tyto procesy narušuje a znemožňuje být plně přítomen s vědomím, že jsem to já, kdo prožívá, tj. narušuje prožitek „vím co se děje, proč se to děje, a že se to děje mně“. Martina se tedy možná někdy cítí jako host ve vlastním těle a mysli, protože některé její části, obsahy, jí „nepatří“, neovládá je.

Postižené dítě může disociovat (jinými slovy: chránit se před subjektivně – byť nevědomě – vnímaným ohrožením) nejen tehdy, když se ocitne v objektivně ohrožující situaci, ale v jakékoli jiné zátěžové situaci, kterou by zdravé dítě zvládlo. Velmi často ani není možné zjistit, zda příčinou disociativní reakce u dítěte byl nějaký podnět z okolí, neboť děti takto často reagují i na vlastní myšlenky, představy, pocity nebo tělesné vjemy. Ve škole takové dítě často nedokáže dobře reagovat na složitější zadání, snadno podléhá stresu, citlivě reaguje na netrpělivost či hněv učitele. Například dítě, které se naučilo na zvýšení hlasu reagovat tím, že „vypne“ sluch, protože jeho rodiče doma hodně křičí, může mít potíže sledovat výuku třeba jen u hlasitě mluvícího či temperamentnějšího učitele. Traumatizované děti pak selhávají v prostředí, které by jim jinak mohlo být jejich oporou, školu nenávidí, podléhají přesvědčení o vlastní neschopnosti a brzy vzdávají další vzdělávání. Takové narušení vývoje kognitivních funkcí (mj. schopnosti seberegulace) a sociálních schopností činí dítě náchylné k dalším maladaptivním vzorcům chování a pozdější závažnější osobnostní a psychologické patologii.

Jak by se mohl dál vyvíjet život Martiny, když by situace doma zůstala taková, jaká je? Martina si na základě selhávání ve škole, stálých obav, fobií z různých situací, neschopnosti navázat a udržet blízký vztah (také proto, že stále musí střežit „tajemství“) čím dál tím více připadá divná, neschopná, svojí situaci vnímá jako beznadějnou. S příchodem puberty ji stále častěji konfrontuje její vlastní sexualita a zájem ostatních. Vzhledem k tomu, že v této ohrožující oblasti selhávají její mechanismy seberegulace, tedy schopnost zvládání emocí a chování, bude se snažit buď tuto stránku úplně potlačit, nebo ztratí zábrany. (Zde je úzká souvislost i s tím, že její sexualita je do určité míry od ní oddělená, disociovaná, není to přijímaný aspekt sebe, není pod kontrolou; v závažnějších případech dokonce jako by celé tělo bylo cizí.) Ať tak či tak, vzniká velké napětí, často spojené s výčitkami, které jen posilují hluboké a trvalé pocity studu a viny. Prožívání těchto pocitů bývá za hranicí snesitelnosti; častou úlevu od nich představuje užívání drog a alkoholu, sebepoškozování, manipulace s jídlem (hladovění, přejídání se) nebo rizikové chování. Pokusy o únik z vnitřní samoty se příliš nedaří, neboť odvaha k navázání kvalitních podpůrných vztahů je podrývána strachem, pocitem odlišnosti, špatným sebeovládáním, přecitlivělostí na určité podněty, a také tím, že je obtížné rozeznat vhodné kamarády od rizikových. Traumatizovaní lidé často špatně rozumí signálům, které od druhých přicházejí. Je např. zjištěno, že lidé, kteří byli zneužívaní nebo znásilnění, budou s mnohem vyšší pravděpodobností znovu znásilněni než ti, kterým se to nikdy předtím nestalo. Traumatizovaní lidé jsou také snadno zneužitelní; bohužel ti, kteří zneužívají, mají na takto oslabené jedince „nos“. Nezbývá než doufat, že někdo zasáhne dříve, než Martina skončí na tvrdých drogách, jako prostitutka, s nejrůznějšími potížemi na psychiatrii nebo – v nejhorším případě – sebevraždou.

Ve výčtu omezení a postižení, které chronické trauma přináší, bychom mohli pokračovat. U každého by byl vývoj trochu odlišný, míra disociace jinak závažná, sociální adaptace více či méně narušená, psychické a tělesné příznaky více či méně zjevné. Dobrá zpráva je, že při včasné a vhodné intervenci lze disociativní symptomy úspěšně odstranit – a to tím lépe, čím dříve, čím mladší v té době postižený je. Základním předpokladem léčby je, že dítě není nadále vystaveno zneužívání a týrání a že se do té situace znovu nedostane. To posléze umožní, aby se dítě relativně normálně účastnilo života, aby si lépe uvědomovalo, co se kolem něj a v něm děje, jaké jsou příčiny a následky událostí kolem něj, aby se učilo lépe svoje emoce a chování ovládat a všechny tyto zážitky integrovat do celku své psychiky a zkušenosti. Tak může částečně dohnat své vývojové handicapy a vést subjektivně i objektivně kvalitnější život. Škola, učitel a spolužáci mohou v tomto sehrát velmi důležitou roli, neboť se jedná často o jediné potenciálně podpůrné a zdravé sociální prostředí, ve kterém se traumatizované dítě vyskytuje. Zájem, porozumění a podpora jsou šancí pro odhalení zneužívání, zabránění tomu, aby se opakovalo, pro vytvoření podpůrné vztahové sítě. Stane se tak jedna zcela zásadní věc – dítě přestává být izolované. Svět se stane méně nepřátelský, začnou v něm platit neporušitelná pravidla a hodnoty, začíná být něčím, na co se lze spolehnout – to vše si dítě může zvnitřnit a tak se vytvářejí podmínky pro zdravější a příznivější psychický vývoj. Jedná se o náročný proces a je vhodné, když je podpořen odbornou psychologickou péčí. Ta však pozitivní vliv prostředí, ve kterém se dítě vyskytuje, nenahradí. Návod, jak v případě podezření na nějakou formu týrání dětí reagovat, není snadné podat. Rozhodně by ale mělo platit, že je zapotřebí být velmi citlivý, trpělivý, otevřený, neslibovat, co nechci nebo nemohu dodržet. Důležité je nezklamat důvěru dítěte a tím pádem jeho naději. Sdělovat jasně, co s případnou informací, kterou mi sdělí, udělám, domluvit se s ním na tom, respektovat jeho obavy. Přispět k zajištění objektivního bezpečí dítěte a k obnovení a udržení pocitu bezpečí, jak jej dítě vnímá. Doporučuji postup konzultovat s kolegy, školním psychologem a dalšími odborníky.

 

Shrnutí: Disociace je proces umožňující přečkat traumatický zážitek a zachovat alespoň omezenou schopnost běžného fungování. Mezi takové zážitky patří nejen sexuální zneužívání, ale i fyzické týrání, verbální násilí, zanedbávání, ztráty blízkých osob, traumatizující může být dlouhé odloučení od rodiny (např. v důsledku nemoci), nebo bolestivé léčebné zákroky. Mezi disociativní příznaky u dětí patří a) amnézie, b) poruchy vnímání vlastní identity, c) stavy podobné transu, d) rychlé změny nálad a chování, e) nepochopitelné změny v tom, co dítě zná, co si pamatuje nebo co dovede, f) sluchové a zrakové halucinace, g) velmi živí imaginární společníci. Konkrétní projevy disociace jsou pestré: náměsíčnost, stálé mnutí nebo hlazení se, náhlé trhané pohyby, dítě si může stěžovat na hluk v hlavě (např. slyší naříkání), na to že říká slova, aniž by chtělo, bývá duchem nepřítomné v reakci na drobné stresy, chová se nepřiměřeně svému věku (jako výrazně mladší nebo starší), ubližuje si, nevnímá riziko, bez zvláštního důvodu náhle ztichne, působí zmateně, vyhýbá se škole, neví, proč něco udělalo, a další. Může se jednat o jednotlivé, poměrně izolované projevy, nebo o velmi komplexní obraz zahrnující mnoho z výše uvedených symptomů. V adolescenci se disociativní procesy často skryjí za nápadnější projevy v chování a zároveň se projevuje vliv obecných vývojových změn. Můžeme se setkat se sebedestruktivním, agresivním, promiskuitním chováním, přidružují se poruchy chování, poruchy nálady, příjmu potravy, sebepoškozování, užívání drog nebo suicidalita. Překonat trauma a jeho následky není jednoduché, ale je to možné, a je možné vést kvalitní, uspokojivý život. Příběh Martiny je sice smyšlený, ale podobnost jejího příběhu s příběhy skutečných dětí je bohužel až příliš častá. Na závěr ještě upozornění: disociativní projevy nejsou důkazem, že dítě je v rodině či jinde zneužíváno, a naopak, ne vždy jsou u traumatizovaného dítěte tyto symptomy patrné či přítomné.

Doporučená literatura

Perry, B.D., Szalavitz, M.: The Boy Who Was Raised as a Dog. New York: Basic Books, 2006.

Soukup, J.: Disociativní procesy a poruchy v dětství a adolescenci. Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova, fakulta filozofická, 2005, publikováno na: http://www.psycholousek.cz/downloads/rigo_honzas.pdf

Soukup, J., Papežová, H.: Disociace v dětství: diagnostika. Dotazník disociace v dětství. Česká a slovenská psychiatrie, 104, 2008, 236–240.

Soukup J., Papežová H., Kuběna A., Mikolajová V.: Dotazník Škála disociativních zážitků pro adolescenty. Psychiatrie pro praxi, 10, 2009, 220-223.

 

Autor: Jan Soukup

5/2010 v tisku časopisu Prevence.

Publikováno se souhlasem redakce.

 

V diskusi je Tři komentáře

• poslední vložené

  • CVIČENÍ 2 – Jak sexuální zneužívání ovlivnilo můj život?
  • FRÖHLING, ULLA – Byla jsem otrokyní v satanské sektě
  • Odpustila jsem “svému pedofilovi”
  • Doporučujeme výstavu fotografií „o u t s i d (h) e r“ v Galerii Kostka MeetFactory
  • Pomožte nám najít nejvýstižnější český překlad slova „survivor“

  kategorie

  • Definice
  • Důsledky
  • Zneužívání v rodině
  • Svépomoc
  • Odborná pomoc
  • Kultura, média
  • Mezilidské vztahy
  • Další formy zneužívání
  • Ukázky z knih
  • Ostatní