Sexuální zneužívání dětí netolerujeme!!!

Archive by Author

Co je sexuální zneužívání mezi sourozenci?

Podobně jako u jiných forem zneužívání představuje sexuální zneužívání mezi sourozenci především zneužití moci. Pokud starší nebo silnější sourozenec přiměje slabšího sourozence, aby se s ním podílel na sexuální aktivitě, jedná se o sexuální zneužívání. Pachatel si obvykle nejprve získává důvěru oběti a poté této důvěry zneužívá. Aby oběť udržela zneužívání v tajnosti, může pachatel užívat násilí, pohrůžky násilím či nabídky zvláštních pozorností a dárků.

Sexuální zneužívání mezi sourozenci se může týkat i nevlastních sourozeneckých vztahů. Podobně jako u jiných forem zneužívání nemusí nutně zahrnovat jen přímý sexuální kontakt. Pachatel může například nutit ostatní děti, aby se spolu navzájem podílely na sexuálních aktivitách nebo tyto aktivity (či pornografické materiály) pozorovaly. O zneužívání se jedná také v případě, kdy pachatel oběť sleduje při převlékání, v koupelně nebo na toaletě.

Jaké jsou důsledky sexuálního zneužívání mezi sourozenci?
Sexuální zneužívání mezi sourozenci je z následujících důvodů často velmi zraňující:

• Jelikož sourozenci žijí pohromadě, oběť se po velmi dlouhou dobu může cítit pod velkým nátlakem a v pasti pachatele. Tento nátlak může podlomit její sebedůvěru.
• Oběť obvykle pachateli zprvu důvěřuje. Jakmile je tato důvěra zneužita, oběť se cítí být svým bratrem nebo svou sestrou zrazena, neboť je zraňována někým, od koho očekávala lásku a péči.
• Oběť se často cítí bezmocná zneužívání zastavit, neboť je jí vyhrožováno. Připadá si bezmocná, pokud jí rodiče nevěří, že je zneužívána. Tyto pocity mohou přetrvávat do dospělosti a ovlivnit budoucí vztahy.
• Oběť může být přinucena, aby se cítila vinna, špatná, „špinavá“. Pokud navíc rodič mladší dítě obviní, že zneužívání nějakým způsobem podněcuje, nebo mu přímo říká, že je „špína“, „coura“ apod., dítě rodiči věří a cítí se zahanbeno. Tyto pocity si může opět přenášet do dospělosti. 
• Zneužívání sourozencem často přináší více škod než zneužívání cizím člověkem. Je to z toho důvodu, že děti jsou po mnoho let na svých rodinách závislé. Studie zadržených mladistvých sexuálních pachatelů ukázaly, že pachatelé zneužívající své sourozence se dopouštějí závažnějších provinění než ostatní mladiství sexuální delikventi. Pachatelé jsou totiž se svými oběťmi (bratry a sestrami) v častějším kontaktu a navíc bývají chráněni rodinným tajemstvím.   

Pro rodiče: Pokud máte podezření, že je jedno z vašich dětí zneužíváno svým sourozencem, udělejte něco! Pokud neuděláte nic, neboť věříte, že „z toho vyroste“, dovolujete, aby zneužívání vašeho dítěte pokračovalo.

Je sexuální zvědavost mezi sourozenci normální?
Ano je. Čtyřletá dívka, která se dotýká penisu svého novorozeného bratra, zatímco mu máma převléká plenky, projevuje normální dětskou zvědavost. Patrně před tím nikdy neviděla penis a chce vědět, jak vypadá. Také pětiletý chlapec, který pozoruje genitálie své sestry a diví se, kde má penis, zda ho neztratila nebo jí nenaroste, projevuje běžnou zvědavost. Může se dívat opakovaně a klást otázky, dokud neporozumí, že chlapci a děvčata mají odlišné genitálie.

Nicméně čtrnáctiletý hoch, který chce pozorovat genitálie své pětileté sestry, neprojevuje normální dětskou zvědavost. Děti v jeho věku již vědí, jak vypadají ženské genitálie. Může se stát, že je zvědavý, jaké to je, dotýkat se ženských genitálií či o ně třít svůj penis. Avšak aby uspokojil tuto zvědavost, zneužívá svoji mladší sestru.

Ne každá dětská „hra“ je neškodná. Předkládáme některé otázky, které si jako rodiče a pomáhající pracovníci můžete klást:

Lze toto chování očekávat od dítěte tohoto věku?

Jak dlouho dané chování trvá?

Není jedno z dětí k účasti nuceno?

Jaký je účel daného chování?

Zde jsou některé příklady chování předškolních dětí:

Běžné chování

tření genitálií před spaním

zájem o rozdíly mezi chlapci a děvčaty

zaujetí rodiči, kteří jdou do koupelny

hraní na doktory s ostatními dětmi

hraní na domácnost, na role mámy a táty

Chování, které již vyžaduje pozornost

časté tření genitálií

neustálé otázky týkající se sexu i poté, co byly dostatečně vysvětleny

setrvalé pozorování rodičů v koupelně

nucení ostatních dětí ke hře na doktory

předstírání soulože

Volně vybráno a přeloženo z Sibling Sexual Abuse – A Parents Guide, ke stažení na http://www.sasian.org/.

ac

Posttraumatická stresová porucha

Pokud se se sexuálně zneužívaným dítětem nepracuje bezprostředně po traumatické události, může se u něj začít rozvíjet posttraumatická stresová porucha (posttraumatic stress disorder, PTSD). Jedná se o opožděnou reakci na traumatickou událost, která se „projevuje četnými změnami na fyzické, emoční i sociální rovině…ne vždy bývá i samotným klientem dávána do souvislosti s traumatickou událostí a navozuje tak pocity zmatku a nepochopitelnosti.“ (Vodáčková a kol., 2002:363). V případě, že je sexuální zneužívání závažnější formy a nepracuje se s ním bezprostředně po prožitku, je velmi pravděpodobné, že se určitá forma posttraumatické stresové poruchy u oběti projeví.

Posttraumatická stresová porucha byla poprvé definována v souvislosti s problémy vietnamských veteránů, kteří i po návratu z války trpěli následky z událostí, které v průběhu války zažili. Později se začala posttraumatická stresová porucha spojovat i s jinými traumatickými událostmi, včetně sexuálního zneužívání.

 
MKN-10 (mezinárodní klasifikace nemocí) (dle Pidrman, 2002) vymezuje posttraumatickou stresovou poruchu takto:

• vystavení stresové situaci, která je obecně považována za ohrožující život či integritu jedince
• opakované znovuprožívání traumatické události s pocity úzkosti
• vyhýbání se situacím a okolnostem, které mohou trauma připomínat
• přítomnost:

- neschopnosti vybavit si úplně nebo částečně některé vzpomínky na traumatické události
a některého z těchto dalších příznaků:
- obtíže s usínáním či spánkem
- podrážděnost, návaly hněvu
- obtíže s koncentrací
- hyperarousal (vysoké nabuzení organismu)
- nadměrná úleková reaktivita

• k rozvoji těchto symptomů dochází v období do 6 měsíců po traumatické události.

Při posttraumatické stresové poruše se neukončená traumatická událost vrací a je znovu prožívána na psychické i tělesné úrovni.

Co způsobuje neukončenost této události? Vše začíná na biologické úrovni. Při ohrožení se aktivuje limbický systém, kde amygdala vysílá alarmující signál do hypotalamu. Ten aktivuje dva různé systémy – sympatikus, který aktivuje nadledvinky k produkci epinefrinu a norepinefrinu. Tyto hormony mobilizují tělo k reakci na ohrožení – utéct – bojovat (zrychlení dýchání a pulsu pro získání kyslíku, krev se přesouvá z kůže do svalů apod.). Druhý systém začíná uvolněním spouštěče kortikotropinu (CRH), který aktivuje podvěsek mozkový, ten uvolní adrenokortikotropin (ACTH), který stimuluje nadledvinky k produkci kortizolu (hydrokortizonu). Kortizol po odeznění události zastaví alarm a produkci aktivizujících hormonů a pomáhá dosáhnout opět tělesné homeostázy. Tento mechanizmus se nazývá osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (osa HPA – hypothalamic-pituitary-adrenal) a je znázorněn na obrázku 1. Pokud celý proces proběhne až k fázi navrácení těla do homeostázy, je událost ukončena a posttraumatická stresová porucha se nerozvine. Rachel Yehuda, americká specialistka na problematiku posttraumatické stresové poruchy, (dle Rothschild, 2000) objevila, že u posttraumatické stresové poruchy dochází k nedostatečné produkci kortizolu a mobilizace tímto není ukončena (na obr. 1 vyznačeno přerušovaně).

Obrázek č.1

HPA osa – osa hypotalamus – hypofýza – nadledvinky (dle Rothschild, 2000)

Neukončení mobilizace má za následek neustálou aktivaci nervového systému, který je tímto zcela vybočen z běžného rytmu. Jak uvádí Ogden, Minton a Pain (2006) lidé, kteří prožili traumatickou událost a proces HPA osy nebyl dokončen, jsou charakterističtí tendencí k hyperarousalu (přílišná aktivita), nebo naopak hypoarousalu (příliš málo aktivity). Nachází se tedy většinou v jednom z extrémů. Proto také bývá posttraumatická stresová porucha někdy označována jako „poruchy arousalu“ („disorders of arousal“) (Weaver a kol., 2004).

Při prožívání velmi silných stresových situací dochází k narušení schopnosti zapamatovat si tyto události. Rothschild (2000) tuto situaci vysvětluje tak, že při silném stresu jsou produkovány hormony, které narušují činnost hipokampu. Zpracování událostí a jejich zapamatování se děje v amygdale a hipokampu. Přičemž amygdala je centrem emocionální paměti a hipokampus centrem pro zasazení událostí do kontextu – časového a prostorového (začátek a konec). Narušení jeho činnosti způsobuje neukončenost dané události a neschopnost vybavit si všechny její okolnosti.

 

Různé podněty, nazývané „spouštěče“ (triggers), u traumatizované osoby vyvolávají znovuprožívání traumatické události. Může jít o vůni, slovo, osobu či cokoliv jiného, co danou událost něčím připomene a nastartuje tak znovu celý nepříjemný prožitek. Dochází tímto k zasahování do běžného fungování daného člověka. Ten není schopen ovládat své prožívání a strachuje se, kdy jej opět něco z jeho okolí zasáhne. Jeho schopnost rozlišovat bezpečí a nebezpečí je narušena. Střídají se období hyperaktivity a vyčerpání. Vlastní tělo se stává nebezpečím. Narušuje se vztah k vlastnímu tělu, schopnost vnímat jej. Stavy aktivity a vyčerpanosti organizmus velmi zatěžují.

Posttraumatická stresová porucha bývá někdy (dle Cameron, 2000) u osob, které prožily sexuální zneužití v dětství, považována na specifickou. Na rozdíl od osob, které prožily trauma jako je například válka či nějaké hromadné neštěstí, hrají zde úlohu ještě další skutečnosti. Oběti prožily trauma v dětském věku, tedy neměly dostatečně široký repertoár obranných mechanizmů. Na své zážitky jsou samy, nemají možnost je sdílet s dalšími vojáky či účastníky neštěstí. Další specifika vymezili Filkenhor & Brown (dle Cameron, 2000) jako traumatickou sexualizaci, zradu, bezmocnost a stigmatizaci. Sexuální zneužití bylo a stále je, tabuizovaným tématem a proto je mnohdy pro oběť velmi těžké se svěřit.

Výzkum provedený v USA na reprezentativním vzorku dospělých žen (Ruggiero a kol., 2004) sledoval vliv svěření se (discloser) na rozvoj posttraumatické stresové poruchy u žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství. Výsledky potvrdily, že ženy, které se s traumatickou zkušeností svěřily za dobu delší než 1 měsíc od události, statisticky více vykazovaly znaky posttraumatické stresové poruchy, než ženy, které nic neskrývaly, a nebo ty, které oznámily událost dříve než po 1 měsíci.

Orr a kol. (1998) zkoumali na 37 ženách, které byly v dětství sexuálně zneužívány, psychofyziologickou reaktivitu v situaci, kdy znovuprožívaly, za pomoci řízené imaginace, své sexuální zneužití, a při představě situace z běžného života, která byla stresující, ale nebyly v ní zneužívány. U 29 žen byla diagnostikována PTSD a u 14 nebyla. Ženy, u nichž byla diagnostikována PTSD, prokazovaly celkově významně vyšší fyziologickou reaktivitu (srdeční tep, vodivost pokožky apod.), než ty, u nichž PTSD diagnostikována nebyla. Toto se potvrdilo nejen při znovuprožívání traumatické události z dětství, ale také při představách běžných, každodenních stresujících situací.

Tento a mnoho dalších výzkumů potvrzuje, že lidé, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou, mají snížený práh psychofyziologické excitace a mají sklon reagovat na neohrožující podněty jako na podněty, které jsou nebezpečné a pro ně ohrožující. Prožívají ohrožení a nebezpečí mnohem častěji a intenzivněji než lidé, u nichž se posttraumatická stresová porucha nerozvinula. Následkem takové zátěže mohou být další somatické potíže.

vs

Literatura
CAMERON, C. (2000). Resolving childhood trauma. A long-term study of abuse survivors. Thousand Oaks: Sage Publications.

OGDEN, P., MINTON, K., PAIN, C. (2006). Trauma and The Body. A Sensorimotor Approach to Psychotherapy. New York: W.W. Norton & Company.

ORR S. P., LASKO N. B., METZGER L. J., BERRY N. J., AHERN C. E., PITMAN R. K. (1998). Psychophysiologic assessment of women with posttraumatic stress disorder resulting from childhood sexual abuse. Journal of consulting and clinical psychology, 6, 906-913.

PIDRMAN, V. (2002). Posttraumatická stresová porucha. Manuál pro praktické lékaře. Praha: PCP.

ROTHSCHILD, B. (2000). The Body Remembers. The Psychophysiology of Trauma and Trauma Treatment. New York: W.W. Norton & Company.

RUGGIERO, K., J., SMITH, D.,W., HANSON, R., F., RESNICK, H., S., SAUNDERS, B., E., KILPATRICK, D., G., BEST, C., L. (2004). Is Disclosure of Childhood Rape Associated With Mental Health Outcome? Results from the National Women´s Study. Child Mealtreatment, 9, 62-77.

VODÁČKOVÁ, D. a kol.(2002). Krizová intervence. Praha: Portál.

WEAVER, T.L., CHARD, K.M., MECHANIC, M.B., ETZEL, J.C. (2004). Self-Injurious Behaviors, PTSD Arousal, and General Health Complains Within a Treatment-Seeking Sample of Sexually Abused Women. Journal of Interpersonal Violence, 19, 558 – 575.

Nezneužívající rodič – matka

Když dítě naznačuje nebo odhalí, že je sexuálně zneužíváno, reakce nezneužívajícího rodiče (obvykle, ale ne vždy matka) pro něj má velkou váhu a má významný vliv na jeho pohodu a budoucí duševní zdraví. Nezřídka se stává, že matka incest rovněž tají, ať už je to z neschopnosti konfliktní a nepříznivou situaci přijmout, z tendence raději udržet rodinu, ze strachu z agresora anebo z vnímaného nedostatku prostředků a podpory. Vezmeme-li v úvahu různé pozice, ve kterých se matky nacházejí (vztah k agresorovi, osobnostní typ, inteligence, vlastní minulost, finanční situace, síť sociální podpory (přátelé, rodina)), je zřejmé, že se reakce matek při odhalení sexuálního zneužívání mohou značně lišit od těch nejvíce po nejméně nápomocné. Předpokládá se, že matka, která prožívá více pocitů viny a svoje rodičovské dovednosti nehodnotí dobře, bude věnovat více času a energie na vlastní ochranu než na ochranu dítěte (Howard, 1992).

8 nejčastějších reakcí matky, když zjistí, že její partner zneužívá její dítě, popisuje Hanušová (2005):

1) Když matka zjistí sexuální zneužívání, podpoří dítě, okamžitě opustí otce, vezme děti s sebou. Nahlásí událost na orgán sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) nebo krizové centrum pro děti (KCD) či policii. Chce se dát okamžitě rozvést.

2) Matka věří dítěti, podporuje a ochraňuje jej. Sdělí to KCD nebo lince důvěry. Nechce rozbít rodinu, přijímá navrhované léčení.

3) Po svěření matka věří dítěti, podporuje jej, ale po ujištění a naléhání otce o nepravdivosti matka přejde na otcovu stranu. Někdy úplně, někdy jen částečně a její postoje kolísají od oběti k viníku a naopak.

4) Dítě se svěří matce, matka mu poradí, aby se otci vyhýbalo. Neřekne nikomu nic.

5) Dítě se svěří matce, ta jej konfrontuje s otcem. Ten tuto skutečnost popře a matka uvěří otci.

6) Dítě se svěří matce. Ta jej obviní ze lži a nemravných myšlenek.

7) Matka sama zpozoruje toto chování, ignoruje ho a navzdory všemu opouští pokoj, kde je dítě zneužíváno.

8 ) Matka zpozoruje toto chování a aktivně mu napomáhá. Toto chování se může objevit v rodinách s otcem agresivním alkoholikem. Matka obětuje dceru/syna, aby ostatní děti uchránila před fyzickým násilím.

Rovněž podle Howardové (1992) může mít reakce matky mnoho podob. Na jednom konci je matka, která ihned věří dítěti a podstupuje jasné a jednoznačné kroky k řešení situace. Tím dává najevo, že chování otce je špatné, nepřijatelné, a že je za něj otec plně zodpovědný. Na druhém konci pomyslných reakcí je matka, která reaguje popudlivě, dítěti nevěří a přikáže mu, aby o zneužívání už víckrát nemluvilo. Reakce matky, které stojí někde mezi tím, zahrnují nedostatečné a tiché reakce, nedodržené sliby, že zasáhne či neefektivní snahy zasáhnout, jako je nepřetržité monitorování chování a pohybu pachatele.

Christiane Adams-Tuckerová (dle Howard, 1992) rozděluje reakce matky na protektivní, které dítě podporují a neprotektivní, které nikoliv. Do první skupiny spadá ohlášení deliktů polici nebo úřadu pro ochranu dětí, zajištění lékařské a psychologické péče, vykázání pachatele z bytu a usilování o zatčení pachatele. Mezi neprotektivní reakce počítá vědomí incestu, ale nepodniknutí žádných kroků proti němu, nepodniknutí žádných kroků do doby, než dítě nerozvine zjevné příznaky, umožňování dalšího kontaktu pachatele s dítětem či vyrovnání se s pachatelem a obviňování dítěte. Dítě, které je matkou podpořeno, vykazuje daleko méně závažné příznaky než dítě, které matkou podpořeno není.

V dřívější psychologické literatuře byla matka nechránící dostatečně své dítě vnímána velmi negativně (Howord, 1992). Byla obviňována, že incest přímo či nepřímo podporuje, že je za něj spoluvinná, že se spolčuje s pachatelem. Takto vykreslená matka cítila prý velkou nenávist vůči své dceři a svému partnerovi ji více či méně poskytovala jako náhradu za sebe, neboť svého partnera nedokázala uspokojit.

V novější perspektivě je poukázáno na to, že matce často spíše scházejí kompetence k řešení svízelné rodinné situace, a že spíše než spolupachatelkou, je sama obětí. Její bezmoc může být dána nerovnováhou rozdělení moci v rodině (potažmo ve společnosti) a prohloubena domácím násilím (bitím, výhružkami). Její svoboda a manévrovací možnosti, tak bývají omezeny.

Pomáhající pracovníci by měli vzít na vědomí, že první reakce matky by neměly být základem pro finální zhodnocení situace, neboť stejně jako u každé jiné obtížné situace (např. při blížící se smrti), procházejí reakce dlouhým vývojem: popření, deprese, vztek a teprve nakonec přijetí.

Také bychom si měli být vědomi určitého společenského stereotypu, který nás vede k tomu vidět matku jako všemocnou osobu plně odpovědnou za péči a bezpečí svého dítěte. Je ale třeba vzít v potaz, že matka má, stejně jako kdokoliv jiný, velmi malou možnost kontroly nad chováním jiného dospělého, že může vždy být jen na jednom místě, a že není zodpovědná za zneužívání svého dítěte. Za zneužívání dítěte nese odpovědnost jedině pachatel. Matka nese odpovědnost za své jednání nebo jeho absenci, ale není odpovědná za zneužívání jako takové.

Uvědomme si také konflikt, do kterého se matka v případě incestu dostává. Společnost od ní očekává, že bude plně podporovat své dítě, a že odmítne partnera, se kterým léta budovala svůj život. Matky se proto často cítí viny, že ačkoliv neakceptují chování svého partnera, nepřestávají ho milovat a přejí si s ním zůstat.

Odmítavé reakce matky na odhalené sexuální zneužívání jejího dítěte mohou být v určitých případech ovlivněny vlastním nezpracovaným traumatem. Matka, která byla sama v dětství sexuálně zneužívána a nikdy nevyhledala pomoc, pravděpodobně dosud používá neadekvátní strategie zvládání vyvinuté k překonání původního traumatu (popření, bagatelizace, racionalizace apod.). Odhalení sexuálního zneužívání jejího dítěte ji může vlastní trauma připomenout a rozjitřit, a tak může začít prožívat panické ataky, flešbeky (živé vzpomínky), deprese či disociativní příznaky (např. otupění emocí, ztráty paměti), což ji může přivést k větší ochraně sebe sama, potažmo k odmítnutí sexuálního zneužívání jejího dítěte vůbec. Pokud mají matky navíc tendenci své trauma bagatelizovat (znevažovat), tíhnou pravděpodobně k znevažování traumatu i u svých dětí. Často jsou zmateny, když se dovídají, že trauma může oběti přinést mnoho negativních důsledků, neboť samy takové trauma prožily a přitom se cítí v pořádku. Aby si matky uvědomily, že sexuální zneužívání může přinést nespočet hlubokých emočních problémů, musely by si připustit, že je trauma ovlivnilo více, než si dosud připouštěly.

ac

Literatura
Hanušová, J. (2005): Sexuální zneužívání. Praha: Sdružení Linky bezpečí
Howard, C., A. (1992): Factors Influencing a Mother´s Response to Her Child´s Disclosure of Incest. Professional Psychology: Research and Practice. Vol. 24, No. 2, pp.176-181

                                                    

Otcové sexuálně zneužívající vlastní děti

Úvod

Téma sexuálního zneužívání v rodině je v poslední době v zahraniční literatuře široce zpracovávána. Zvláště koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let rapidně vzrostl počet článků a knih týkajících se zneužívání dětí. V tu dobu stále více dospělých lidí, kteří byli v dětství obětí zneužívání, veřejně otevřelo svůj příběh a společnost byla vystavena tváří v tvář doposud nerozpoznané skryté kriminalitě. Celoživotní výskyt sexuálního zneužívání dětí je v zahraničí odhadován na 10 – 40% mezi ženami a 5 – 20% mezi muži (1) (Raboch, 1994), nicméně tyto zločiny jsou zřídka ohlášeny na policii. V celonárodním výzkumu sexuálního chování (Weiss, Zvěřina, 1997) doznalo jen 12,3% žen, že incident nebo incidenty ohlásily na policii, mezi muži to nebyl dokonce nikdo.

Můžeme předpokládat, že tajemství sexuálního zneužívání jsou otevírána v terapeutických místnostech spíše než na policejních stanicích a to s mnohaletým zpožděním. Zaznívá zde jistě mnoho palčivých otázek: Proč to udělal(a)? Je vůbec normální? Věděl(a), že mě tím ničí? Jak je možné, že je tak necitlivý(á)?

Hlavním cílem tohoto textu je odpovědět na tyto otázky. Nejprve budeme odhalovat různé motivy k páchání incestních deliktů. Poté se budeme věnovat kognitivním (myšlenkovým) procesům, které pachatelé používají k překonávání svých vnitřních zábran k útokům. Závěr bude věnován osobnostním rysům pachatelů.

                                 

(1) V České republice doznalo 8,7% žen a 4,6% mužů, že bylo v dětství sexuálně zneužito. 34,8% žen a 8,8 mužů z tohoto počtu spadá do kategorie incestu. Můžeme tak v České republice odhadnout nejméně 3% prevalenci incestního zneužití mezi ženami a 0,4% mezi muži. Každý rok je na polici ovšem nahlášeno jen kolem 1000 případů sexuálního zneužívání dětí (Raboch, 1994).

Mýty a motivace vyplývající z emočních potřeb

Tento text je zaměřen na incestní zneužívání dětí jejich vlastními a nevlastními otci. Otcové však překvapivě zahrnují jen menší díl mezi příbuznými zneužívajícími v rodině dítě. Podle Pötheho (2000) je pachatelem incestu otec (2) jen v 6,8% případů a nevlastní otec v 13,5% případů. Zdá se, že nejčastějším pachatelem incestu je bratranec (27%) následovaný strýcem (21,6%). V 10,8% případů se jedná o bratra ať již vlastního nebo nevlastního. V 4,1% je to prarodič mužského pohlaví. Existuje i nepřehlédnutelná část žen pachatelek: teta (8,1%), sestra (4,1%) a matka (1,4%).

Domnívám se, že pomáhající pracovník by si měl být uvedeného zastoupení pachatelů vědom, neboť jen tak se může vyhnout nedůvěře vůči klientovi, který přináší na první pohled neuvěřitelné vzpomínky. Vyskytnout se mohou všechny myslitelné incestní vztahy – dcera zneužívaná vlastní matkou, syn zneužívaný vlastním otcem, bratr zneužívající starší sestru a podobně. Informovaný psychoterapeut by v takových případech nemusel být tolik zaskočen.

Podívejme se nyní na další mýty, které mohou bránit adekvátní pomoci incestním rodinám a mohou v některých případech vést k odmítnutí existence incestu vůbec. Nejčastějším mýtem je tvrzení, že k incestu dochází jen v rodinách s nízkým socio-ekonomickým statusem. Pravda je taková, že k incestu dochází ve všech rodinách bez ohledu na její bohatství, etnicitu nebo náboženskou tradici (viz např. Weiss et al., 2001). Pachatelem incestu může být křesťan nebo ateista, doktor, právník, politik stejně jako nekvalifikovaný dělník či nezaměstnaný. Své zastoupení má mezi většinovou populací stejně jako mezi etnickými minoritami.

Jiný mýtus představuje tvrzení, že pachatelé incestu musejí být pedofilové, jelikož zneužívají děti. Přitom ačkoliv pedofilie může hrát v některých případech roli, bývá to vzácně (Muselman, 1978, Maich, 1973 dle Van Niekerk, 2005). Kupříkladu ve skupině 22 zadržených nevlastních otců, kteří spáchali incest, diagnostikoval pomocí ebehodnotí m vyšetření Raboch (1994) jen 2 z nich jako pravé pedofily. Na druhou stranu, o dva roky později Raboch (1996) diagnostikoval pedofilii u téměř 50% z 65 pachatelů. Pachatelé incestu jsou nicméně překvapivě často osoby netrpící sexuální deviací. Mnohem častěji u nich nalezneme osobnostní abnormality (Weiss et al., 2000). Mnoho autorů se shoduje, že otcové páchající incest jsou motivováni spíše zvrácenými emočními potřebami než zvrácenou sexualitou. Groth (1982 dle Van Niekerk, 2005) naznačuje, jak může incestní chování naplnit různorodé emoční potřeby pachatele:

• Může sloužit k potvrzení jeho jedinečnosti a zvyšovat jeho sebehodnotu.
• Může kompenzovat jeho pocity, že je sám zneužíván nebo odmítnut svou partnerkou.
• Může obnovovat jeho pocit moci a kontroly v rodině.
• Může uspokojit jeho potřebu po pozornosti a uznání.
• Může dočasně posílit jeho identitu.

I když sexuální uspokojení nemusí být hlavním motivem k zneužívání dítěte, někteří pachatelé popisují kvalitativně odlišný typ uspokojení, které jim přináší styk s dcerou na rozdíl od dospělé ženy. Popisují jej jako velmi vzrušující a uspokojující (Hartley, 2001).

Jiným obvyklým mýtem bývá tvrzení, že pachatelé incestu musejí být blázni nebo mentálně zaostalý jedinci. Ačkoliv většina pachatelů jsou emočně narušené osobnosti, jen málo z nich trpí psychózou nebo mentálním defekterm (Van Niekerk, 2001). Jen přibližně 3% z nich naplňují klinická kritéria psychózy (Justice and Justice, 1979, dle Van Niekerk, 2005). Valná většina pachatelů incestu je tak plně odpovědná za své chování.

Poslední mýtus, který bychom rádi konfrontovali, je tvrzení, že pachatelé incestu musejí být alkoholici. To ve většině případů ale není pravda. Jen 10 až 15% otců páchajících incest jsou lidé skutečně závislí na alkoholu (Justice and Justice, 1971 dle Van Niekerk, 2005). Ačkoliv může hrát alkohol roli v 30 až 50% případů (Renvoize, 1982 dle Van Niekerk, 2005), není chápán jako přímá příčina útoků. Spíš je viděn tak, že pachatelům umožňuje odbourat zábrany k páchání incestu (Hartley, 1998).

Shrneme-li, pachatelé incestu nejsou pouze osoby z nižších společenských vrstev. Obyčejně netrpí psychózou nebo mentální retardací. Nebývají to praví pedofilové, spíše osoby s emočními problémy. K incestnímu jednání je vedle sexuálního uspokojení motivují také zvrácené emoční potřeby (potřeba kontroly, moci, uznání, pozornosti, identity a sebehodnoty).
Nyní budeme uvažovat další motiv k páchání incestu, kterým je znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství.

(2) Je třeba mít na mysli, že vztah dítěte k rodiči patří mezi nejsilnější. Proto můžeme očekávat, že ochota incident hlásit je v případě otců a matek nejmenší. Dítě nahlášením svého rodiče může ztratit, což je pro něj neporovnatelně více ohrožující, než pokud má nahlásit jiného příbuzného, např. strýce. Uvedené četnosti proto mohou být podhodnoceny.

                                  

Znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství
Vysoký výskyt vlastních zkušeností sexuálního zneužívání mezi pachateli incestu volá po vysvětlení. Podle Cohena (1983 dle Van Niekerk, 2005) dochází k nabytí incestního chování pachatelů prostřednictvím sociálního učení. Pachatelé jednoduše okoukali incestní chování ve vlastních rodinách či ho byli sami obětí.

Z psychoanalytického pohledu je cyklus pachatel – oběť – pachatel řízen obranným mechanismem zvaným identifikace s agresorem (např. Vaníčková et al., 1997). Oběť s pachatelem raději spolupracuje a následně se s ním identifikuje, aby překonala bezmoc a měla pocit kontroly nad situací, která ohrožuje její život nebo integritu. Tak se z oběti může časem stát pachatel.

Fenomén může být také vysvětlen podle teorie objektních vztahů (porovnej Merrill et al., 2005). Osoba internalizuje (zvnitřňuje) reprezentace vztahu zneužívajícího a zneužívaného, které se stanou mentálním modelem self a druhých v dalších mezilidských vztazích. Svědci nebo oběti zneužívání tak mohou internalizovat, že být správným otcem znamená zneužívat vlastní děti.

Znovuodehrávání vlastního traumatu studovali také Ellason a Ross (1999). Tato studie se zaměřila na disociativní symptomy a zkušenosti vlastního traumatu v dětství u 13 sexuálních delikventů a 97 dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství. Pachatelé byli naneštěstí léčeni pro širokou škálu deliktů zahrnující kromě incestu také pedofilii nebo exhibicionismus.

Všech třináct pachatelů prožilo v dětství závažné trauma. Jedenáct pachatelů udalo zkušenost s fyzickým týráním a jedenáct pachatelů zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství. Tito pachatelé se v tomto ohledu nijak nelišili od kontrolní skupiny obětí sexuálního zneužívání, neboť v dětství byly rovněž obětmi. Tyto skupiny se rovněž významně neodlišovaly, co se týče disociativních a dalších příznaků.

Autoři uzavírají, že jejich data jsou v souladu s „trama-dissociate“ modelem sexuální kompulzivity, která zahrnuje nutkavé znovuodehrávání a znovuprožívání vlastního traumatu. Kupříkladu nejčastěji zaškrtávaná položka na škále disociativních zkušeností byla položka týkající se znovuprožívání minulosti, jako kdyby byla reálná, která bývá dávána do souvislosti právě s nutkáním trauma znovuodehrávat.

V této části jsme uvažovali roli vlastního traumatu při páchání incestu. Fenomény disociace, identifikace s agresorem, socialního učení a internalizace objektních vztahů mohou být při znovuodehrávání vlastního incestního traumatu významně zapojeny. I když pachatel sám nezažil sexuální zneužívání v rodině, zkušenost s jiným typem zneužívání či týrání (fyzické, psychické) je pravděpodobně mezi pachateli široce rozšířena.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ačkoliv mnoho pachatelů prožilo samo sexuální zneužívání z dětství, menšina obětí incestu se vskutku stane pachateli. Porovnáme-li to s dostupnými daty obětí fyzického týrání v dětství, jen jedna čtvrtina až jedna třetina těchto obětí se stává pachateli (Merrill et al., 2005). Předpokládá se, že oběti zneužívání v dětství z řad mužů se v dospělosti stávají daleko pravděpodobněji pachateli, zatímco ženy vlastní trauma znovuodehrávají v dospělosti opět jako oběti (Weiss et al., 2001).

Doposud jsme se zabývali třemi možnými motivy k páchání incestu – sexuální potřeby, emocionální potřeby a nutkavé znovuodehrávání vlastního traumatu. Páchání incestu pravděpodobně vyvěrá z různorodých motivů a potřeb a to jak mezi jednotlivci, tak i v rámci jedné osobnosti. Celistvější porozumění motivace k páchání incestu zahrnuje také zhodnocení aktérů samotných, o čemž pojednává následující část.

Motivy k incestu vnímané samotnými pachateli

Jak pachatelé incestu vnímají vlastní motivaci, zkoumala Carolyn Copps Harley (2001). Ve své studii se rovněž zaměřila na spojitosti, které pachatelé nalézají mezi svou motivací a aktuálními a minulými životními okolnostmi. Jako výzkumný design byla zvolena kvalitativní zakotvená teorie. Data byla získána pomocí série tří rozhovorů s osmi pachateli incestu (vlastními a nevlastními otci) úspěšně procházejících terapeutickým programem. Jejich věk kolísal od 28 do 42 let. Pocházeli ze všech sociálních vrstev. Věk dětské oběti kolísal od 6 do 15 let. Zneužívání trvalo od několika incidentů po dobu pěti let a zahrnovalo ebehodnotí, ebehodnotí mus, osahávání, orální anebo vaginální styk.

Pachatelé popsali rozličné motivy, které je vedly k vyhledávání sexuálního kontaktu se svými dětmi. Autorka motivy rozčlenila do čtyř kategorií.

A) Potřeba sexuálního uspokojení
Všichni pachatelé vnímali sexuální uspokojení jako část své motivace k incestu, nicméně ne pro všechny hrál tento motiv primárně důležitou roli. Jako nejdůležitější se tento motiv zdál být pro ty pachatele, kteří obecně zdůrazňovali sex jako velmi důležitou součást svého života. Mnoho z nich uvádělo, že během incestu nebyli sexuálně aktivní s jinou ženou.

B) Hledání úniku z nespokojenosti ve vlastním životě
Všichni respondenti popisovali okolnosti svého života v době páchání incestu jako velmi nešťastné. Sexuální styk s vlastním dítětem jim umožňoval „cítit se lépe“. Pomáhal jim překonat nedostatek náklonnosti. Pachatelé rovněž popisovali, jak jim sexuální kontakt s vlastním dítětem pomáhal překonat odmítnutí (např. ze strany partnerek) a jak u svých dcer vlastně hledali přijetí.

C) Vyjádření nenávisti
Tři z osmi pachatelů chápali sexuální kontakt se svojí dcerou jako prostředek vyjádření agrese vůči vlastním partnerkám (např. kvůli nevěře nebo odmítání pohlavního styku). Někteří jej chápali jako vyjádření hněvu vůči vlastnímu pachateli (podle logiky: „Někdo to udělal mě, tak to já můžu teď udělat někomu jinému).

D) Neadekvátní vyjádření náklonnosti a lásky
Pachatelé se často domnívají, že vztah s jejich dcerou je spíše vztahem dospělého k dospělému, než dospělého k dítěti. Své dcery vnímají jako osoby sobě velmi blízké a cítí se jimi podporovány.

Jiným cílem této studie bylo zkoumání vnímaných motivů k incestu ve vztahu k současným a minulým životním okolnostem. Výsledkem analýzy jsou další 3 kategorie.

A) Původní rodina
Pachatelé často charakterizují svojí původní rodinu určitým odstupem či nedostupností svých rodičů. Všichni respondenti popsali, že měli jen malý nebo žádný vztah s vlastním otcem. V dětství pachatelé vnímali nedostatek péče a také odmítání ze strany jednoho nebo obou rodičů. Mnoho pachatelů popsalo konflikty mezi rodiči, psychické týrání a polovina z nich také fyzické týrání. Zdá se, že se autorka přímo nedotazovala na sexuální zneužívání v dětství, ačkoliv jeden respondent spontánně uvedl, že jeho sestra byla sexuálně zneužívána jeho vlastním otcem.

B) Životní okolnosti předcházející incest
Životní okolnosti předcházející incest popisují pachatelé jako stresující a neuspokojivé. Životní těžkosti zahrnovaly partnerské problémy, nízkou sebeúctu, zneužívání alkoholu, nedostatek sexu, zdravotní a pracovní problémy.

C) Partnerské problémy
Problémy pachatelů se navzájem lišily, nicméně každý respondent popsal konflikty ve vlastním partnerství (manželství). Jejich partnerství charakterizuje nedostatek komunikace s velkými nedořešenými a neprodiskutovávanými problémy.

Autorka uzavírá, že rané zneužívání a zanedbávání v původní rodině činí pachatele predisponovanější k uspokojování jejich dospělých potřeb ebehodnotí způsoby. Zdůrazňuje, že pachatelé sami ale málokdy své incestní delikty spojují se svou traumatizující minulostí. Pachatelé mají tendenci vidět jako významný motiv k páchání incestu spíše současné stresující životní okolnosti.

Ačkoliv pachatelé tvrdí, že by se k incestu neuchýlili, pokud by měli pravidelný, uspokojující sexuální vztah s vlastní partnerkou, současně popisují výraznou odlišnost sexuálního uspokojení, které jim přináší sexuální kontakt s vlastní dcerou. Prožívají ho jako velmi sexuálně vzrušující a uspokojivý. Pachatelé naznačují, že musejí vyvinout daleko více práce, než dojde k sexu s dospělou ženou, a že tato práce činí sex s ní méně uspokojující než sex s dítětem. Své dítě vnímají jako méně odmítavé a tak se cítí potenciálně méně zranitelní ve svých snahách dosáhnout intimity.

Motivy k incestu, které popsali sami pachatelé, se shodují s motivy, které popsali výzkumníci. Pachatelé uváděli jak sexuální, tak emoční uspokojení (kompenzace frustrujících životních okolností, vyjádření hněvu, uspokojení potřeb náklonnosti a lásky), které jim sexuální kontakt s dcerou přináší. Pachatelé rovněž popsali neuspokojivé podmínky v původní rodině (psychické týrání – odmítání, nepřístupnost, zanedbávání a fyzické týrání), ačkoliv si sami tyto podmínky s pácháním incestu nespojují. Spíše mají tendenci vidět současné nepříznivé životní okolnosti jako důležitý motiv k páchání incestních deliktů.

Podle Finkelhor (1984 dle Van Niekerk, 2005) musejí pachatelé, kteří jsou k páchání incestu motivovaní (ať už sexuálně, emočně nebo jinak), překonat vnější a vnitřní zábrany. Popisuje čtyři kroky, které jsou nezbytné, aby k incestu došlo: 1) jedinec musí být motivován páchat incest 2) musí překonat vnitřní zábrany k deliktu 3) musí překonat vnější zábrany k deliktu 4) musí překonat odpor dítěte. Druhý krok (překonávání vnitřních zábran) má úzký vztah k pachatelově osobnosti, proto jej budeme projednávat v následující části.

                                       

Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor ke zneužívání?
Carolyn Copps Harley (1998) rovněž studovala myšlenkové procesy (cognition) pachatelů incestu, které vedly k potlačení jejich vnitřních zábran vůči zneužití dítěte a jeho pokračování. Tyto myšlenkové procesy nejsou chápány jako přímá příčina zneužívání, ale jako způsoby, které pachatelům umožňují význam jejich činů popřít, bagatelizovat, racionalizovat a ospravedlnit. Obecně se dá říci, že pachatelé překrouceně přičítají dětem větší odpovědnost ( ) za incestní styky než sami sobě a připisují jim dokonce i větší zisky, které jim ze styku plynou.

Autorka myšlenkové procesy pachatelů rozdělila do čtyř kategorií.

A) Myšlenkové procesy sloužící k překonání strachu z prozrazení
Strach, že bude páchání incestu zveřejněno, představuje podstatnou zábranu, kterou musí pachatelé překonávat. Tento strach prožívají pachatelé různou měrou. Mnozí pachatelé tento strach zahánějí uvědoměním, že vztah jejich dcery a matky je konfliktní, a že si proto dcera incest nedovolí odhalit. Jiní zase spoléhají na to, že by se dcera obávala matku svým přiznáním zranit. I kdyby zneužívání vyšlo najevo, pachatelé mohou věřit, že by jejich manželka uvěřila více jim než dceři nebo by jim jejich chování odpustila.

Pachatel je přitom za sexuální zneužívání odpovědný ze 100%, dítě ani trochu (0%).

Když dítě po prvním incidentu záležitost neprozradí nebo je pachatel přesvědčen o zájmu dítěte o sexuální kontakt, strach z prozrazení se rovněž zmírní. Někteří pachatelé překvapivě strach z prozrazení zkrátka jednoduše vypustí z hlavy.

„Vím jak by moje manželka zareagovala. V prvé řadě by ji v žádném případě neuvěřila. Myslela by si, že je na mě jenom kvůli něčemu naštvaná a dala by jí facku. (…) A pak by na to zapomněla. Protože by ji nikdy nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopný.“

B) Myšlenkové procesy sloužící k rozpuštění odpovědnosti
Osobní odpovědnost za zneužívání je další důležitá zábrana, kterou pachatelé musejí překonat. Otcové páchající incest mohou mít tendenci vidět zneužívání jako nevinou hru nebo mohou tvrdit, že sexuální kontakt jako hra začal. Mohou také prohlašovat, že zneužívání začalo zcela náhodně, nebo že dítě samo zahájilo sexuální kontakt. Normální, „pozitivní“ reakce dítěte po incidentu rovněž může zmírnit pocit vlastní odpovědnosti za zneužívání stejně jako (mis)interpretace, že nebylo užito nátlaku a násilí.

„(…) Očekával jsem, že se mi bude vyhýbat, což vskutku mohla. Probudila se později, zatímco jsem už snídal. A pamatuji se, jak scházela dolů k jídelnímu stolu a pozdravila:“Dobré ráno tati“. Objala mě, posadila se a snědla snídani jako by se nikdy nic nestalo.“

C) Myšlenkové procesy vztahující se k získání svolení
Pachatelé si svolení k páchání incestu získávají (mis)interpretací normálních nebo „pozitivních“ reakcí dítěte nebo o svolení k sexuálnímu kontaktu přímo dítě požádají. Pachatelé interpretují reakce dítěte (nebo jejich nepřítomnost) či slovní komentáře v tom duchu, že mohou v sexuálním kontaktu pokračovat.

„Nikdy jsem opravdu nevěnoval pozornost jejím reakcím, ale co si vzpomínám, nikdy jsem nedostal žádnou negativní zpětnou vazbu“ (později dodává) „Dobře, jedna její reakce, na kterou si vzpomínám byla, že už skutečně nechtěla žádný orální sex. Nikdy jsem se jí nezeptal proč nebo na cokoliv jiného, prostě jsem s tím skončil.“

„Jak se ti líbí tohle, zeptal jsem se jí. Odpověděla, že ji to šimrá. To bylo všechno, co k tomu řekla. A co to pro mě znamenalo? Že je všechno v pořádku. Mohl jsem dál pokračovat.“

D) Myšlenkové procesy vztahující se k společensko-kulturním faktorům
(Mis)interpretace poselství, představ a očekávání naší kultury mohou posloužit jako nástroje k překonání zábran k zneužívání. V prvé řadě jsou si pachatelé vědomi relativně nízkých postihů za sexuální zneužívání dětí. Také věří, že je společnost tolerantnější či má větší pochopení pro trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu, proto používají pachatelé alkohol jednak k prolomení zábran jednak jako případnou omluvu, kdyby vyšlo zneužívání najevo.

„Ačkoliv jsem zrovna nepil, mohl jsem zalhat, že ano. Protože jsem věděl, že existuje jistá tolerance pro činy spáchané pod vlivem alkoholu. Špatný není člověk nebo jeho charakter, to alkohol z něj udělal zvíře.“

Mnozí pachatelé věří, že nepřekročili žádnou vážnou hranici, neboť s dítětem neměli pohlavní styk. Dalším se podařilo přesvědčit sebe sama, že šlo o vztah dospělého k dospělému spíše než k dítěti. Jiní vnímají zneužívání jako nevyhnutelnou potřebu nebo jako své patriarchální právo.

Autorka uzavírá, že pachatelé obecně pokřivují realitu, aby mohli snáze zdolat své vnitřní zábrany. Jejich myšlenkové procesy jsou narušené a založené na nelogickém usuzování. Příkladem je uvažování pachatele, který se domnívá, že jeho manželka bude mít v případě prozrazení pro zneužívání pochopení, neboť byla sama v dětství zneužívána.

Osobnostní charakteristiky otců páchajících incest

Očekávání týkající se stabilních osobnostních charakteristik, které by byly typické pro pachatele incestu, nebyla empirickými studiemi naplněna (Van Niekerk, 2005). Neexistují žádné unikátní osobnostní rysy, které by umožňovaly rozlišit pachatele incestu od ostatních jedinců. Přesto se někteří autoři tyto obecné charakteristiky pokusili – obyčejně na základě klinické zkušenosti – popsat.

Jak bylo již uvedeno autoři vycházející z klinické zkušenosti (např. Groth, 1982) nacházejí u pachatelů emoční, sociální a narcistní deficity. Ursula Wirtz (2005), která vychází především z retrospektivních údajů vlastních pacientek, popisuje osobnostní charakteristiky pachatelů následovně: narcistický deficit, zkušenost opuštěnosti v dětství, frustrovaná potřeba závislosti, nedostatečná mužská identita, slabé self, nízká empatie, nízká kontrola impulsů, nízká frustrační tolerance, sociální nekompetence, paranoidní a žárlivecké chování, nedostatek sebe kritiky a pocity viny.

Meisleman (1978 dle Van Niekerk, 2005) popisuje různé osobnostní typy pachatelů incestu mezi otci. Kromě již výše uvedených ne příliš zastoupených typů – pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný, se sklonem k alkoholismu, popisuje také endogamický, psychopatický a situační typy pachatelů, které si nyní přiblížíme. Tyto typy se přirozeně nemusejí vzájemně vylučovat a v individuálních případech se mohou překrývat.

1) Nejčastější endogamický typ je typicky emocionálně a sexuálně závislá osoba trpící poruchou osobnosti, která se do jisté míry shoduje s popisy výše uvedených autorů (Hartley, 1998, 2001, Smith et al., 1995, Wirtz, 2005). Jedná se o dobře sociálně adaptovanou osobnost, jejíž jediná společenská deviace spočívá v jejím sexuálním chování. Tento typ pachatele netouží po sociálních či sexuálních vztazích se ženami mimo svojí rodinu. Raději hledá uspokojení vlastních emočních a sexuálních potřeb ve vlastní rodině (proto endogamický). K páchání incestu se uchyluje v momentě, kdy jeho partnerství (manželství) koroduje, ve snaze naplnit své potřeby způsobem, který je mu vlastní. Zpravidla tento pachatel pochází z rozvrácené rodiny. Trpěl absencí či nedostupností rodičů, ať už fyzicky nebo emocionálně. Často byl nucen pečovat o své rodiče více, než pečovali oni o něho. To u něj mohlo oslabit význam vztahu dospělého s dítětem a způsobit, že svou dceru vidí spíše jako dospělou ženu. Nedostatek zvnitřnělé péče může být také důvodem, proč tolik v dospělosti touží po intimitě, blízkosti a sounáležitosti. Tento typ pachatele chová ambivalentní pocity vůči svému často krutému a autoritativnímu otci, který jej odmítal. Častá je také závislost na sexu a paranoidní chování (podezíravost, hostilita). Svojí dceru považuje za své výhradní vlastnictví. Má tendenci překompenzovat svoje pocity bezmoci rigidní, kontrolující, autoritativní pozicí nediskutovatelné hlavy rodiny (a tak se stává tím, co na otci kdysi kritizoval). Tento tyran vlastní rodiny bývá ale nezřídka mimo rodinu sympatická a nesmělá osoba.

2) Psychopatický typ zneužívá svoje dítě, protože věří, že uspokojování jeho vlastních impulsů je důležitější než negativní důsledky, které to dítěti může přinášet. Vyhledává stimulaci, novotu a vzrušení. Nedokáže milovat a nezažívá pocity viny. Je bezcitný, sobecký, manipulativní, nezodpovědný, impulsivní, promiskuitní a asociální. Tento typ je méně častý než endogamický typ. Porter a kolegové (2000) nalezli psychopatické rysy asi u 15% pachatelů incestu.

3) Situační typ představuje poměrně obyčejného člověka, který za nepříznivých životních okolností (rozvod, smrt, úraz, nemoc) dočasně sklouzne ke zneužívání své dcery. Tento typ podle ebehodno představuje asi 5% pachatelů.

Smith a kolegové (1995) ohodnotil osobností rysy 94 otců páchajících incest pomocí Cattellova dotazníku 16PF. Jejich empirické výsledky nepotvrdily profily pachatelů odvozené z klinické zkušenosti. Bylo nalezeno celkově 30 profilů, přičemž ten nejčastější (přítomný asi u jedné šestiny pachatelů), byl rovněž nejčastěji se vyskytujícím profilem v ebehodno populaci. Pachatele incestu tedy pravděpodobně denně potkáváme, aniž by nás na nich cokoliv výrazně zaujalo.

Tito autoři přesto nalezli několik vlastností, které se u pachatelů vyskytují běžněji, než je obvyklé. Jedná se především o emoční a sociální deficity (sociální izolace, sociální fobie, problémy z navazování blízkých a důvěrných vztahů). Tyto vlastnosti však nejsou typické jen pro pachatele incestu a často se vyskytují i v běžné populaci.

V této části jsme se věnovali osobnostním charakteristikám otců páchajících incest. Autoři se shodují, že neexistuje unikátní profil, který by umožňoval pachatele incestu rozlišit od běžné populace. Zvláště autoři vycházející z klinického pozorování ale nacházejí několik obecných charakteristik. V mnoha případech je pachatel incestu emočně narušený člověk s malou ebehodnotí a sociálními dovednostmi, který se často cítí bezmocný, izolovaný a osamělý. Jeho frustrované sexuální potřeby, potřeby náklonnosti a kontroly jsou uspokojován deviantním způsobem.

Závěr

V tomto příspěvku jsme se zaměřili na osobnost otců páchající incest. Postupně jsme popsali čtyři motivační faktory k páchání incestu: sexuální potřeby, emoční potřeby, nutkavé znovuodehrávání vlastního traumatu a současné neuspokojivé životní okolnosti. Na závěr jsme se věnovali osobnostním rysům pachatele a snahám jeho osobnost profilovat. Unikátní profil, který by umožnoval rozlišit pachatele incestu od běžné populace nebyl empiricky nalezen. Velká většina pachatelů jsou však pravděpodobně emočně narušené osobnosti s osobností poruchou. Pedofilní, psychotický, mentálně retardovaný typ a typ se sklonem k závislosti na alkoholu není tak častý.

ac

Literatura
Ellason, J. W., Ross, C. A. (1999). Childhood trauma and dissociation in male sex offenders. Sexual Addiction and Compulsivity. No. 6., pp. 105 – 110.

Hartley, C. C. (1998) How Incest Offenders Overcome Internal Inhibitions Through the Use of Cognitions and Cognitive Distortion. Journal of Interpersonal Violance, Vol.13, No. 1., pp. 25-39

Hartley, C. C. (2001) Incest Offenders´ Perceptions of Their Motives to Sexually Offend Within Their Past and Current Life Context. Journal of Interpersonal Violence, Vol. 16, No.5, pp. 459-475

Merrill, L. L. et al. (2005) Predicting adult risk of child physical abuse from childhood exposure to violence: Can interpersonal schemata explain the association? Journal of Social and Clinical Psychology, Vol. 24, No. 7, pp. 981-1002

Phelan, P. (1995) Incest and its meaning: the perspective of fathers and daughters. Child Abuse and Neglect, Vol. 19, No. 1, pp. 7-24

Porter, S. et al. (2000) Profiles of psychopathy in incarcerated sexual offenders. Criminal Justice and Behavior, Vol. 27, No. 2, pp. 216-233
Pöthe, P. Sexuální zneužívání dítěte v rodině In Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

Raboch, J. (1994) K problematice incestních deliktů. Časopis Lékařův Českých, Vol. 133, No. 9, pp. 260-262
Raboch, J. (1996) “Pachatelé” pohlavního zneužívání. Československá psychiatrie, Vol.92, No. 1, pp. 18-24

Ross, C.A. (2000). Trauma model: A solution of the problem of comorbidity in psychiatry. Manitou Communications.

Scully, D., Marolla, J. (1984) Convicted Rapists’ Vocabulary of Motive: Excuses and Justifications. Social Problems, Vol. 31, No. 5, pp. 530-544

Smith, D. W., Saunders, B. E. (1995) Personality characteristics of father/perpetrators and nonoffending mothers in incest families: individual and dyadic analyses. Child Abuse and Neglect, Vol. 19, No. 5, pp. 607 – 617

Van Niekerk, W. J. (2005) Emotional experiences of incestuous fathers: A social constructionist investigation.Nepublikovaná dizertační práce. Ke stažení na: http://etd.unisa.ac.za/ETD-db/theses/available/etd-03062006-151037/unrestricted/

Vaníčková, E. et al. (1997) Sexuální zneužívání dětí. I. díl. Praha, Univerzita Karlova

Weiss, P. et al. (2000) Sexuální zneužívání: Pachatelé a oběti. Praha, Grada Publishing

Weiss, P., Zvěřina, J. (1997) Prevalence sexuálního zneužití v dětství v obecné populaci: výsledky národního výzkumu. Československá psychiatrie, Vol. 93, No. 2, pp. 66-74

Wirtz, U. (2005) Vražda duše. Praha, Portál

                                

Somatické následky sexuální zneužívání v dětství

Dítě, které je sexuálně zneužíváno, prožívá nepříjemné pocity, se kterými se většinou nemá komu svěřit. Při sexuálním zneužívání se nejedná pouze o zneužití dítěte k uspokojení sexuálních potřeb, ale především o zneužití moci. Dítě se tak naučí skrývat a později nevnímat své emoce a tělesné pocity, protože kontrolu a moc nad ním i jeho pocity má zneuživatel. Tento obranný mechanizmus, v tu chvíli jeden z mála, který může a umí dítě použít, si poté přenáší a nadále jej posiluje a používá i v dospělosti.

V případě, že zneužívání probíhá opakovaně, naučí se dítě „vypínat“ spojení mezi sebou samým a svým tělem a tento mechanizmus se opakováním posiluje. Pokud se u oběti dále rozvíjí posttraumatická stresová porucha a trauma je nadále znovuprožíváno, je tento mechanizmus, který se více či méně osvědčil, nadále využíván a posilován. „…člověk se připraví o tak důležitý původní somatický základ své osobnosti, o který se může opřít v těžkých situacích. Tak se často vlastní tělo vnímá jako přebytečné břímě, které se nanejvýš používá, lépe řečeno zneužívá, že se na ně něco projikuje či přenáší ve smyslu vytěsnění nepřijímaných zážitků do tělesné sféry, což vede právě k psychosomatickému onemocnění.“ (Poněšický, 2004:70).

Důležitou roli také hraje skutečnost, že velká část sexuálně zneužívaných své traumatické zkušenosti na určitou dobu zcela zapomene a ty se poté postupně opět vracejí. V důsledku disociace – „částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomím vlastní identity, aktuálními pocity a kontrolou tělesných pohybů“ (Vaníčková a kol., 1999:78), se ještě více zesiluje pocit ohrožení a neschopnosti ovlivnit a rozumět vlastnímu prožívání a pocitům.

V 80. letech provedl americký lékař Vicent Felitti (Felitti, 2002) výzkum, ve kterém zkoumal zážitky z dětství u obézních pacientů, a zjistil, že mnoho z nich jsou oběti sexuálního zneužívání v dětství. Na základě těchto poznatků poté pokračoval ve výzkumu rozsáhlejším. Na oddělení preventivní medicíny kalifornské organizace pro péči o zdraví (Kaiser Permanente) provedl v 90. letech výzkum na více jak 17.000 dospělých Američanech střední společenské třídy. Zkoumal zde vliv negativních zkušeností v dětství (Adverse Childhood Experiences) na zdravotní stav v dospělosti (cca o 50 let později než se skutečně odehrávaly). V této práci je jasně vymezeno 8 kategorií negativních zkušeností v dětství a rodinných dysfunkcí (např. i vyrůstání pouze s jedním rodičem či závislost rodiče na návykových látkách). Je zde samozřejmě uvedeno i sexuální zneužívání v dětství.

Výzkumníci došli k závěru, že negativní zkušenosti v dětství jsou v populaci zastoupeny pravděpodobně mnohem více, než se ve skutečnosti uvádí (sexuální zneužití v dětství uvedlo 22% respondentů této studie; výzkumný vzorek byl sice rozsáhlý, nicméně ne reprezentativní) a zároveň mají výrazný vliv na zdravotní stav v dospělosti. Přičemž uvádějí, že negativní zkušenosti samy o sobě nezpůsobují zdravotní potíže, ale působí jako spouštěče k “rizikovému chování“ (risk behaviors). Toto rizikové chování je používáno jako řešení nepříjemných pocitů a situací, které jsou následkem negativních zkušeností. Je řešením, které pomáhá v těžké chvíli, což je pro daného člověka důležitějším aspektem, a další vliv tohoto chování do budoucna již nevnímá. Patří sem (dle Kirkengen, 2006) kouření, zneužívání různých návykových látek, obezita (nezdravé stravovací návyky) a fyzická neaktivita, nechráněné sexuální aktivity vedoucí k přenosu infekčních onemocnění a předčasnému či neplánovanému otěhotnění. Rizikové chování poté vede k dalším organickým a mentálním poruchám. A tak se stává, jak formou metafory autoři výstižně vyjadřují, „ze zlata olovo“ (gold into lead). Ze zdravých dětí, plných života, vyrůstají dospělí, kteří si svým vlastním chováním ubližují.

Tyto poznatky nás vrací k problematice posttraumatické stresové poruchy a celý mechanizmus doplňují. Oběť zneužívání v dětství, u které se posttraumatická stresová porucha rozvine, a je tak vystavena opakovanému prožívání traumatu, stále prožívá negativní emoce a nepříjemné situace. Dle poznatků Felittiho, bude mít sklon k volbě rizikového chování, které má negativní vliv na její zdravotní stav a způsobuje další zdravotní potíže, které nemusí pramenit přímo z traumatické zkušenosti nebo posttraumatické stresové poruchy.

Felittiho studie bývá často citována v publikacích, které se zabývají tématem dlouhodobých následků různých druhů týrání a zneužívání v dětství. Její výjimečnost tkví hlavně v rozsáhlosti zkoumaného vzorku a pozornosti, ne pouze na identifikaci zdravotních potíží, ale také na popis mechanizmu, jak k rozvoji zdravotních potíží dochází.

Většina výzkumných studií, které sledují dlouhodobé následky sexuálního zneužití v dětství, se zaměřuje hlavně na přítomnost různých symptomů či poruch u dospělých obětí a prokázání či neprokázání vlivu sexuálního zneužití v dětství na jejich vznik, případně sledování různých okolností (např. závažnost zneužití, vztah k pachateli, forma zneužití, doba trvání apod.), které mohou zvyšovat či snižovat riziko rozvoje dalších dlouhodobých následků. Tyto studie ovšem narážejí na mnoho problémů, které komplikují a snižují reliabilitu a validitu výsledků.

V odborné literatuře se objevuje mnoho empirických prací s tématem dlouhodobých následků sexuálního zneužívání v dětství. Vztah mezi sexuálním zneužitím v dětství a přítomností některého somatického symptomu byl více či méně prokázán u širokého množství zdravotních problémů.
Neumann a kol. (1996) provedli metaanalytickou studii 38 výzkumných prací, které zkoumaly vztah mezi sexuálním zneužitím v dětství žen a jejich psychologickými problémy v dospělosti. Vymezili několik problémových okruhů vycházejících hlavně z metodiky, které snižují průkaznost výzkumných poznatků:

• složení výzkumného vzorku – úzké vymezení – např. VŠ studenti, psychiatrické pacientky, psychoterapeutické klientky, pacientky určitého zdravotnického zařízení
• velikost výzkumného vzorku – často malý
• nejasná definice CSA (forma, věk, některé vymezují CSA pouze jako pouze incest apod.)
• porovnávání klinické skupiny sexuálně zneužívaných žen s neklinickou skupinou žen bez zkušenosti se sexuálním zneužíváním
• hlavním studijním „materiálem“ jsou retrospektivní výpovědi, jejichž důvěryhodnost snižuje:

- amnézie – jako častý průvodní jev
- psychologický stres, který často provází vzpomínky na zneužívání
- selektivní svěřování – vědomé či nevědomé zatajování některých informací.
Carol Berkowitz (1998) se ve své stati věnuje podobné problematice, ale zaměřuje se pouze na studie vztahu sexuálního zneužívání v dětství a zdravotních následků v dospělosti. Doplňuje problematické okruhy ještě o:

• některé studie nesledují vztah ke zneuživateli, který hraje významnou úlohu z pohledu dlouhodobých následků
• některé studie nerozlišují ženské a mužské oběti
• některé studie sledují následky různých druhů zneužívání dohromady (sexuální, fyzické, psychické, v dětství, v dospělosti apod.)
• mnoho longitudinálních studií se zaměřuje na sledování psychických, psychosexuálních následků, nebo interpersonálních problémů dospělých obětí sexuálního zneužívání v dětství a somatické či fyziologické následky často nesledují, nebo se jim věnují pouze okrajově.
Problematičnost posuzování vztahu mezi sexuálním zneužitím v dětství a somatickými potížemi v dospělosti spatřuje autorka, stejně jako Neumann a kol., ve skutečnosti, že tato zkušenost má povahu tajemství a tabu. Zmiňuje několik prací, které se zabývaly mimo jiné také tím, zda se ženy – oběti sexuálního zneužití v dětství, svěřují svým ošetřujícím lékařům se svou traumatickou zkušeností. Dle uvedených studií se svěřilo pouze 5,1-17% oslovených žen.
Za prokázané somatické následky sexuálního zneužití v dětství považuje Berkowitz:
• syndrom dráždivého tračníku (irritable bowel syndrom)
• chronické bolesti pánve (chronic pelvic pain)
• bolesti hlavy
• bolesti zad.

Další, uváděné v odborné literatuře, je třeba ještě dále zkoumat a více podpořit.
Některé výzkumné práce zkoumají, jaké zdravotní potíže se vyskytují u dospělých žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství (příp. jak se liší vzhledem k okolnostem zneužívání), jiné se zaměřují pouze na studium jedné konkrétní potíže v této skupině žen.

Romans a kol. (2002) provedli v 80. a 90. letech výzkum na Novém Zélandu, ve kterém sledovali, podobně jako Felitti, vliv vybraných nepříznivých životních událostí na zdravotní stav. Zvláštní důraz kladli výzkumníci právě na sexuální zneužívání v dětství. Obou fází (1989 a 1995) se zúčastnilo celkem 354 (173 z nich uvedlo zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství a zbylých 181 tvořilo kontrolní skupinu). Fyzické zdraví bylo hodnoceno na základě subjektivního posuzování dotazovaných žen. Těm bylo předloženo 18 karet s názvy různých zdravotních potíží (jejich označení byla pečlivě vybrána) a ony označily ty z nich, které je potkaly v posledních 12 měsících. Uvedeny byly následující potíže: artritida, vážné potíže se zády, chronická únava, problémy s ledvinami či močovými cestami, chronické bolesti pánve – pelvic pain, migréna/bolesti hlavy, opakované bolestivé epizody, jiné bolesti (prosím specifikovat), syndrom dráždivého tračníku, žaludeční/trávicí problémy, astma/dýchací potíže, rakovina, diabetes, vysoký krevní tlak, srdeční problémy, mrtvice.

Ve skupině žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství se statisticky významně více vyskytovaly následující potíže:

• chronická únava
• astma
• kardiovaskulární problémy
• bolesti hlavy
• diabetes.

Zajímavé je, že přestože se chronické bolesti pánve častěji vyskytovaly ve skupině zneužívaných žen, nebyl tento rozdíl statisticky významný a neprokázal vztah mezi sexuálním zneužíváním v dětství a touto zdravotní potíží. Syndrom dráždivého tračníku se dokonce častěji objevoval ve skupině nezneužívaných žen. Oba tyto poznatky odporují závěrům Berkowitz.

Nicméně sami autoři uvádějí, že výsledky je třeba interpretovat opatrně s ohledem na malý rozsah vzorku a skutečnost, že zdravotní potíže byly hodnoceny na základě subjektivních výpovědí zúčastněných žen.

Charakter zkušenosti sexuálního zneužití v dětství a jeho další vliv na život a prožívání oběti s sebou přináší, jak již bylo zmiňováno, mnoho komplikací pro studium tohoto jevu a jeho následků. Přestože v mnoha výzkumných studiích bývá subjektivní výpověď respondentek považována za prvek snižující validitu závěrů, bez ní se výzkumníci s největší pravděpodobností také neobejdou.

Zdravotní stav se kromě subjektivních výpovědí také studuje pomocí zdravotní dokumentace. Arnold a kol. (1990) zkoumal zdravotní dokumentaci 7 psychiatrických pacientek, které byly v dětství sexuálně zneužívány, a dále již nepracovaly se subjektivní výpovědí respondentek. Pacientky vykazovaly širokou škálu různých somatických potíží a zdravotnických intervencí (např. průměrně 8 operací či 64 krevních testů, průměrná tloušťka studované zdravotní dokumentace byla 10 cm). Výzkumní pracovníci mimo jiné hodnotili, zda mají obtíže vedoucí k chirurgickým zákrokům objektivně měřitelné příčiny nebo mohou být psychosomatického původu – z 54 operativních zákroků prokázali pouze u 16 z nich objektivně měřitelné příčiny. Téměř 40 zbylých zákroků možná nemusely pacientky podstupovat a mohly být léčeny méně invazivními metodami. Studovaný vzorek psychiatrických pacientek ovšem nebyl reprezentativní. Studium zdravotní dokumentace nebylo doplněno právě informacemi o tom, jak dané potíže, případně zvolenou terapii, vnímaly ženy samy. Což pouze potvrzuje, že subjektivní výpovědi obětí jsou důležité při zkoumání dlouhodobých následků sexuálního zneužívání v dětství.

Práce Arnolda a spol. přináší další diskutabilní otázku – do jaké míry jsou ženy, které byly sexuálně zneužívány v dětství, schopny komunikovat s lékařem své zdravotní potíže a zasahovat do způsobu léčby?

Této problematice se věnovali lékaři v Německu, kteří zkoumali vliv sexuálního zneužití v dětství na gynekologickou péči v dospělosti. Leeners a kol. (2007) oslovili ženy, které kontaktovaly centrum pro pomoc dospělým ženám, které byly sexuálně zneužívány v dětství, a ptali se na jejich zkušenosti s gynekologickou péčí. Poté porovnávali skupinu 85 žen, které potvrdily zkušenost se sexuálním zneužitím v dětství (CSA skupina) s kontrolní skupinou žen (nonCSA skupina) – matek dětí z mateřských škol v okolí centra. Více jak polovina žen z CSA skupiny potvrdila, že traumatická zkušenost z dětství dlouhodobě ovlivňuje průběh jejich gynekologické péče. Významně více také uváděly, že návštěva gynekologa je pro ně často velmi psychicky náročnou událostí. Téměř polovina žen z CSA skupiny uvedla, že se jim v průběhu gynekologického vyšetření vrací vzpomínky na sexuální zneužití v dětství. Jako „spouštěče“ těchto vzpomínek jmenovaly např. pocit bezmocnosti, vyšetření pánve, ležení na gynekologickém stole nebo větu „nebojte, nebude to bolet“. Ženy CSA skupiny mnohem častěji uváděly preferenci ženy gynekoložky před mužem (CSA – 63,5%, nonCSA – 26,5%).

Mezi oběma skupinami nebyly shledány významnější rozdíly v počtu návštěv gynekologa. Ženy CSA skupiny ovšem daleko častěji řešily v průběhu návštěvy akutní gynekologické potíže. Tuto skutečnost si vysvětlují autoři několika poznatky:

• Ženy se zkušeností sexuálního zneužití v dětství mívají problémy mluvit o intimních záležitostech s lékařem. Gynekologické potíže jsou intimní záležitostí každé ženy.
• Pro mnoho žen se zkušeností se sexuálním zneužitím v dětství je gynekologické vyšetření natolik nepříjemnou záležitostí, že se jej snaží zkrátit na minimum a drobné potíže raději neřeší.
• U žen, které byly sexuálně zneužívány v dětství, se jako obranný mechanizmus často objevuje disociace, která může způsobovat, že ženy první příznaky nevnímají a problémy začnou registrovat až ve fázi akutní.

Autoři také zmiňují ještě jednu svou nepublikovanou práci, ve které sledovali rozdíly v dentální péči mezi CSA a nonCSA skupinou. V tomto výzkumu CSA skupina mnohem častěji uváděla, že návštěva zubaře je pro ně významně nepříjemnou záležitostí.

Z těchto poznatků lze usuzovat, že ženy, které byly sexuálně zneužívány v dětství, mohou mít problémy v komunikaci nejen s lékařem či lékařkou na gynekologii, ale také s ostatními odborníky ve zdravotnictví. A to nejenom se svěřením se lékaři o traumatické zkušenosti v dětství, ale obecně při diskuzi o vlastním zdravotním stavu a potížích.

Je zřejmé, že prokázat jednoznačné souvislosti mezi sexuálním zneužitím v dětství a zdravotními problémy v dospělosti, je velmi složité. Jedná se o velmi intimní a citlivou záležitost, která je mnohdy i pro samotné oběti těžko pochopitelná. Z poznatků lze ovšem vyvodit, že ženy, které byly sexuálně zneužity v dětství, mají zvýšené riziko výskytu zdravotních potíží. Zda se u ženy projeví či o jaké potíže se bude jednat je velmi individuální.

vs

Literatura
ARNOLD, R. P., ROGERS, D., COOK, D. A. G. (1990). ebeho problems of adults who were sexually abused in childhood. British ebeho journal, 300, 705-708.

BERKOWITZ, C. D. (1998). ebeho Consequences of Child Sexual Abuse. In Child Abuse & Neglect, 6, 541-550.

FELITTI V.J. (2002). The relationship of ebeho Childhood Experiences to Adulthood Health: Turning gold into lead. Englsh translation of: ebeho VJ. Belastungen in der Kinderheit und Gesundheit im Erwachsenenalter: die Verwandlung von Gold in Blei. Z Psychosom Med ebehodno, 4, 359-369.

KIRKENGEN, A., L. (2006). How Abused Children Become Unhealthy Adults. Cell 2 Soul, 2:a16 [Staženo 5.1.2008 na http://www.cell2soul.org/issues/article.php?issue_dir=v2/i1&article_num=a16 ]

LEENERS, B., STILLER, R., BLOCK, E., GÖRRES, G., IMTHURN, B., RATH, W. (2007). Effect of Childhood Sexual Abuse on Gynecologic Care as an Adult. Psychosomatics, 5, 385 – 393.

NEUMANN, D., A., HOUSKAMP, B., M., POLLOCK, V., E., BRIERE, J. (1996). The Long-Term Sequelae of Childhood Sexual Abuse in Women: A Meta-Analytic Review. Child Maltreatment, 1, 6-16.
PONĚŠICKÝ, J. (2004). Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton.

• poslední vložené

  • CVIČENÍ 2 – Jak sexuální zneužívání ovlivnilo můj život?
  • FRÖHLING, ULLA – Byla jsem otrokyní v satanské sektě
  • Odpustila jsem “svému pedofilovi”
  • Doporučujeme výstavu fotografií „o u t s i d (h) e r“ v Galerii Kostka MeetFactory
  • Pomožte nám najít nejvýstižnější český překlad slova „survivor“

  kategorie

  • Definice
  • Důsledky
  • Zneužívání v rodině
  • Svépomoc
  • Odborná pomoc
  • Kultura, média
  • Mezilidské vztahy
  • Další formy zneužívání
  • Ukázky z knih
  • Ostatní